Čís. 582.


Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Hostinský není oprávněn, by překročil nejvyšší cenu piva z důvodu, že poskytl bez úplaty vyhraženou místnost.

(Rozh. ze dne 24. října 1921, Kr I 599/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Hoře Kutné ze dne 2. června 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem předražování dle § 7, odstavec prvý a třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Výrok, odsuzující stěžovatele pro předražování piva, má stížnost za právně pochybený, ježto prý tu nebylo využití mimořádných poměrů válkou způsobených a nešlo též o cenu přemrštěnou. Bylať prý cena piva zvyšována pouze příslušníkům organisace národně sociální, konavším v hostinci stěžovatelově schůzi, aniž organisace platila nějaké úplaty za používání hostinské místnosti, jak prý obvyklo. Vůči dnešním poměrům dělnictva je prý zvýšení ceny sklenice piva o 10 haléřů zcela nepatrným a nebyla prý cena piva zvýšena ani o tolik, co činil by příplatek za používání místnosti. Rozsudek především odmítá hájení se obžalovaného při hlavním přelíčení, že by býval měl obžalovaný ujednáno s předsednictvím organisace požadování příplatku, a připouští jen, což ale s hlediska § 7 lichevního zákona je nerozhodno, že členové organisace ničeho proti němu nenamítali, poněvadž zákon tresce i pouhé přijetí přemrštěné ceny dobrovolně poskytnuté. Jinak však přisvědčiti jest právnímu názoru soudu lichevního, že by ani takové ujednání nebývalo opravňovalo stěžovatele požadovati za pivo cenu, převyšující značně cenu vládním nařízením ustanovenou. Byl-li obžalovaný toho mínění, že mu návštěva členstva organisace při schůzi větším odbytem piva náklad propůjčení hostinské místnosti nenahradí, — že by byla vyhražena zvláštní místnost pro členy organisace, nebylo nikde tvrzeno, — bylo na něm, by si s pořadatelstvem přiměřenou úplatu vyjednal. Cenu vzhledem ku ceně úřední zřejmě přemrštěnou ani pod titulem úplaty za místnosti od členů požadovati neměl, ježto v tom spočívá obcházení cennového nařízení na újmu jednotlivých spotřebitelů, jež alespoň dává na jevo snahu využitkovati mimořádných poměrů válečných. Jelikož pak soud nalézací dospěl na podkladě výsledků hlavního přelíčení skutečně ku přesvědčení, že se toto požadování ceny, zřejmě přemrštěné, stalo v úmyslu, na újmu spotřebitelů co nejvíce využíti pro svůj užitek mimořádných poměrů válkou přivoděných, nelze shledati podřadění pod § 7 odstavec prvý a třetí lichevního zákona právně pochybným.
Citace:
č. 651. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 500-500.