Čís. 17308.

Zda pojistná suma patří do pozůstalosti nebo ne a zda podle poplatkových předpisů podléhá nebo nepodléhá dědickému poplatku podle §§ 16 a 18 cís. nař. č. 278/1915 a § 30 provádí nař. č. 397/1915, i když nepatří do pozůstalosti, přísluší rozhodovati pro obor poplatkového práva výhradně finančním úřadům nezávisle na výroku pozůstalostního soudce, že pojistná suma patří nebo nepatří do pozůstalosti.
Dokud příslušný finanční úřad nerozhodl, zda pojistná suma podléhá dědickému poplatku, není pojistitel povinen vydati částku zadrženou na úhradu dědických poplatků, třebas pozůstalostní soud nepojal pojistnou sumu do pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 22. května 1839, Rv I 181/39.)
V témž smyslu: Sb. n. s. čís. 16526.
Žalobkyně tvrdíc, že se stala vlastnicí pojistky na 20000 K znějící a patřící zemřelému pojistníku žalované pojišťovny, domáhá se na této mimo jiné též zaplacení částky 4000 K (1/5 pojistné sumy), kterou prý jí žalovaná pojišťovna bezprávně nechce vydati. Pozůstalost po zemřelém pojistníku nebyla pro nedostatek jmění projednávána. Žalovaná pojišťovna namítla, že zmíněnou částku zadržuje na případné dědické poplatky až do svolení pozůstalostního soudu k její výplatě. Prvý soud žalobu zamítl. Z důvodů: Třebas pozůstalost po zemřelém pojistníku nebyla projednávána, jsou podle § 30 min. nař. č. 397/1915 ř. z. předpisům § 28 cís. nař. čís. 278/1915 ř. z. podrobeny také ony majetnosti, jež nejsou sice předmětem soudního projednávání, jež však podléhají dědickému poplatku. Poněvadž podle § 30 řečeného nařízení není třeba povolení pozůstalostního soudu k vydání nebo zastavení pojištěných sum, obmezuje-li se vydání na obnos nejvýše 20000 K a zadrží-li si kromě toho pojišťovna aspoň Vs pojištěné sumy, žalující strana měla sama opatřiti si příslušné povolení pozůstalostního soudu k vydání pojištěné sumy a když tak neučinila, právem žalovaná pojišťovna šetříc náležité péče čl. 282 obch. zák. jí uložené zadržela částku 4000 K na případné dědické daně. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Pojistka nenáležela do pozůstalosti pojistníkovy, neboť zůstavitel pojistkou žalující platil, tedy jí disponoval. Pojistka také v pozůstalosti po něm nebyla nalezena (Sb. n. s. č. 8189) a pozůstalost pro nedostatek jmění se neprojednávala. Žalovaná složivší pojistnou náhradu nikoliv ve prospěch pozůstalosti, nýbrž výhradně jiných osob, činících si na ní nárok, přesto zadržela 1/5 pojistné sumy na úhradu poplatku, aniž při tom učinila oznámení v § 30 cit. nař. uvedené. Zadržení výplaty 4000 K žalobci jako doručiteli pojistky z ní oprávněnému nelze tudíž odůvodniti a to ani ustanovením § 133, odst. 3, dřívějšího pojišťovacího zákona (shodného s ustanovením § 128/3 poj. zák. nyní platného), ani předpisem §§ 16, 28 cís. nař. č. 278/1915 a § 30 min. nař. č. 397/1915. Měla-li ostatně žalovaná strana nějaké pochybnosti, měla zažalovanou částku aspoň složiti k soudu. K zadržování částky 4000 K nebyla tedy žalovaná, když pojistka do pozůstalostí nenáleží, oprávněna.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nejde přímo o to, byl-li procesní soud oprávněn, byť i předurčujícím způsobem, řešiti otázku, zda pojistná suma patří do pozůstalosti čili ne podle § 133, odst. 3, zákona čís. 501/1917 ř. z. (§ 162, odst. 1, zák. čís. 145/1934 Sb. z. a n., úsudkem z opaku) a zdali podle poplatkových předpisů podléhá nebo nepodléhá pojistná suma dědickému poplatku podle §§ 16 a 28 cís. nař. č. 278/1915 ř. z. a § 30 prováděcího nařízení č. 397/1915 ř. z., i když nepatří do pozůstalosti. Nýbrž jde o to, zdali pojišťovna důvodně nebo nedůvodně zadržela jednu pětinu pojistné sumy k zajištění dědického poplatku. Je nepochybné, že pro obor poplatkového práva přísluší řešení obou zmíněných otázek výlučně finančním, úřadům a tyto jsou oprávněny posuzovati k vyměření dědických poplatků právní stav samostatně a nejsou vázány výrokem soudce projednávajícího pozůstalost, zda určitá věc patří nebo nepatří do pozůstalosti (rozhodnutí ze dne 27. dubna 1906 č. 4752, Budwinsky 4480, L 217, ze dne 6. února 1906 č. 1445, Budw. 4242, ze dne 10. ledna 1906 č. 88 Budw. 4153, L 231, 232 a ze dne 28. února 1930 č. 18366/27 Boh. 5184). Rovněž tak nejsou finanční úřady vázány výrokem soudu, zda pojistná suma patří do pozůstalosti čili nic a zda podléhá dědickému poplatku. Nebyly-li tyto otázky dosud rozřešeny příslušným finančním úřadem, nelze dospěti k závěru, že si pojišťovna nedůvodně zadržela jednu pětinu pojistné sumy k zajištění dědického poplatku. Neboť podle § 28, odstavec 2, cís. nař. č. 278/1915 ř. z. smí kromě jiných případů pozůstalostní soud uděliti povolení, aby byla vydána nebo vyzvednuta a dána do zástavy deposita, prohlásí-li úřad vyměřující poplatky, že je s tím srozuměn. A to se týká podle odst. 5 téhož § 28 i pojistné sumy, k jejímuž zaplacení je pojišťovna pro smrt pojištěného povinna. Odstavec 4 téhož § 28 pak ustanovuje, že kdo nedbaje ustanovení odstavce 1 majetkové předměty vydá, vyzvedne nebo nabude na nich zástavního práva, ručí nedílnou rukou s tím, kdo je povinen k placení, za dědický poplatek na ně připadající, když v době vydání (vyzvednutí, zastavení) byla mu známa smrt zůstavitelova nebo při užití náležité péče musila mu býti známa. Ministerstvo financí udělilo výnosem ze dne 17. dubna 1916 č. 27652 popl. př. č. 8 z r. 1916 souhlas jednou pro vždy na místě úřadů vyměřujících poplatky, aby byla vydána, vyzvednuta a dána do zástavy deposita, jestliže alespoň pětina hodnoty uložených majetností zůstane ke krytí poplatků a jinakých pozůstalostních dávek zadržena u uschovatele nebo se vyjme ze zastavení; jinak je vydání pojistných sum dovoleno pouze za podmínek § 30, odst. 3, min. nař. č. 397/1915 ř. z., totiž, že povolení pozůstalostního soudu k vydání neb zastavení pojistných sum, k jejichž zaplacení je pojišťovna pro smrt pojištěného povinna, není třeba, jde-li o vydání (zastavení) nejvýše částky 20000 K a zůstane-li zadržena u uschovatele nejméně pětina pojistné sumy nebo hodnoty uložených majetností. To vše platí nejen, patří-li pojistná suma do pozůstalosti, nýbrž i tehdy, nepatří-li do pozůstalosti, avšak podléhá-li přes to podle ustanovení §§ 14 a 15 zákona č. 74/1901 ř. z. dědickému poplatku. Pozůstalostní soud nepojal pojistnou sumu do pozůstalosti (Věstník min. sprav. 1916, str. 290 až 293) a pojistná sumu činí 20000 K. Ze shora uvedených předpisů tudíž plyne, že pojišťovna byla oprávněna vydati žalobkyni pojistnou sumu bez povolení pozůstalostního soudu, zadržela-li si jednu pětinu pojistné sumy ke krytí dědických poplatků. Nezadržela-li by si tuto částku, ručila by podle § 28, odst. 4, cís. nař. č. 278/1915 ř. z. a § 30, odst. 1, min. nař. č. 397/1915 ř. z. rukou nedílnou s tím, kdo je povinen k placení, za dědický poplatek na ně připadající, když v době vydání byla jí známa smrt zůstavitelova nebo při užití náležité péče by musila jí býti známa. Nepochybné je, že o smrti zůstavitelově věděla a že by ji stihl ručební závazek, kdyby příslušný finanční úřad dědický poplatek vyměřil. Dokud příslušný finanční úřad nerozhodl, zda pojistná sum,a podléhá dědickému poplatku nebo ne, není pojišťovna povinna vydati zadrženou částka 4000 K ke krytí dědických poplatků, poněvadž tím je podle § 1298 obč. zák. podán důkaz, že žalované jest zabráněno toho času splniti její smluvní závazek bez srážky částky 4000 K.

Citace:

č. 17308. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 327-329.