NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 13272.

Zaplatila-li pojišťovna pojistníku pojistnou hodnotu za věc poškozenou zaviněním třetího, plnila materielně i formálně vlastni dluh, nikoliv dluh cizí, a nejde o případy §§ 1358 a 1422 obč. zák.
(Rozh. ze dne 9. února 1934, Rv I 1618/32.) Žalující pojišťovna odůvodňovala nárok na náhradu škody proti žalovanému tím, že žalovaný nechal dne 3. března 1930 státi svého do vozu zapřaženého koně bez dozoru před hostincem v D., že se jeho kůň při přiblížení auta Josefa K-a splašil, což vedlo k poškození auta a k poranění osob v něm sedících, že žalovaný byl odsouzen pro přestupek § 430 tr. zák., že tedy jest povinen nahraditi škodu a že dle § 62 zákona o smlouvě pojišťovací přechází pojištěncův nárok na náhradu škody na pojišťovatele, nahradil-li pojištěnci škodu, což žalující strana také učinila a nahradila Josefu K-ovi škodu ze zavinění žalovaného. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok z polovice důvodem po právu. Odvolací soud neuznal žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud změnil rozsudek prvého soudu a zamítl žalobu, poněvadž nejsou splněny předpoklady §§ 1358 a 1422 obč. zák., a žalobkyni tudíž schází aktivní legitimace ke sporu. Nehledíc ani k tomu, zda jde o změnu žaloby podle § 235 c. ř. s., či jen o právní posouzení věci, jest názor odvolacího soudu správný. Neboť, zaplatila-li žalující pojišťovna pojistníku Josefu K-ovi pojistnou hodnotu za poškození jeho auta, prý zaviněním žalovaného Augusta M-a, plnila materielně a formálně svůj dluh, nikoliv materielně cizí a formálně vlastní dluh, poněvadž tím splnila svůj závazek z pojišťovací smlouvy. Mylný jest názor dovolatelky, že jde materielně o cizí dluh, ježto prý k tomu byla nucena, a že tím splnila předpoklady § 1358 obč. zák. Neboť právě důvod, proč k tomu byla nucena, jest rozhodující pro otázku, zda jde o materielně cizí či vlastní dluh. Pojistná smlouva ukládá žalobkyni podle § 1288 obč. zák. nahraditi škodu podle pojišťovacích podmínek, kterou pojistník utrpěl bez svého zavinění. Tuto škodu byla tudíž povinna nahraditi bez ohledu k tomu, zda třetí osobu stíhá povinnost k náhradě škody z důvodu zavinění, neboť pojišťovna by byla povinna nahraditi škodu i kdyby ji nebyl zavinil žalovaný, jen když zavinění nestíhá pojistníka. Nebylo tudíž její placení v žádném vztahu k zavinění žalovaného a platila jen proto, že k tomu byla smlouvou s pojistníkem zavázána. Zbytečně poukazuje dovolatelka v dovolání na písemnictví, neboť v žádném z uvedených děl se neřeší otázka a netvrdí se, že placením pojistné hodnoty, platí pojišťovna jen formálně svůj, materielně však cizí dluh, ba naopak svědčí zmíněná díla pro správnost hořejšího názoru. Nenastalo tedy postoupení pohledávky ze zákona podle § 1358 obč. zák. a § 1422 obč. zák. tu nepřichází v úvahu, ježto, jak již bylo řečeno, platila pojišťovna formálně i materielně svůj dluh. Nelze proto ani dovozovati, že pojišťovna platila za žalovaného a v úmyslu zavázati ho k náhradě placeného (§ 1042 obč. zák.), najmě, ano to ani v prvé stolici netvrdila, ač to patří ke skutkové podstatě § 1042 obč. zák. A že by úmysl zavazující plynul již z toho, že pojišťovna placením pojistné hodnoty pojistníku nechtěla učiniti dar žalovanému, nelze uznati, poněvadž plnila pojistníku svůj smluvní závazek, jenž se žalovaného nijak netýká.

Citace:

Čís. 13272. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 198-199.