— Čís. 5756 —
Čís. 5756.
Fideikomisární dědic (ten, jemuž se dostalo fideikommissum eius, quod supererit) jest oprávněn platiti pozůstalostní dluhy. Fideikomisární dědic může zásadně pozůstalostní dluh shladiti i splynutím. Mezi výjimečně případy §u 1445 obč. zák. nepatří případ, že věřitel dědí po dlužníkovi (mimo rukojemství).
Zánik závazku dle §u 1445 obč. zák. se děje samočinně; projevu vůle zúčastněných osob se tu nevyžaduje.
Zánik pohledávky splynutím jest konečným a nemůže pohledávka za určitých okolností opět obživnouti.
(Rozh. ze dne 16. února 1926, Rv I 1611/25.)
Dne 18. května 1919 zemřevší Edmund Sch. nezanechal dětí a zůstavil závětí ze dne 31. ledna 1917 dcerám svých sourozenců odkazy, dále dobročinné odkazy a stanovil v odstavci IV. závěti doslova toto: »Mé ostatní jmění připadne mé manželce Šelmě Sch-ové, kterou ustanovuji tímto svou universální dědičkou. Má manželka a universální dědička jest oprávněna nakládati tímto jměním za živa beze všeho obmezení a jmění to i spotřebovati. Pokud nepoužije těchto práv, připadne jmění, které jí z mé pozůstalosti při její smrti ještě zůstane, z poloviny dětem mého bratra Gustava Sch-a a z druhé poloviny dětem mých sester Ernestiny a Gabriely K-ové. Ježto má manželka právo jměním tím nakládati, jest též úplně osvobozena od každé povinnosti klásti o jmění tom účet nebo je zajistiti.« Selma Sch-ová přihlásila se k pozůstalosti svého manžela Edmunda Sch-a bezpodmínečně jako universální dědička na základě této závěti, a v jejím přihlášení pozůstalostního jmění, jež učinila na místě přísahy, byla zahrnuta mezi pasivy pozůstalosti Edmunda Sch-a též pohledávka universální dědičky Selmy Sch-ové z věna a obvěnční dle notářské smlouvy ze dne 27. listopadu 1889 80000 Kč. Celá pozůstalost po zesnulém Edmundu Sch-ovi byla odevzdána jeho manželce Šelmě Sch-ové jako universální dědičce s tou podmínkou, že má splniti odkazy uvedené v závěti ze dne 31. ledna 1917 a že pozůstalost, pokud jí nespotřebuje nebo pokud s ní nenaloží za živa, připadne z poloviny dětem zůstavitelova bratra Gustava Sch-a a z poloviny dětem zůstavitelových sester Ernestiny a Gabriely K-ových. Šelma Sch-ová zemřela 23. července 1922 a žalobci přihlásili se podmínečně dle zákona k její pozůstalosti, o níž mohla volně poříditi, kdežto žalovaní se přihlásili podmínečně ze závěti ze dne 31. ledna 1917 k substituční pozůstalosti po Edmundu Sch-ovi, kteréž dědické přihlášky byly soudem přijaty. Při inventuře o substitučním jmění Edmunda Sch-a přihlásili — Čís. 5756 —
261
žalobci jako dluh pohledávku Selmy Sch-ové z věna a obvěnění 80000 Kč, dědicové substituční popřeli však tuto pohledávku, načež byli zákonní dědicové poukázáni s pohledávkou tou na pořad práva. Dle smlouvy svatební uzavřené dne 27. listopadu 1889 před notářem mezi Edmundem Sch-em a jeho manželkou Šelmou Sch-ovou bylo ujednáno, že zemře-li Edmund Sch. po lOletém trvání manželství před svou manželkou bezdětný, obdrží manželka Selma Sch-ová ze jmění manželova, jemuž odevzdala věnem v hotovosti 20000 zl., jako obvěnění 20000 zl. Manželství mezi Edmundem a Šelmou Sch-ovou trvalo vskutku déle než 10 roků a Edmund Sch. zemřel, nezanechav dítek. Žalobě dědiců Selmy Sch-ové proti dědicům substituční pozůstalosti po Edmundu Sch-ovi o 80000 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Žalobci uplatňují jako dědici Selmy Sch-ové pohledávku, která příslušela nesporně zůstavitelce Šelmě Sch-ové proti pozůstalosti Edmunda Sch-a. Ncbyla-li tedy tato pohledávka zaplacena z pozůstalosti Edmunda Sch-a nebo nezanikla-li jiným způsobem, přešla tato pohledávka Selmy Sch-ové na její dědice, t. j. na žalobce a tito mohou uplatňovati tuto pohledávku proti pozůstalosti Edmunda Sch-a, jsou tedy aktivně legitimováni k podání této žaloby (§§ 547, 548 obč. zák.). Soud jest rovněž jako strana žalovaná toho názoru, že Schna Sch-ová jako universální dědička byla povinna veškery pozůstalostní dluhy Edmunda Sch-a zaplatiti z jeho pozůstalostního jmění (§ 548 obč. zák.). Jest beze vší pochyby, ze kdyby byla Selma Sch-ová ustanovena universální dědičkou Edmunda Sch-a beze všeho obmezení a že kdyby byla jí pozůstalost Edmunda Sch-a odevzdána beze vší podmínky, bylo by nastalo splynutí ve smyslu §u 1445 obč. zák. a v tomto případě byla by žaloba, jakou jest žaloba této rozepře, nemožnou již proto, že by zde byli pouze dědici Selmy Sch-ové, kteří by jako dědicové Selmy Sch-ové sebe samy nebyli žalovali. Pozůstalost po Edmundu Sch-ovi byla však odevzdána Šelmě Sch-ové jako universální dědičce s tím obmezením, že pozůstalost ta, pokud s ní Šelma Sch-ová za živa nenaloží nebo jí nespotřebuje, připadnouti má z poloviny dětem zůstavitelova bratra Gustava Sch-a a z poloviny dětem zůstavitelových sester Ernestiny a Gabriely K-ových, takže pozůstalost ta nestala se plným, neobmezeným vlastnictvím universální dědičky Selmy Sch-ové a muselo se z tohoto důvodu nadále vždy rozeznávati mezi vlastním jměním Selmy Sch-ové a mezi pozůstalostním jměním Edmunda Sch-a, neboť toto, pokud by bylo v době úmrtí Selmy Sch-ové ještě zde, mělo připadnouti substitutům (poddědicům) Edmunda Sch-a ze závěti, ono zákonným nebo závětním dědicům Selmy Sch-ové, a tím nastaly právě »poměry zcela různého druhu«, jak je má na mysli § 1445 obč. zák., kteréž poměry nepřipustily splynutí dluhu zůstavitelova s pohledávkou dědice, ježto by bylo jinak možno, že, kdyby byla Selma Sch-ová ihned po své dědické přihlášce zemřela, nezaplativši dluhů Edmunda Sch-a a nespotřebovavši ani haléře z pozůstalostního jmění Edmunda Sch-a, substituti (poddědici) Edmunda Sch-a by byli zdědili i tuto pohledávku Selmy Sch-ové 80000 Kč jako díl pozůstalostního jmění Edmunda Sch-a, ačkoliv pohledávka ta ve skutečnosti byla po právu a skutečně nebyla zaplacena, ačkoliv tvořila část — Čís. 5756 —
jmění Selmy Scli-ové a měla tedy připadnouti dědicům Selmy Sch-ové, neboť tento dluh Edmunda Sch-a, sdílelo-li by se právní stanovisko žalovaných, byl by splynutím býval zanikl. Takovou nespravedlivost chtěl zajisté zákonodárce vyloučiti ustanovením, že při splynuti práva se závazkem v jedné osobě obojí nezanikají, nastanou-li poměry zcela různého druhu. Nemůže-li se tedy míti za to, že pohledávka Selmy Sch-ové za pozůstalostí Edmunda Sch-a zanikla splynutím, přešla pohledávka ta na dědice Selmy Sch-ové a povinnost, pohledávku tu zaplatiti, na substituční pozůstalost Edmunda Sch-a, tedy na žalované, leda že by byla pohledávka ta včas smrti Selmy Sch-ové již neexistovala, byvši zaplacena Šelmou Sch-ovou, nebo že by byla Selma Sch-ová se této své pohledávky vzdala. Že by se byla Selma Sch-ová této pohledávky výslovně vzdala, žalovaní netvrdí a zbývá tedy pouze vyšetřiti, zanikla-li pohledávka tato Selmy Sch-ové zaplacením. Žalovaným sc nepodařilo zaplacení toto prokázati. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Jde tu o fideikomissum eius, quod supercrit, a názor prvého soudu, že Selma Sch-ová byla oprávněna disponovati pouze jako poživatclka pozůstalosti jako v případě obyčejné fidcikomisární substituce, jest v rozporu s jasným a určitým závětním nařízením zůstavitele. Není důvodu pochybovati o přípustnosti tzv. fideikomissum eius quod supererit. Vyplývá ze svrchovanosti vůle zůstavitelovy, jež pouze potud může býti omezena, pokud jest to v zákoně výslovně předepsáno. V zákoně není však ustanovení, jež by takové fideikomissum zapovídalo neb omezovalo. Ustanovení obč. zákoníka, obsahující obmezení práva předního dědice ohledně pozůstalostního jmění, vztahují se přirozeně pouze na fideikomisární substituce, při nichž zůstavitel neučinil nařízení, odchylujících se od pravidla. Jest dále bezesporno, že Selma Sch-ová nastoupila pozůstalost na základě bezpodmínečné přihlášky dědické a že jí byla pozůstalost odevzdána jako celek, tedy se všemi aktivy a pasivy, přirozeně podle závětního pořízení zůstavitelova, tedy se všemi právy a povinnostmi, zůstavitelem jí uloženými. Z toho však plyne, že závazek k vydání věna a vyplacení obvěnční a právo, žádati věno a obvěnční, setkaly se v téže osobě, v osobě universální dědičky Šelmy Sch-ové. Poněvadž podle všeobecného pravidla právního nikdo nemůže míli proti sobě samému práv a závazků, zanikly spojením práva a závazku v jedné osobě právo a tomuto právu odpovídající závazek (§ 1445 obč. zák.). Chybí tu jakýkoliv skutkový a právní podklad pro názor, že tu »nastoupily poměry zcela rozličného druhu«, vylučující takové spojení. Nelze také z vývodů prvého soudu vůbec seznali, jaké to »poměry zcela různého« druhu byly míněny. Jde tu o obyčejný a pro zánik práv a závazků spojením jich v téže osobě právě typický případ, že věřitel podědí dlužníka. Případy §u 802, 812 obč. zák. jsou předem vyloučeny. Otázka však, zda posloupností dlužníkovou ve jmění věřitelovo dotčena jsou práva věřitelů pozůstalostních, spoludědiců a odkazovníků, jakož i otázka, jaký účinek má setkání se více závazků v jedné osobě (podědění dlužníka a rukojmího), není v tomto případě z důvodu nedostatku skutkových předpokladů vůbec předmětem rozhodování. Ta okolnost konečně, že Šelmě Sch-ové bylí ustanoveni subslituti, nemá co činiti s obli- — Čís. 5756 —
263
gačním nárokem naproti jejímu manželi ohledně věna a obvěnění. Případ, jejž prvý soud uvádí k odůvodnění svého mylného názoru a z něhož usoudil na nemožnost splynutí v osobě universální dědičky Selmy Sch-ové, nemůže ve skutečnosti nikdy nastati. Úsudek pryého. soudu trpí vadou, že bylo přehlédnuto, že zanikly nejen závazek zůstavitelův, nýbrž i tomuto závazku odpovídající, právo universální dědičky splynutím a že tudíž dědicové Eduarda Sch-a nemohli by nikdy nabýti pohledávky Šelmy Sch-ové 80000 Kč. Zanikla-li však pohledávka Šelmy Sch-ové splynutím, nemůže býti ani jejími dědici dědictvím uplatňována a bylo žalobní žádost již z tohoto důvodu zamítnouti. Za. tohoto skutkového stavu nebylo také třeba vyšetřovati, kolik Šelma Sch-ová z pozůstalosti spotřebovala (užila). Toto vyšetřování není ani účelným, neboť nelze zjistiti, zda a co Selma Sch-ová spotřebovala z části pozůstalosti, vypadající na vyrovnání její pozůstalostní pohledávky 80000 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání vznáší proti odvolacímu rozsudku jen výtku mylného právního posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), než činí i to neprávem. Dovolatelům lze přisvědčiti, že jde v projednávaném případě podle úmyslu zůstavitelova o tak zvané fideikomissum eius, quod supererit, a že fideikomissum eius, quod supererit je jen odrůdou fideikomisární substituce. Ale ani z toho nemůže dovolání nic vyvozovati pro svůj názor, že zůstavitelův dluh musí přejíti na žalovanou stranu jako poddědice. Fideikomisární dědic (fiduciář) má podle §u 613 obč. zák. na pozůstalostních věcech práva a závazky poživatele. Práva a závazky poživatelovy upravují §§ 509—520 obč. zák. Z nich nelze vyčisti, že by poživateli bylo zabráněno, by neplatil pozůstalostní dluhy. Vždyť zaplacením dluhů se stav jmění, na němž požívací právo přísluší, jen zlepšuje, takže se tomu, komu jmění to po zániku požívacího práva připadne, dostane více, než by mu jinak bylo připadlo. Nelze proto s dovoláním tvrditi, že by plynula z povahy fideikomisární substituce a tudíž i s platností pro její odrůdu fideikomissum eius, quod supererit, zásada, že fideikomisární dědic nesmí platiti pozůstalostní dluhy. Pro tuto odrůdu fideikomisární substituce platí řečená zásada tím méně, ježto fideikomisární dědic podle zůstavitelovy vůle ve svých právech, s pozůstalostním jměním mezi živými podle libosti nakládati, vůbec nemá býti omezován, je tedy po případě může i zadlužiti. Tím spíše se může dluhů sprostiti, to jest pozůstalostní dluhy zaplatiti. Jediné omezení, které zůstavitel, zřídivší fideikomissum eius, quod supererit, dědici ukládá, je, že o pozůstalostním jmění nesmí učiniti poslední pořízení, že s ním tudíž nesmí naložiti pro případ smrti. Jinak je takový dědic ve svých právech к pozůstalostnímu jmění naprosto neomezen jako pravý vlastník. Jeho postaveni je tu do jisté míry obdobné právnímu postavení manželů, zřídivších dědickou smlouvu. Ani ti nemohou se svým jměním, pokud je dědické smlouvě podrobeno, pro případ smrti nakládati, jsou však jinak neomezenými jeho vlastníky a mohou s ním podle libosti vládnouti, tedy zejména i dluhy spláceti nebo — Čís. 5756 —
jinak přivoditi jejich zánik. Jedním ze způsobů zániku dluhů je také jejich splynutí podle §u 1445 obč. zák., jestliže se právo a závazek setkají v jedné a téže osobě. I tímto způsobem může tudíž fideikomisární dědic zásadně pozůstalostní dluh zhladiti. Neprávem má dovolání za to, že takové splynutí je v případě fideikomisární substituce vyloučeno, protože se setkávají práva a povinnosti rozličného druhu, totiž neomezené právo dědice, by se svými pohledávkami libovolně nakládal, a jeho omezení co do dluhů závazkem, dluhy zanechati dědicům. Bylo již dolíčeno, že takového závazku není. Není tu tedy ani rozličnosti práva a povinností dovoláním předpokládané. Pro názor dovolatelů nesvědčí ani, co dovolání uvádí o předpisech německého občanského zákona a pruského »Landrechtu«. Dovolání praví samo, že předpisy pruského »Landrechtu«, které lze z části shledati též v německém občanském zákoně, byly tvůrcům občanského zákona vzorem pro úpravu právního zařízení fideikomisární substituce. Jestliže tedy »Landrecht« v §u 476 — obdobně s první větou §u 1445 obč. zák. — praví, že, když právo věřitele a povinnost dlužníka se setkají v jedné osobě, oboje sloučením zaniká, a pak v §u 481 stanoví, že, nastalo-li sloučení dědictvím a má-li pozůstalost býti vydána poddědici, práva a povinnosti prvního dědice proti pozůstalosti zase obživnou, a jestliže v tuzemském občanském právu obdobného předpisu není, nutno z toho usuzovati, že předpis ten do něho úmyslně nebyl pojat a podle zákonodárcova úmyslu platiti nemá. Nutno proto otázku, zda v projednávaném případě sporná pohledávka zanikla splynutím, posuzovati výhradně podle předpisů občanského zákona, platného v tuzemsku. Ty (§§ 1445 a 1446 obč. zák.) praví prostě, že závazky zanikají splynutím, není-li tu výjimek tamtéž uvedených. Že jich tu není, dolíčil v podstatě správně již odvolací soud, k jehož odůvodnění se v příčině té poukazuje. Při tom nutno si také povšimnouti toho, že § 1445 mezi výjimkami ze zániku závazků splynutím jmenuje jen případ, když dlužník dědí po svém věřiteli, ale neuvádí případu, že věřitel dědí po dlužníkovi, ačkoli bylo na snadě oba tyto případy shrnouti v jednu větu, a zákon v následující větě jedná o případě, že věřitel dědí »po dlužníkovi a rukojmím.« Nezmiňuje se v této souvislosti o případě, že věřitel dědí po dlužníkovi (mimo případ rukojemství), dává zákon jasně na jevo, že případ ten nepočítá mezi ony výjimečné případy, ve kterých splynutí vylučuje, protože prý nastaly okolnosti docela rozdílné. Zánik závazků z pravidla §u 1445 obč. zák. nevyňatých a splynuvších s nárokem se děje samočinně. Zákon nevyžaduje pro něj — mimo případ knihovních pohledávek, o které tu nejde — projevu vůle súčastněných osob. Nezáleží proto ani na tom, zda tento zákonný následek — splynutí — odpovídá v každém případě také jejich vůli. Také není v zákoně — jak již dolíčeno — opory pro názor, že by zaniklé závazky — obdobou § 481 pruského »Landrechtu« — za určitých okolností zase obživly. Jejich zánik je konečným a nezvratným. Pakliže tento způsob, kterým zákon zánik závazku splynutím s pohledávkou upravuje, v některých případech vede k důsledkům stranám nevítaným, na které snad ani nemyslely, nemůže to nic měniti na nezbytnosti, použiti zákona, jak právě zní, a je na stranách, by, pořizujíce o svých věcech, použily nepostrádatelné obezřetnosti, za které se lze oněm důsledkům vyhnouti. To platí zejména o případu, ke kterému poukazuje soud první stolice a který je v dovolání na vysvětlenou pro nedorozumění odvolacího soudu blíže rozveden. Případ ten by při důsledném výkladu v dovolání napadeném ovšem nebyl vyloučen. Přihlíží-li však někdo k tak nejkrajnějším možnostem, musí také pomýšleti na možnost obrany proti nim. Tu lze snadno najíti v tom, že fideikomisární dědic — věřitel dědictví, v němž zahrnut jest i jeho požadavek proti zůstaviteli, nenastoupí, pokud svou pohledávku z pozůstalosti nevybral. Není případnou ani námitka dovolatelů, že splynutí nemůže nastati, protože pohledávka přísluší jen dědici, ale zůstavitelův závazek přechází na něho a na poddědice, takže se právo a povinnost nesetkávají v téže osobě. Dovolání vychází i tu z mylného a již nahoře vyvráceného názoru, že fideikomisární dědic není oprávněn pozůstalostní dluh zaplatiti, nýbrž musí jej zanechati poddědicům. Nemusí-li, není ani překážky, by dluh ten nezanikl splynutím s pohledávkou dědicovou, třebaže jsou tu také ještě jiné osoby, které by po případě vedle dědice také byly bývaly povinny, dluh zaplatiti. Tomu neodporuje nikterak rozhodnutí čís. 319 sbírky Glaser-Unger, dovolateli citované, ve kterém šlo o to, zda fideikomisární dědic je povinen, pozůstalostní dluh sám zaplatiti, a zda proto možno podati žalobu o zaplacení jen proti němu. Mylným je konečně názor dovolatelů, že dědic je oprávněn na poddědicích žádati zaplacení své pohledávky, i kdyby se mělo za to, že splynutím zanikla, protože jde o pozůstalostní dluh zaplacený ze jmění dědicova. Názor ten je stižen vnitřním rozporem, neboť, zanikl-li pozůstalostní dluh splynutím, nelze věřiteli vůbec již jej na pozůstalosti vymáhati. Má-li se konečně — a to jak dolíčeno, právem — za to, že zažalovaná pohledávka zanikla splynutím, netřeba dále s dovolateli rozebírati otázku, zda zanikla snad i zaplacením, čili nic. Lze proto tuto část dovolání žalobců úplně pominouti. Ježto vývody dovolání nejsou s to, by vyvrátily napadený právní názor odvolacího soudu, bylo dovolání zamítnouti.