NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Čís. 13831.

Služební poměry železničních zaměstnanců.
Postupem předepsaným v § 70 vl. nař. ze dne 5. března 1927, čís. 15 sb. z. a n., jest se domáhati i opravy nesprávné výměry nebo výplaty odpočivných (zaopatřovacích) požitků, postup ten nemusí však býti zachován i v případech, kde další výplata vyměřené již pense byla pensionovanému zaměstnanci čsl. státních drah odepřena z důvodu, že nabyl schopnosti ku práci. Nepřichází tu proto v úvahu propadná devadesátidenní lhůta podle § 2 zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 11. října 1934, Rv II 200/34.)
Žalobce byl pomocným zaměstnancem československých státních drah. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se na československém státu vyplácení další pense měsíčních 425 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek prvního soudu jen z důvodu, že žalobci bylo dne 20. listopadu 1932 doručeno rozhodnuti mimisterstva železnic ze dne 7. října 1932, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti zastavení výplaty zaopatřovacích požitků, provedenému ředitelstvím státních drah v B., a že žaloba nebyla u soudu podána v propadné lhůtě devadesáti dnů podle § 2 zákona ze dne 15. října 1925 čís. 217 sb. z. a n. Při tom vycházel odvolací soud z názoru, že v souzeném sporu jde o nárok, o němž platí předpisy § 70 vládního nařízení, čís. 15/1927 sb. z. a n. a § 47 vládního nařízení čís. 96/1930 sb. z. a n. Názor odvolacího soudu jest však právně mylný, neboť tyto předpisy se netýkají nároku, jehož se žalobce touto žalobou domáhá. Není sporné, že žalobce byl pomocným zaměstnancem čsl. státních drah. V žalobě uvedl, že mu byla od 29. května 1929 vyměřena pense 5.100 KČ ročně, že této pense požíval až do 2. září 1932, kdy mu bylo oznámeno, že mu pense nebude dále vyplácena, protože je způsobilý k zaměstnání, že však podle svého stavu dosud není způsobilý zastávati zaměstnání, takže mu pense přísluší i nadále. Domáhá se proto na žalované straně další výplaty pense 425 Kč měsíčně. Žalovaná strana přiznala, že žalobci byla vyměřena s platností od 29. května 1929 pense ve výši, jak uvádí, a to na dobu neschopnosti k práci, a že výplata pense byla žalobci zastavena dnem 30. září 1932, prý právem, ježto nabyl znovu dřívější schopnosti k práci. Spornou jest tedy otázka, zda zastavení další výplaty vyměřené pense, jejíž výše sporná není, se stalo právem či neprávem. V § 70 vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. jest předepsán postup, jak jest se domáhali úpravy nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů. Podle § 47 odst. (2) vlád. nař. čís. 96/1930 sb. z. a n. platí od vyhlášení zákona čís. 70/1930 sb. z. a n., ode dne 17. června 1930, ustanovení § 70 vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. pro zaměstnance a pozůstalé po nich, jimž byly povoleny odpočivné (zaopatřovací) platy podle uvedeného vládního nařízení. Z toho sice vyplývá, že postupem předepsaným v § 70 vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. jest se domáhali též opravy nesprávné výměry nebo výplaty odpočivných (zaopatřovacích) požitků, ale v souzené věci nejde vůbec o úpravu služebních příjmů a nejde tu ani o výměru odpočivných platů, proti jichž výši žalobce nic nenamítal. Sporná otázka byla již vytčena tak, že jde jen o oprávněnost zastavení další výplaty vyměřené pense. Ani ve vládním nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n., ani ve vládním nařízení čís. 96/1930 sb. z. a n., ani v žádném zákoně není stanoveno, že postup předepsaný v § 70 vlád. nař. čís. 15/1927 sb. z. a n. musí býti zachován i v případech, kde další výplata vyměřené již pense byla pensionovanému zaměstnanci čsl. státních drah odepřena z důvodu, že nabyl schopnosti k práci. Nelze proto souhlasili s názorem, že v souzené věci šlo o soukromoprávní nárok, o němž má podle zákonů o tom vydaných rozhodnouti úřad správní (§ 105 ústavní listiny a § 1 zákona čís. 217/1925 sb. z. a n.) a který by musil býti uplatněn žalobou v propadné lhůtě devadesáti dnů podle § 2 zákona čís. 217/1925 sb. z. a n. Rozhodnutí čís. 12225 sb. n. s., na něž poukázal odvolací soud, se nehodí na souzenou věc, ježto mělo zcela jiný skutkový a právní základ. Protože ze stejně mylného právního názoru vycházel i soud první stolice a oba nižší soudy právě pro tento mylný názor se vůbec neobíraly rozhodující a mezi stranami spornou otázkou, zda zastavení další výplaty žalobcovy pense se stalo právem či neprávem, a neučinily zjištění o tom, zda žalobce nabyl zase schopnosti k práci, jest nejen řízení odvolací, nýbrž i celé dosavadní řízení neúplné.

Citace:

Čís. 13831. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 173-175.