Čís. 6189.

S hlediska § 283 tr. zák. se nevyžaduje, aby byl pachatel přímo ve shluku rozptylovaných osob. I ojedinělá, o samotě stojící osoba je povinna vyhověti výzvě, je-li na prostranství, které je vyklizováno, protože hrozí další shlukování.
K pojmu »vády« ve smyslu § 284 tr. zák.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1938, Zm II 135/38.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §§ 283 a 284 tr. z.
Z důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5, 9, písm. a) a 10 tr. ř. Nelze jí však přiznati oprávnění v žádném směru.
Rozsudek v důvodech týkajících se výroku o vině nepřehlíží skutečnost, že obžalovaný trestný skutek neuposlechnutí stráže při shluknutí opakoval na různých místech a že oba činy časově přímo nesouvisely. Zjišťujeť, že prvé neuposlechnutí výzvy k rozchodu se stalo před H. sálem po rozpuštění schůze, když účastníci ze sálu vyšli, druhé pak o něco později před hotelem »K.«, když se dav hromadil na náměstí, resp. v připojené ulici. I když v důvodech týkajících se výměry trestu nezdůrazňuje rozsudek jako přitěžující okolnost opakování trestného skutku, je z jeho důvodů zřejmo, že odsuzuje obžalovaného pro dva samostatné projevy neuposlechnutí rozkazů stráže k rozchodu při shluknutí, a je proto bezdůvodná výtka nejasnosti rozsudku, po případě jeho rozporu se spisy (správně neúplnosti), namítající, že rozsudek snad zahrnuje do trestné činnosti i procházku obžalovaného s E. po náměstí a že nedbá časového odstupu oněch jednotlivých událostí. Pro podstatu zmíněné dvojí trestné činnosti obžalovaného je pak nerozhodné, zda se před hotelem »K.« shromáždil týž dav lidí, který byl předtím vyzýván k rozchodu před H. sálem, či zda šlo o shluknutí jiných osob.
Výtka neúplnosti rozsudku poukazující na údaj svědka J., že obžalovaný podle svého sdělení čekal před H. sálem na někoho, týká se okolnosti nerozhodné, takže nebylo třeba k ní v rozsudku přihlédnouti. I kdyby odpovídalo pravdě, že obžalovaný na někoho čekal, bylo přes to jeho povinností ihned vyhověti rozkazu stráže vyzývající k opuštění místa, a neuposlechnutí rozkazu, jemuž rozuměl, tedy projev vůle nedbati úřední výzvy, naplňuje i v tomto případě subjektivní stránku dotčeného přečinu. Ostatně způsob stěžovatelovy odpovědi na výzvu svědka J., že na někoho čeká a že nemá se svědkem co mluvit, při čemž stěžovatel ještě dodal; »Schreien sie nicht auf mich, ich bin nicht schwerhörig« s dostatek nasvědčuje nejen vědomému, ale též přímo úmyslnému a rozváženému neuposlechnutí úředního opatření, směřujícího k zajištění veřejného klidu a pořádku. Stejně bezvýznamné jsou výtky napadající úsudek nalézacího soudu, že svědectvím E. je částečně podporována výpověď svědka J.; také při doznání obžalovaného co do skutku přihodivšího se před H. sálem shodná výpověď jmenované svědkyně o této okolnosti se svědectvím J. dovolovala nalézacímu soudu při posouzení této výpovědi použíti uvedeného slovního obratu. Procházka obžalovaného se svědkyní po náměstí není součástí jeho trestné činnosti a výtka zmateční stížnosti v tomto směru netýká se proto okol nosti rozhodné, nehledíc k tomu, že slůvkem »částečně« je již náležitě omezen úsudek soudu o podpůrném významu svědectví E. Pokud zmateční stížnost vytýká rozsudku nedostatek důvodů z té příčiny, že názor svědka J. o možnostech odchodu z místa před hotelem »K.« shledává spolehlivějším než úsudek svědkyně E., jež se s obžalovaným zná a jím byla za svědkyni vedena, a že tomuto svědku více věří, brojí tím nepřípustně proti hodnocení důkazů soudem nalézacím. Ze svědectví J. nikterak nevyplývá, že obžalovaný stál před H. sálem úplně sám; svědek naopak potvrdil, že účastníci rozpuštěné schůze tam zůstávali státi a proto byli stráží rozptylováni. Není proto opodstatněna výtka neúplnosti rozsudku v tomto směru, nehledíc ani k tomu, že s hlediska skutkové podstaty přečinu podle § 283 tr. z. byla by nerozhodná i možná snad skutečnost, že obžalovaný v onom místě skutečně stál osamoceně a čekal na někoho (srovn. rozh. č. 3617, 3861 Sb. n. s.). Stejně je bez významu, z jaké příčiny nastal shluk více lidí před hotelem »K.« a proč v něm byl i stěžovatel, když i zde je rozhodné pouze to, že policejní stráž také tu vyzvala zástup k rozchodu a že obžalovaný neprodleně rozkazu nevyhověl.
Zjištěný děj, že totiž obžalovaný neuposlechl výzvy policie k rozchodu při takovém shromažďování davu před sálem H. a před hotelem »K.«, jež policejní stráž považovala za ohrožování veřejného klidu a pořádku a z důvodu toho na prostranstvích těch lid rozptylovala, ač obě výzvy slyšel, pochopil a odejíti mohl, posoudil nalézací soud právem jako přečin shluknutí podle § 283 tr. z. Bylo již nahoře uvedeno s poukazem na judikaturu nejvyššího soudu, že není náležitostí skutkové podstaty tohoto přečinu, aby jeho pachatel byl přímo ve shluku osob, které jsou rozptylovány, a že také osoba jen ojedinělá, stojící osamoceně, je povinna vyhověti výzvě, pokud je na prostranství, které je stráží vyklizováno z důvodu, že hrozí další shromažďování davu. Poukaz zmateční stížnosti na rozhodnutí č. 1988 Sb. n. s. zde nepřiléhá, neboť případ tam řešený týkal se obžalované pracující na zahradě sice sousedící s místem vyklizovaným, avšak oddělené od něho drátěným plotem, takže tam byla nejen přímo fysická překážka pro připojení se oné obžalované ke shluku, nýbrž i výzva stráže k rozchodu se na místo oné zahrady nevztahovala. Pokud se zmateční stížnost pokouší napadati správnost právního posouzení z důvodu, že před hotelem »K.« byl obžalovaný v takovém postavení, že nemohl odejíti, nevychází ze skutkového základu prvým soudem zjištěného a tudíž při doličování hmotněprávních zmatečností i pro stěžovatele závazného, že obžalovaný takovou možnost měl. Zůstává nerozhodným jak pro objektivní, tak i pro subjektivní stránku přečinu, že obžalovaný nakonec výzvě přece vyhověl, když není zmateční stížností dotčeno skutkové zjištění, že se původně zdráhal uposlechnouti a že se nevzdálil ihned, neprodleně, a že dokonce ještě slovy na výzvu strážníkovu odporoval.
Nelze zmateční stížnosti přisvědčiti ani, pokud namítá, že slovní projev obžalovaného rozsudkem zjištěný neodpovídá pojmu »vády« ve smyslu § 284 tr. z. Pronesl-li obžalovaný podle prokázaného děje na výzvu stráže odmluvu; »Schreien sich nicht auf mich, ich bin nicht schwerhörig« a zároveň výzvy k rozchodu neposlechl (»teprve když udělal tuto poznámku a když byl opětně inspektorem J. vyzván, aby šel dále, šel obžalovaný dále«), pak odmluva, jíž rozkazu policie odporoval, má povahu »vády« ve smyslu zákona, a nalézací soud posoudil stěžovatelův čin právem jako přečin nejen podle § 283 tr. z., nýbrž též podle § 284 tr. z. Okolností, zda uvedený slovní projev obžalovaného vykazuje snad též znaky přestupku podle § 312 tr. z., jenž může býti s přečinem podle §§ 283, 284 tr. z. souběžný, netřeba se v případě souzeném vůbec zabývati, neboť v tom směru obžaloba podána nebyla.

Citace:

č. 6189. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 218-221.