Authors:
= Váž. civ., 11 (1929), sv. 1
PDF

Čís. 8967.


Odkazovníci, nejsouce účastníky pozůstalostního řízení, nemají práva domáhati se rozhodnutí o tom, podle kterého důvodu dědického práva má býti pozůstalost projednána. Neuznal-li dědic platnost poslední vůle, z níž odkazovníci vyvozovali své nároky, jest na nich, by své nároky uplatňovali žalobou. Do rozhodnutí (rekursního) soudu, jímž bylo stanoveno, že za podklad pozůstalostního řízení jest vzíti dědickou smlouvu, nikoliv poslední pořízení, nejsou oprávněni stěžovati si odkazovníci.
(Rozh. ze dne 16. května 1929, R I 255/29.)
Pozůstalostní soud uložil soudnímu komisaři, by projednal pozůstalost podle zákona (podle posledního pořízení). Rekursní soud k rekursu pozůstalé vdovy změnil napadené usnesení v ten rozum, že za podklad pozůstalostního řízení jest vzíti dědickou smlouvu.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs odkazovníků.
Důvody:
Rekursní soud, změniv usnesení prvého soudu, rozhodl, že za podklad pozůstalostního řízení jest vzíti dědickou smlouvu ze dne 16. února 1924. To napadají odkazovníci dovolací stížností, domáhajíce se toho, by bylo obnoveno usnesení prvého soudu, podle něhož jest pozůstalost projednati jen na základě poslední vůle ze dne 23. března 1926. Otázka, na základě kterého důvodu práva dědického má býti pozůstalost projednána, řeší se, jsou-li tu odporující si dědické přihlášky, v řízení upraveném v §§ 125 a 126 nesp. říz., to však jen mezi dědici. Odkazovníci nejsou účastníky takového řízení a nemají práva domáhati se rozhodnutí o tom, podle kterého dědického důvodu má býti pozůstalost projednána. V souzeném případě vdova po zůstaviteli neuznala platnost poslední vůle ze dne 23. března 1926, z níž vyvozují stěžovatelé své odkazy. Setrvá-li vdova při svém prohlášení, bude věcí odkazovníků, by své nároky uplatňovali žalobou, a byl v té příčině již usnesením okresního soudu příslušný spor mezi vdovou s odkazovníky odkázán na pořad práva. Odkazovníkům jest také volno, pokud se tak nestane z úřední povinnosti (§ 160 nesp. říz.), domáhati se zákonného zajištění odkazů (§ 161 nesp. říz.). Důsledkem toho nelze důvodně tvrditi, že stěžovatelé byli rozhodnutím rekursního soudu na svých právech zkráceni, a proto nejsou ani oprávněni rozhodnutí tomu stížností odporovati (§ 9 nesp. říz.).
Citace:
č. 8967. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 700-701.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).