NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13103.

Pojišťovací smlouva.
Neměl-li pojišťovací ústav vyplatiti přiznanou náhradu, dokud pojištěný nedokázal úředním vysvědčením svou nevinu, a nesměla-li náhrada, bylo-li podezření z trestného činu, býti vyplacena dříve, než závada byla odstraněna, jest splnění těchto podmínek základem pro určení doby vzniku promlčení nároku na náhradu, leda, že by splnění záviselo na libovůli oprávněného.
V tom, že pojištěný podal proti prvému odsuzujícímu rozsudku zmateční stížnost, nelze spatřovati subjektivní, ryze osobní překážku pro splnění podmínky.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1933, Rv I 1089/32.)
Žalobce pojistil své věci na Slovensku u žalované pojišťovny proti škodě z požáru. Dne 22. září 1926 pojištěné věci shořely. V lednu 1930 bylo žalované pojišťovně předloženo vysvědčení o žalobcově nevině. Dopisem ze dne 22. ledna 1930 oznámila žalovaná pojišťovna žalobci, že jeho nárok na náhradu škody, kterou utrpěl požárem zamítá, protože tím, že do 31. prosince 1929 nepředložil předepsané vysvědčení neviny, pokládá žalobcův nárok za promlčený. Žalobě o zaplacení pojistné summy bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelka již přiznává, že žalobce projevil souhlas s náhradou v jejím dopise ze dne 29. prosince 1926 stanovenou v souladu s dřívějším dopisem na 36761 Kč, a trvá jen na názoru, že žalobcův nárok jest promlčen. Avšak nelze jí přisvědčiti. Ustanovení § 19 zákona o pojišťovací smlouvě čís. 501/1917 ř. z. a ustanovení § 487 obchod. zákona slovenského shodují se v tom, že časovým základem pro počátek promlčecí doby jest den, od kterého mohly nároky býti uplatňovány. U obligačního nároku a tudíž i u nároku na vyplacení pojistné jistiny jest pro vznik promlčecí lhůty podle všeobecných zásad rozhodující doba, kdy měla nastati povinnost pojišťovny k vyplacení pojistné jistiny, jelikož tím nastala její splatnost. Podle § 32 všeobecných pojišťovacích podmínek jest ústav povinen vyplatiti přisouzenou náhradu nejdéle do čtrnácti dnů potom, kdy její výška a povinnost ústavu ku placení uznáním obou stran, smlouvou, pravoplatným rozsudkem anebo rozhodčím výrokem byla na jisto postavena a když pojištěný dokázal úředním vysvědčením svou nevinu na vzniku škody, a náhrada nesmí, je-li podezření z trestního činu, býti vyplacena dříve, než závada byla odstraněna. Závisí tedy výplata na odkládací výmince, na předložení vysvědčení o nevinnosti, a její splnění jest základem pro určení doby vzniku promlčení, leda, že by splnění záviselo na libovůli oprávněného, čemuž tak v souzeném případě není, an žalobce nemohl vysvědčení předložiti dříve, než bylo právoplatně trestní řízení proti němu skončeno, a nemohl nárok před splněním výminky vůbec nijak uplatňovati. Promlčecí doba by se mu tím neprodlužovala jen, kdyby mu subjektivní ohledy byly v tom překážely, čehož v souzeném případě rovněž není, a nelze subjektivní ryze osobní překážku spatřovati ani v tom, že proti prvému odsuzujícímu rozsudku z 22. listopadu 1927 podal zmateční stížnost, an se tím domáhal svého práva a směřoval k tomu, by výminka předložení vysvědčení nevinnosti byla splněna. Jest-li zjištěno, že druhý osvobozující rozsudek porotního soudu byl vydán až 16. listopadu 1929, byl právnímu zástupci žalobce doručen 2. ledna 1930, opatřen doložkou pravoplatnosti 3. ledna 1930 a 15. ledna 1930 byl odeslán žalované straně, nelze žalobci vytýkati, že z vlastní liknavosti oddálil splnění odkládací výjimky, leda tím, že neodeslal žalované straně ihned, to jest 14. ledna 1930, rozsudek, jenž mohl snad dojíti žalovanou stranu již 15. ledna 1930, takže by tento den byl mezníkem pro vypočtení počátku promlčecí doby. Podal-li žalobce žalobu 14. února 1930, nepropásl — počítaje i od 5. ledna 1930 — promlčecí lhůtu ani podle § 19 pojišťovacího zákona ani podle § 487 obchodního zákona slovenského. A jaký vliv má tento nezaviněný jím průtah ve splnění odkládací výminky a v podání žaloby na hospodářství žalované strany a na hospodářství pojišťoven vůbec, jest pro právní výklad pravidel o promlčení bezvýznamným, an žádný ze zákonů výjimky pro pojišťovny nestanoví.

Citace:

Čís. 13103. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 628-630.