NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2138.

Pouze sepsání, nikoliv uveřejnění závadného článku poslancem- redaktorem jest chráněno poslaneckou immunitou (§ 24 ústavní listiny).
Soukromý obžalobce nemůže uplatňovati důvod zmatečností čís. 8 §u 281 tr. ř. (překročení obžaloby).
Obžaloba není vyřízena (čís. 7 §u 281 tr. ř.), nechává-li soud bez povšimnutí čin, pro který byla obžaloba vznesena.
Pokud jde o beztrestnou satiru a kdy překročení dovolené satirické kritiky jest urážkou na cti.
Skutková podstata §u 491 tr. zák. vyžaduje v subjektivním směru, by se pachatel dopustil urážlivého činu buď úmyslně, neb aspoň u vědomí, že se jím dotýká cti jiného; pokud vyviňuje okolnost, že pachatel považoval článek za pouhou satiru.
(Rozh. ze dne 16. října 1925, Zm I 160/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce, vyhověl však zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 15. ledna 1925, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §u 487, 488 a 491 tr. zák. a §u 1 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., uznán však vinným přečinem proti bezpečnosti cti podle §u 491 tr. zák. a §u 1 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek v odsuzujícím výroku a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dle povahy věci dlužno se především obírati námitkou, jíž zmateční stížnost obžalovaného s hlediska čís. 5 §u 281 tr. ř. vytýká rozsudku prvé stolice neúplnost, nejasnost a nedostatek důvodů pro výrok, že obžalovaný uveřejnil článek, o který tu jde, jakožto odpovědný redaktor periodického časopisu »Večerník P. L.«, poněvadž výtka ta je spolu povahy právní a stýká se zejména těsně s výtkou, činěnou rozsudku s hlediska čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř. proto, že nalézací soud přehlédl, že obžalovaný, jenž je poslancem Národního shromáždění, článek zároveň psal, jakožto pisatel článku požívá immunity a nemůže býti pro případný trestný čin, napsáním článku spáchaný, stihán, nebyv ku stihání poslaneckou sněmovnou vydán (§ 24 ústavní listiny). Výtky ty jsou liché. Co se především týče formální stránky rozsudku, uznává rozsudek obžalovaného vinným, že jako odpovědny redaktor periodického časopisu »Večerník P. L.« uveřejnil článek blíže označený, a v důvodech rozsudkových se v té příčině praví, že obžalovaný Josef S., který je odpovědným redaktorem jmenovnaého časopisu, doznal, že závadný článek sám napsal a do tisku dal. Výroky ty nejsou nejasný, nepřipouštějíce různých výkladů ani nezůstavujíce pochybnosti o tom, co jimi nalézací soud chtěl vyjádřiti; nejsou neúplný, neboť neponechávají nepovšimnutým žádný z podstatných výsledků hlavního přelíčení a řízení průvodního, zvláště když se obžalovaný své poslanecké immunity v prvé stolici nedovolával, ani se nehájil v ten smysl, že jednal nikoli ve vlastnosti odpovědného redaktora, nýbrž ve vlastnosti pisatele; výrok je též formálně bezvadně odůvodněn, neboť rozsudek odvolává se na vlastní doznání obžalovaného, že závadný článek sám napsal a do tisku dal. Po stránce hmotněprávní však výtky ty neobstojí. Dlužno zdůrazniti, že obžalovací spis vinil Josefa S-a z toho, že »uveřejňoval a rozšiřoval jako odpovědný redaktor periodického časopisu »Večerník P. L.« článek v dalším inkrimovaný. Pouze v těchto mezích bylo se nalézacímu soudu činností obžalovaného zabývati. Okolnost, že obžalovaný byl zároveň pisatelem článku, je tu trestněprávně lhostejná a rozsudek z ní ničeho nevyvozuje. O jednotnosti činu nemůže býti řeči, poněvadž napsání článku nezakládalo by samo o sobe trestného činu. Uveřejnění článku spočívalo na činnosti obžalovaného jakožto redaktora, rozhodujícího o tom, co do časopisu má přijíti, a zodpovědného v mezích zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb, z. a n. za obsah časopisu. Tato jedině rozhodná stránka činnosti obžalovaného jest však výslovným ustanovením §u 24 ústavní listiny vyňata z t. zv. poslanecké immunity. Nalézací soud nebyl proto ani povinen, obírati se okolností, že obžalovaný je poslancem Národního shromáždění, ani nepochybil, nevysloviv, že stihání Josefa S-a pro trestný čin za vinu mu kladený jest z té příčiny vyloučeno.
Zmateční stížnost soukromého obžalobce Josefa H-a vytýká rozsudku zmatečnost především proto, že prý konečným rozsudkem obžaloba nebyla vyřízena (§ 281 čís. 7 tr. ř.), dále proto, že prý napadený rozsudek oproti §§ům 262 a 263 tr. ř. obžalobu překročil (§ 281 čís. 8 tr. ř.) a konečně proto, že prý napadený výrok rozsudku je neúplný o skutcích rozhodujících (čís. 5., —stížnost cituje patrně nedopatřením čís. 4. §u 281 tr. ř.). Výtka posléze uvedená není ve stížnosti prováděna ve smyslu čís. 5 §u 281 tr. ř. Stížnost vidí neúplnost rozsudku v tom, že rozsudek obžaloby samé nevyřídil. V pravdě uplatňují nebo alespoň provádějí se tedy jen obě výtky předchozí. Z nich druhou (překročení obžaloby) soukromý obžalobce není po zákonu oprávněn uplatňovati, neboť překročením obžaloby může doznati újmy pouze obžalovaný, nikoli soukromý obžalobce; zmateční stížnost mohla by tedy býti z tohoto důvodu uplatňována jen ve prospěch obžalovaného, a takovou zmateční stížnost vznášeti dovoluje zákon (kromě obžalovaného a určitých osob jemu blízkých) sice státnímu zástupci, nikoli však obžalobci soukromému (§ 282 tr. ř.), O nevyřízení obžaloby však nemůže býti řeči. Tímto důvodem zmatečnosti trpí rozsudek, zůstavil-li nalézací soud, rozhoduje případ, bez povšimnutí čin, pro který obžaloba byla vznesena. To se v projednávaném případě nestalo. Sama zmateční stížnost — jež ostatně vykládá obžalobu způsobem, který v ní samé ani při hlavním přelíčení výrazu nedošel — klade důraz na to, že obžaloba vinila obžalovaného jakožto odpovědného redaktora z toho, že uveřejnil a rozšiřoval článek, obsahující urážky na cti, a to že 1. celým tímto článkem, II. zejména však slovy »Poslanec H . . . . že se zhostí odsouzení« zejména křivě vinil soukromého obžalobce z určitého nepočestného činu, který by ho mohl v opovržení uvésti nebo snížiti, a vydával ho u veřejný posměch. Rozsudek zabýval se celým článkem i slovy, zejména z něho v obžalobě uvedenými, a učinil veškerý obsah článku předmětem svých jednak sprošťujících, jednak odsuzujících výroků. Jak nalézací soud obsah článku chápal, a že otázku viny co do jednotlivých částí článku rozličně rozhodl, jest otázkou právního posouzení; ani nesprávnost takového postupu a posouzení nezakládala by formálního zmatku nevyřízení obžaloby; závadný čin došel naopak rozsudkem v celém svém rozsahu vyřízení. Zmatečnosti z důvodu čís. 7 §u 281 tr. ř. rozsudek tedy stižen není.
Ve vývodech zmateční stížnosti zdá se spočívati také věcné uplatňování výslovně neuváděného důvodu zmatečnosti rozsudku dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Málo jasné výklady zmateční stížnosti nutno doplniti z konečných návrhů soukromého obžalobce. V této spojitosti má jeho zmateční stížnost patrně ten smysl, že se soukromý obžalobce nedomáhá nápravy rozsudku v tom směru, že by ona část článku, která shledána soudem nalézacím za trestnou ve smyslu §u 491 tr. zák., podřaděna měla býti kromě toho také ještě ustanovení §u 488 tr. zák., nýbrž že mu jde jen o to, by také v oné části článku, ohledně níž vynesen byl prvou stolicí sprošťující rozsudek, ovšem ve spojitosti její s částí zprvu zmíněnou, shledána byla skutková podstata přečinu podle §u 401 tr. zák., po případě podle §u 488 tr. zák. Soukromému obžalobci jde tedy zřejmě — nepochybně se zřetelem na ustanovení §u 19 zákona čís. 124/24 a protiváhou ke stížnosti obžalovaného co do náhrady útrat — pouze o nápravu rozsudku v části sprošťující. Tato část rozsudku spočívá na právním náhledu, pokud se týče zjištění, že oba sem spadající výroky zakládaly by sice skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti podle §§ů 487 a 488 tr. zák., že však v obou směrech je proveden ve smyslu §u 490 tr. zák. úplně důkaz pravdy, takže obžalovaný musil býti v těchto směrech podle §u 259 čís. 3 tr. ř. od obžaloby osvobozen. Proti tomuto zjištění o provedeném důkazu pravdy zmateční stížnost ničeho nenamítá. Poněvadž by pak zjištění to vzhledem ke druhému odstavci §u 491 tr. zák. krylo i skutkovou podstatu tohoto §u, kdyby ji bylo v dotyčné části článku shledávati, nemůže míti zmateční stížnost úspěchu. Bylo ji proto zavrhnouti. Vraceje se ke zmateční stížnosti obžalovaného, shledává Nejvyšší soud jako soud zrušovací bezdůvodnou výtku, činěnou rozsudku s hlediska čís. 4 §u 281 tr. ř. Návrh na provedení důkazu spisy o odsouzení soukromého obžalobce Josefa H-a pro přestupek zákona o ochraně republiky nebyl v tom smyslu a za tím účelem, jak je uveden ve zmateční stížnosti, při hlavním přelíčení vůbec podán. Návrh, vskutku podaný, nesl se jen k tomu, by bylo spisy okresního soudu pro přestupky v Praze zjištěno, že poslanec Josef H. byl skutečně pro přestupek zákona na ochranu republiky odsouzen. Návrhu tomu bylo v podstatě vyhověno přečtením výpisu z rejstříku trestního a zmateční stížnost nevytýká, že tím způsobem nebylo návrhu učiněno zadost.
Naproti tomu nelze zmateční stížnosti obžalovaného odepříti oprávněnosti, pokud napadá rozsudek s hlediska čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Nelze jí sice přisvědčiti v tom, že nemělo dojíti k odsouzení obžalovaného pro prvou část článku, jakmile bylo vysloveno sproštění jeho ohledně skutku uvedeného v druhé části, že totiž poslanec H., byv na schůzi v T. pro potupení Československé státní vlajky interpelován, omlouval se, že prý mu onu láhev s vlajkou »strčil do ruky« nějaký dělník v sekretariátě komunistického klubu a že on ani nerozvážil, co dělá, a postavil ji na předsednickou lavici. Stěžovatel totiž míní, že prvá část článku jest pouhou satirou, pojící se na skutek uvedený v druhé části, jehož pravdivost soud sám zjišťuje, a že je proto za těchto předpokladů beztrestnou, poněvadž pouhou satiru o dokázaném skutku nelze prý podřaditi pod ustanovení trestního zákona. Než o beztrestné satiře bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby se článek obmezoval na vytčení skutečností prokázaných a na satirické šlehy na řeč Josefa H-a jakožto — dle názoru pisatelova — pouhou výmluvu. V těchto mezích se však ona část článku, o niž jde, nepohybuje, nýbrž přivádí uvedenou omluvu Josefa H-a ve spojitost s trestním řízením, zahájeným proti němu pro ono potupení Československé státní vlajky, a uvádí ve spojitosti té ve formě positivního samostatného tvrzení, že se Josef H. chce vyhnouti trestní odpovědnosti za svůj čin t. zv. magorstvím, t. j. předstíráním pomatenosti mysli, že se na tento proces již připravuje tím, že se učí dělat »magora« a že mimo to chce se dovolávati svých příbuzných, mezi nimiž skutečně případy duševní nenormálnosti jsou nápadně časté. K takovým tvrzením obžalovaného však prokázané skutečnosti nikterak neopravňovaly, obžalovaný překročil tedy hranice dovolené satirické kritiky těchto skutečností, vydávaje Josefa H-a u veřejný posměch; ježto pak pravdivosti těchto závadných tvrzení nedokázal, ba důkazu pravdy v tom směru ani nenabídl, byla jeho jednáním skutková podstata druhé věty §u 491 tr. zák. po stránce objektivní naplněna.
Avšak výtkou obžalovaného, že šlo o beztrestnou satiru, jest se obírati i po stránce subjektivní a tu dlužno uznati, že napadený rozsudek jest po této stránce s hlediska důvodu čís. 9 a) §u 281 tr. ř. vadným. Neboť skutková podstata urážky na cti podle §u 491 tr. zák. vyžaduje po stránce subjektivní, by se pachatel urážlivého činu dopustil buď úmyslně, nebo aspoň u vědomí, že se jím dotýká cti jiné osoby. V tomto směru však rozsudek neobsahuje vůbec žádného zjištění, nezabývaje se otázkou, zda obžalovaný, považuje článek za pouhou satiru, byl si toho vědom, že se jím dotýká cti Josefa H-a, a shledává-li rozsudek přes to v činu obžalovaného skutkovou podstatu přečinu podle §u 491 tr. zák., je tím založena zmatečnost rozsudku podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 2138. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 582-586.