Čís. 4424.

I spory vyšších zaměstnanců jsou věcmi prázdninovými. Tím, že soud prvé stolice neodmítl opožděné dovolání, není vyloučeno, by tak neučinil soud odvolací (dovolací).
(Rozh. ze dne 2. prosince 1924, R II 403/24).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalovaného do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo dovolání žalovaného odmítnuto jako opožděné.
Důvody:
Odvolací rozsudek doručen byl žalované straně 11. července 1924, dovolání podáno bylo v předpokladu, že tato rozepře není prázdninovou, dne 2. září 1924, tedy, jelikož o prázdninovou rozepři jde, po uplynutí 14 denní lhůty, neboť dobu soudních prázdnin nelze včítati do odvolací lhůty, která běžela i za soudních prázdnin a proto odvolací soud napadeným usnesením právem stěžovatelčino odvolání odmítl pro opožděnost. Míní-li stěžovatelka, že nejde o prázdninovou rozepři, je v neprávu. Prázdninovými nejsou podle §u 224 čís. 5 c. ř. s. jenom rozepře, v §u 49 čís. 6 j. n. uvedené, jak to zřejmě vyplývá z rozličného doslovu obou citovaných předpisů. Podle pramenů (srov. Materialie I. str. 781 a 786) je zřejmým zákonodárcův úmysl, aby prohlášením za prázdninové uspíšeny byly spory zaměstnanců, poukázaných zpravidla jenom na služební platy a nemohoucích bez značné škody vyčkávati rozhodnutí sporu až po uplynutí soudních prázdnin, a také je zřejmým zákonodárcův úmysl, aby se toto, zvláštními důvody vynucené opatření vztahovalo na vyšší zaměstnance, stejně jako nižší, neboť důvod pro toto opatření je u obou skupin týž. Nelze schváliti ani další mínění stěžovatelky, že s hlediska §u 507 c. ř. s. byl jedině soud 1. stolice oprávněn, dovolání jako opožděné odmítnouti, a že, když tak neučinil, byl odvolací soud vázán jeho usnesením, kterým bylo dovolání přijato na soud. Tento názor nelze odvoditi s doslovu onoho předpisu, majícího jedině na mysli, by opožděné dovolání bylo již odmítnuto v první stolici a nenastupovalo zbytečnou a marnou cestu instanční. Není tím vzato odvolacímu soudu právo, a ovšem i povinnost, včasnost dovolání znovu přezkoumati, a pozná-li, že je opožděno, je odmítnouti. To vyplývá ostatně i z úvahy, že by jinak podle názoru stěžovatelky byl dovolací soud povinen vyřizovati i opožděná i nepřípustná dovolání, kdyby o včasnosti a přípustností rozhodovaly jenom soudy prvé stolice.

Citace:

č. 4424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 709-710.