NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7564 —
Čís. 7564.

Lhůta k rekursu do usnesení, jímž se povoluje vklad zástavního práva pro náhradní pohledávku (§ 222 ex. ř.), řídí se předpisem § 127 kn. zák., nikoliv § 65 ex. ř. Lhostejno, že náhradní nárok byl označen jako vykonatelný.
Usnesení, jímž byl povolen vklad zástavního práva pro náhradní pohledávku, dlužno doručiti všem osobám, pro něž váznou věcná práva v pořadí za vymazaným zástavním právem, v jehož pořadí má býti vložen náhradní nárok, až do pořadí, kdy došel návrh na vklad náhradního nároku.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1927, R II 369/27.)
Usnesením ze dne 23. června 1927 povolil exekuční soud na základě právoplatného rozvrhového usnesení v pořadí pohledávek kumulativní sirotčí pokladny v L. vklad zástavního práva ve vložce čís. 37 pro náhradní nárok podle § 222 ex. ř. pro pohledávku záložny v L. a označil náhradní nárok vykonatelným. Do tohoto usnesení podal vlastník vložky čís. 37 rekurs, jejž prvý soud usnesením ze dne 7. září 1927 odmítl jako opožděný, ježto usnesení, jež bylo napadeno, jest usnesením exekučním, takže tu platí osmidenní lhůta podle § 65 ex. ř., napadené usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 6. srpna 1927, rekursní lhůta uplynula tedy dnem 14. srpna 1927, rekurs byl však podán teprve dne 3. září 1927. Rekursní soud vyhověl rekursu vlastníka vložky čís. 37 a změnil napadené usnesení v ten smysl, že uložil soudu prvé — Čís. 7564 —
stolice, by stěžovatelův rekurs do usnesení ze dne 23. června 1927 předložil rekursnímu soudu. Důvody: Usnesení ze dne 23. června 1927, na jehož základě povolen byl ve smyslu § 222 ex. ř. vklad práva zástavního pro náhradní pohledávku záložny v L. 3 238 Kč 68 h ve vložce čís. 37 kat. obce T. knihovně připsané do stěžovatelova vlastnictví, bylo doručeno stěžovateli dne 6. srpna 1927. Stížnost proti tomuto usnesení dne 3. září 1927 k soudu došlou odmítl soud prvé stolice, vycházeje z názoru, že i v tomto případě platí všeobecná osmidenní lhůta rekursní § 65 ex. ř. a že tato uplynula již dnem 14. srpna 1927. Leč právní názor soudu prvé stolice jest mylným. Usnesení, jímž se povoluje vklad zástavního práva pro náhradní pohledávku, netýká se již nemovitosti, která byla v dražbě; nejde tedy o výkon exekuční, nýbrž o výkon v řízení knihovním. Řídí se proto lhůta ke stížnosti proti takovému usnesení ustanovením § 127 kn. zák. a nikoliv ustanovením § 65 ex. ř. Názor tento zastávala nejen teorie (viz komentář Bartschův ke kn. zák. § 90 a komentář Neumanův k § 222 ex. ř.), nýbrž i bývalý vídeňský nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23. ledna 1900. čís. 796 otištěném v Právníku 1900 čís. 3, a to jest i stanoviskem čsl. nejvyššího soudu (srovnej rozhodnutí ze dne 6. listopadu 1924 R II 351/24 otištěné ve sbírce n. s. čís. 4349). Byla tedy stížnost dne 3. září 1927 k soudu prvé stolice došlá podána včas.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení odpovídá úplně zákonu a jest k vývodům rekursním dodati toto: Prvý soud, řídě se pokynem, obsaženým v posudku bývalého nejvyššího soudu ve Vídni k civ. soudnímu řádu а k ex. řádu, označil náhradní nárok, který určil podle § 222 ex. ř., jako vykonatelný. Tím však nemůže býti v podstatě rozuměno nic více, než že založení náhradního nároku nemůže býti napadeno od vlastníka spoluzavazené, avšak v dražbě neprodané nemovitosti. Proto vlastníku této nemovitosti není ani v dražebním řízení přiznáno právo účastníka tohoto řízení. S druhé strany zase nemohou býti určením náhradního nároku dotčena práva vlastníka neprodané nemovitosti. Věřitel, pro nějž byl určen náhradní nárok, jest jaksi postupníkem ze zákona původního věřitele, pro něhož vázlo ono simultánní právo zástavní, jehož nepoměrné uspokojení z výtěžku za prodanou realitu bylo podnětem к založení náhradního nároku. Poměr je tu v podstatě ten, že věřitelův projev, kterým se podle pravidel hmotného práva soukromého zakládá postup pohledávky (§ 1392 a 1395 obč. zák.), jest nahrazen předpisem zákonným. V tom i onom případě jest však věc co do účinku táž, věřitel, pro něhož náhradní nárok byl zřízen, nemůže míti více práv, než původní věřitel. Podstata simultánního závazku dokonce ani nevylučuje, by jednomu ze spoludlužníků nebyla poskytnuta zvláštní úleva (na př. co do splatnosti), jen pro jeho osobu (§ 894 obč. zák.). Náhradní nárok nemůže proto pozbýti této své povahy ani tím, že byl označen jako vykonatelný. — Čís. 7565 —
Vklad náhradního nároku s označením, že je vykonatelný, ve vložce neprodané není povolením exekuce proti vlastníku neprodané nemovitosti, jak stěžovatelka míní, nýbrž vždy jen pouhým zavedením knihovního pořádku, jak bylo v rozhodnutí čís. 4349 sb. n. s. blíže dovozeno. Proto platí tu rekursní lhůty stanovené v § 127 knih. zák. Nemohlo proto býti dovolacímu rekursu vyhověno. Jest tedy stěžovatelův rekurs do usnesení soudu prvé stolice ze dne 23. června 1927 jako včas podaný předložiti rekursnímu soudu, při čemž se podotýká, že toto usnesení jest též doručiti všem osobám, pro které ve vložce čís. 37 knihy T. váznou věcná práva v pořadí za vymazaným právem zástavním pro pohledávky kumulativní sirotčí pokladny v L., až do pořadí, kdy došel návrh na vklad náhradního nároku stěžovatelčina (srovnej Neumannův komentář k ex. ř. strana 656).

Citace:

č. 7564. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 606-608.