NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 9691.

K vydobytí peněžité pohledávky proti manželce nemůže manžel vésti exekuci na vzájemnou pohledávku manželčinu na výživné.
(Rozh. ze dne 28. února 1930, R I 1013/29.)
K vydobytí útratové pohledávky proti své manželce navrhl manžel povolení exekuce zabavením a přikázáním k vybrání pohledávky, příslušející dlužnici proti němu (vymáhajícímu věřiteli) na placení výživného. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle spisů má vymáhající věřitel proti dlužnici na základě pravoplatných rozsudků a usnesení pohledávky na útratách 5 992 Kč, dlužnice pak má proti vymáhajícímu věřiteli na základě soudního smíru pohledávku na výživném 400 Kč měsíčně. Z vývodů dovolacího rekursu lze seznati, že strany jsou manželé, aspoň bývalí manželé. Při rozhodování o této věci nejde o to, zda nárok nynější dlužnice vůbec podléhá exekuci (§ 291 č. 2 ex. ř.), nýbrž především o to, zda je tato exekuce na její pohledávku z výživného přípustná. Pří posuzování této otázky jest se obírati právní povahou výživného. Muž jest povinen poskytovati manželce podle svého jmění slušnou výživu (§ 91 obč. z.). Její majetkové poměry jsou při tom nerozhodné. Výživu jest poskytovati z pravidla v domácnosti in natura, v penězích tehdy, když společná domácnost jest z jakékoli příčiny zrušena, aniž by tím byl zrušen nárok na výživu (Mayr Bürg. R. II § 456, b). V tomto případě jest z exekučního návrhu a z dovolacího rekursu zřejmo, že tento nárok nezanikl, naopak byl soudním smírem, tedy smlouvou, upraven. Povinnost dlužníkova plniti, k čemu se takovouto smlouvou zavázal, může zaniknouti smrtí oprávněné, smlouvou, kterou by byla původní smlouva zrušena, nebo výrokem soudu, kterým by byl nárok na výživné prohlášen za zrušený. Podle spisů se nic takového nestalo. Jinak jest muž povinen platili vyživovací příspěvky bez ohledu na to, že snad má vzájemné pohledávky, neboť právo manželky nepozbylo povahy nároku na výživu podle § 91 obč. z. To vysvitne ještě jasněji z toho, srovná-li se nárok manželčin s obdobnými nároky manželských nebo nemanželských dětí (§§ 141, 166 obč. z.). Nebude přece lze vážně tvrditi, že otec bude směti odepírati dítěti výživu proto, že má proti němu pohledávku. Provedení exekuce na výživné dlužnice by v tomto případě znamenalo nucené započtení a tím odepření poskytování výživy až do uhražení mužovy pohledávky, což by se naprosto příčilo právní povaze nároku na výživu. Tak rozhodl bývalý nejvyšší soud vídeňský v rozhodnutí ze dne 22. března 1881 č. 1639 (rep. nál. č. 106 Gl. U. č. 8335) a důvody jeho rozhodnutí mají do dneška týž význam jako v době vydání. Tento nejvyšší soud se k nim připojil v rozhodnutí sb. n. s. č. 7746, a trvá na názorech tam projevených. Rekursní soud tudíž nepochybil, prohlásiv za nepřípustnou exekuci ku vydobytí útratové pohledávky vymáhajícího věřitele na vzájemnou pohledávku dlužnice na výživné.

Citace:

Čís. 9691.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 338-339.