NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 5213.

Předpisy § 15 odst. 2 a 3 zákona o ochraně cti nebylo stanoveno pořadí uvnitř každé z obou skupin, takže osoby uvedené v téže skupině jsou oprávněny k podání soukromé žaloby vedle sebe.
(Rozh. ze dne 4. února 1935, Zm I 1021/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního jako kmetského soudu v Praze ze dne 25. července 1934, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 4 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 ve znění vyhl. čís. 145/33 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnosti opírající se o důvod zmatečnosti čís. 9c) § 281 tr. ř. nelze přiznati oprávněnost. S hlediska tohoto zmatku vytýká obžalovaný, — Čís. 5213 —
že je právně mylný názor kmetského soudu, že T. B. ml. jako syn zemřelého T. B. podle § 15 odst. 2 zák. čís. 108/33 byl oprávněn podati soukromou žalobu k ochraně cti svého otce, zemřelého T. B., ač je tu manželka po zesnulém.
Oprávnění podati soukromou žalobu pro útok na čest (pověst) zemřelého bylo v dosavadním právu upraveno § 495 odst. 2 tr. z. V tomto zákonném ustanovení byly výčetmo uvedeny osoby, kterým příslušelo právo podati soukromou žalobu pro útok proti pověsti zemřelého, aniž toto jejich oprávnění bylo vázáno nějakým pořadím.
V novém zákoně o ochraně cti čís. 108/33 je upraveno toto oprávnění v § 15 odst. 2 a 3. V § 15 odst. 2 jsou stanoveny dvě skupiny osob, kterým přísluší právo k soukromé žalobě, směřuje-li trestný čin proti zemřelému (nebo nezvěstnému). První skupinu tvoří manžel, děti, vnuci, rodiče a staří rodiče zemřelého, druhou pak jeho sourozenci a osoby, které před jeho smrtí žily s ním trvale ve společné domácnosti. Osobám skupiny druhé přísluší právo k této žalobě teprve tehdy, není-li tu osob uvedených ve skupině první, nebo, spáchala-li trestný čin proti zemřelému některá z osob skupiny první a není-li tu jiné osoby ze skupiny první, oprávněné k soukromé žalobě. V § 15 odst. 3 je pak stanoveno, že oprávnění k žalobě přechází na osoby uvedené v odst. 2 ve stanoveném pořadí také tehdy, zemře-li oprávněný před uplynutím lhůty k žádosti za trestní stíhání.
Stěžovatel uplatňuje, že slovné znění těchto zákonných předpisů není tak jasné, aby nedopouštělo jeho výklad, že totiž předpisy § 15 odst. 2 a 3 bylo stanoveno nejen pořadí obou skupin, nýbrž i pořadí uvnitř těchto skupin, takže by osoba v pořadí (uvnitř skupiny) předcházející vylučovala z oprávnění k žalobě osobu v pořadí (téže skupiny) ji následující a že nebylo úmyslem zákonodárcovým přiznati právo ke stíhání několika osobám najednou, nýbrž toliko vždy jen jediné osobě.
I kdyby se přisvědčilo stížnosti, že doslov § 15 odst. 2 a 3 není do té míry jasný, aby vylučoval každou pochybnost o tom, zda slova »ve stanoveném pořadí« platí pouze pro pořadí obou skupin, nikoli však pro pořadí osob uvedených v každé skupině, takže osoby pojaté do jedné skupiny nejsou vázány žádným pořadím, odstraňuje jakoukoliv pochybnost v tomto směru zákon ustanovením § 20 odst. 3, podle něhož, rozhodnul-li soud pravoplatně o trestném činu, který směřuje proti osobě zemřelé (nebo nezvěstné nebo proti periodickému tiskopisu), zaniká tím žalobní právo ostatních oprávněných osob. Z toho je tedy zřejmo, že nový zákon připouští souběh žalobních práv též, pokud jde o ochranu cti zemřelého. Je tu sice jen jedna osoba (zemřelý), kteréž bylo na cti (pověsti) ublíženo, avšak oprávnění k žalobě přísluší více osobám, které je mohou vykonati samostatně. V důsledku toho je v souhlasu se zákonem napadený právní názor, že předpisy § 15 odst. 2 a 3 nebylo stanoveno pořadí uvnitř obou skupin, takže osoby ve skupině uvedené jsou oprávněny k podání soukromé žaloby vedle sebe. Souběh žalobních práv v tomto směru dopouštěl i dřívější zákon, ježto osoby v § 495 odst. 2 tr. z. výčetmo uvedené, jak již dovozeno, nebyly vázány žádným pořadím. Srovná-li se tato nová zákonná úprava s předpisem dosavadního práva podle § 495 odst. 2 tr. z., je zřejmo, že oprávnění k soukromé žalobě pro útok na čest (pověst) zemřelého jednak bylo rozšířeno v tom směru, že bylo přiznáno též osobám, které se zemřelým před jeho smrtí žily trvale ve společné domácnosti, jednak bylo omezeno tím, že byly utvořeny zmíněné dvě skupiny, z nichž skupina prvá předchází skupině druhé v oprávnění k soukromé žalobě. S tím též souhlasí i důvodová zpráva ústavně-právního výboru k § 15 (tisk 2268 str. 30 a 31), jímž byl ústavně-právním výborem pozměněn § 11 odst. 2 vládního návrhu (str. 6 a 27 tisk 830). Ostatně vedl by stěžovatelem zastávaný výklad zákona k příkrým důsledkům zákonodárcem, zřejmě nezamýšleným (na příklad rozvedená manželka, která zpravidla nebude míti zvláštního zájmu na ochraně pověsti zemřelého, vylučovala by syna z oprávnění podati žalobu, i kdyby pověst jeho otce byla sebe více tupena). Zmateční stížnost bylo proto jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 8423. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 394-394.