Čís. 370 dis.

K otázce útrat kárného řízení.
V kárném řízení je obdobně použíti ustanovení §§ 381 a 389 tr. ř.
Ani zákon čís. 46/1868 ř. z., ani podpůrně platící ustanovení trestního řádu neumožňují opravné stolici přezkoumávati konkrétní nutnost a účelnost útrat ve smyslu § 381, čís. 6 tr. ř. Odpovídá zásadě § 389, odst. 3, posl. věta tr. ř., byla-li obviněnému soudci uložena celá náhrada útrat spojených s úkony, které se týkaly i jeho spolu vinníka nesoudcovského úředníka, zvláště když tento spoluvinník nemohl být ani odsouzen k náhradě útrat, ježto mu byl uložen trest pořádkový (§ 128 služební pragmatiky).
Vedlo-li se proti obviněnému kárné řízení pro několik kárných činů, jest jen podle možnosti vyloučiti z náhrady útrat náklady vzniklé ve spojení s činy, pro které nebyl uznán vinným.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1938, Ds I 78/38.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech soudcovských nevyhověl stížnosti obviněného soudce do usnesení vrchního soudu, jímž byla ustanovena výše útrat, k jejichž náhradě byl stěžovatel povinen.
Důvody:
Pravoplatným nálezem vrchního soudu jako kárného soudu pro soudce byl stěžovatel uznán vinným, že porušil služební povinnosti jemu v §§ 45, 46, 47 pat. č. 81/1853 ř. z. uložené tím, že jako přednosta okresního soudu dal svolení a trpěl, aby vězeň F. byl zaměstnán v soudní kanceláři a používán k pracem kancelářským, a že vykonával povšechný služební dozor nedbale, že se vězeň F. mohl volně pohybovati v celé soudní budově, a že ho používal i k vlastním službám a poskytoval mu ve svém bytě obědy, při čemž jej na cestě sám doprovázel, a byl proto odsouzen k pořádkovému trestu důtky a k náhradě útrat kárného řízení. Naproti tomu byl zproštěn, pokud mu bylo kladeno za vinu, že vězni F. trpěl docházeti volně i mimo budovu a i to, aby nosil u sebe klíče od úředních místností okresního soudu, čímž umožnil F-ovi podvodné manipulace s kolky v hodnotě nejméně 15 000 Kč, při čemž spisy knihovní v počtu několika set byly zničeny, a že mohl F. odciziti i prostěradlo, náležející do inventáře soudní věznice.
Napadeným usnesením byla pak ustanovena výše útrat, k jejichž náhradě je stěžovatel povinen. Útraty ty se skládají z útrat dvou úředních cest soudního rady K. a zapisovatele od krajského soudu v K. k okresnímu soudu v H.
Útraty ty náležejí podle § 381, č. 6 tr. ř., jehož jest obdobně použíti na řízení kárné, k útratám, ohledně nichž může nastati náhrada obviněným. Ani zákon č. 46/1868 ř. z., ani podpůrně tu platící ustanovení trestního řádu neumožňují stížnostní stolici přezkoumávati otázku konkrétní účelnosti a nutnosti těchto útrat.
Z protokolů při oněch komisích sepsaných vyplývá, že dotčené osoby byly slyšeny též o oněch kárných proviněních stěžovatelových, jimiž byl uznán vinným. Pokud předmětem komisionálního šetření byly ovšem též otázky, vztahující se na zprošťující část nálezu, nelze tvrditi, že a jaké zvláštní útraty byly právě touto částí šetření způsobeny. Nutno si tu uvědomiti ustanovení § 389, odst. 2 tr. ř., jehož je rovněž obdobně použíti, že v případech, kdy se řízení vztahovalo k několika trestným činům, mají býti jen podle možnosti z náhrady vyloučeny náklady, které vzešly, pokud jde o činy, ohledně nichž nebyl obviněný uznán vinným.
Co se týče soudního kancelářského revidenta V., jehož se ovšem výslechy komisionálního šetření rovněž dotýkaly, jde tu věcně o spoluvinníka, byť i odsouzeného jiným senátem vrchního soudu (kárnou komisí pro úředníky nesoudcovské, zřízence a dozorce vězňů). Odpovídá proto ustanoveni § 389, odst. 3 (poslední věta) t. ř., byla-li stěžovateli uložena celá náhrada útrat, zvláště když V-ovi, odsouzenému jen k pořádkovému trestu, náhrada útrat nebyla a nemohla býti uložena (§ 128 služ. pragm.).
Bez významu je dále, že při prvé z uvedených úředních cest byly také náhodně zjištěny závady u soudního kancelářského revidenta C. a soudní kancelářské asistentky Z., proti nimž bylo pak rovněž zavedeno kárné řízení.
Podle toho, co předesláno, neobstojí názor stěžovatelův, že by měl hraditi jen část útrat, určenou podle počtu proviněných, pokud se týče odsouzených osob. Bylo proto stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

Čís. 370 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 493-495.