NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Č. 559.

Zapsané pokladny pomocné: Pojištěné příslušníky členů zapsané pokladny pomocné, kteří dle stanov nejsou členy, nelze čítati, jde-li o zjištění počtu členů, požadovaného dle čl. XXI. zák. ze dne 15. května 1919 č. 268 sb. z. a n.
(Nález ze dne 21. října 1920 č. 9991.)
Věc: Weiperter Privatbeamten-Krankenkassa »Wohlfahrt«, reg. Hilfskassa ve Výprtech (adv. Dr. Otto Gellner z Prahy) proti ministerstvu sociální péče v Praze (zast. min. radou Drem Jos. Lukášem) stran odnětí osvědčení dle čl. XXI. zákona z 15. května 1919 č. 268 sb. z. a n. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím vyslovilo ministerstvo sociální péče, že stěžující si pokladně, čítající pouze 240 členů, musí býti odňato osvědčení podle § 7, odst. 2. zákona o zapsaných pokladnách pomocných, poněvadž i kdyby pojišťovala pouze osoby podléhající pensijnímu pojištění podle zákona ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907, neplatí pro ni ustanovení odst. 3 čl. XXI. zákona z 15. května 1919 č. 268 sb. z. a n., ježto zde nejsou náležitosti tam požadované.
Stížnost spatřuje nezákonnost tohoto rozhodnutí v tom, že do počtu členů, k němuž jest dle cit. čl. XXI. hleděti, pojati jsou toliko členové podrobení povinnému pojištění pensijnímu, nikoli však jejich příslušníci spohi s nimi u pokladny pojištění.
Dle toho není na sporu otázka, sluší-li na stěžující si pokladnu užíti předpisu předposledního odstavce čl. XXI. zákona z 15. května 1919 č. 268 sb. z. a n., jejž položil žalovaný úřad svému rozhodnutí za základ, nýbrž toliko otázka, zdali do počtu 400 členů (dle stavu z 31. prosince 1918), jenž oním předpisem stanoven byl za předpoklad pro další ponechání osvědčení ve smyslu § 7, odst. 2 zákona z 16. července 1892 č. 202 ř. z., započítati sluší také příslušníky členů pokladny, kteří pojištění jsou účastni.
Nejvyšší správní soud nemohl uznati důvodným stanovisko stížnosti, že také tito rodinní příslušníci členů mají býti do onoho počtu členů počítáni, a to již se zřetelem k znění stanov stěžující si pokladny. Nestanoviť §§ 42 a 43 těchto stanov, jichž stěžovatelka se dovolává, nikterak, že rodinní příslušníci v § 42 vyznačení stávají se členy pokladny. Příslušníci ti nemají nároku na všechny požitky, jež příslušejí dle §§ 13 a 15 řádným členům, nýbrž jen na některé, zejména nepřísluší jim nárok na nemocenské dle § 13; oni neplatí podle § 43 také příspěvky pojistné k uhrazení svého nemocenského pojištění, nýbrž jen, řádní členové pokladny, a to všichni a stejnoměrně bez rozdílu, mají-li rodinné příslušníky a činí-li nárok na jejich pojištění čili nic.
Kdo jest řádným členem pokladny, stanoví však § 4 stanov pod čís. 1. Dle tohoto předpisu stanov mohou býti řádnými členy pokladny úředníci a úřednice tam blíže označení. Vedle toho vypočítává § 1 stanov také jiné kategorie členů, kteří však pojištění účastni nejsou. Ustanovení § 4 stanov nebylo §§ 42 a 43 dodatkem připojenými nijak změněno, a nelze proto již podle stanov pojištěné příslušníky členů pokladny za členy pokladny pokládati.
Poněvadž pakvčl. XXI. zákona z 15. května 1919 č. 268 sb. z. a n. v odst. 3, o nějž se naříkané rozhodnutí opírá, nařizuje odnětí osvědčení uvedeného v § 7, odst. 2 zákona z 16. července 1892 č. 202 ř. z. zapsaným pokladnám pomocným, které dne 3. prosince 1918 neměly aspoň 400 členů, nelze spatřovati nezákonnosti v tom, uznal-li žalovaný úřad, že stěžující si pokladně, která, nehledě k příslušníkům, měla dne 31. prosince 1918 toliko 240 členů, což stížnost nepopírá, má ono osvědčení býti odňato.
Stížnost, která v jiném směru námitek proti rozhodnutí ministerstva neobsahuje, bylo proto zamítnouti.

Citace:

č. 559. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 626-627.