Č. 11 411.

Pojištění úrazové: * Pro stanovení ročního pracovního výdělku učňova podle § 6 odst. 7 úraz. zák. č. 1/1888 ř. z. jest použiti zásady vyslovené v témž §u odst. 2.
(Nález ze dne 11. září 1934 č. 16 808.) Prejudikatura: Boh. A 6765/27.
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická pro Moravu a Slezsko v Brně proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním výměrem z 21. dubna 1926 předepsala stěžující si úrazová pojišťovna Karlu H. v N. z podniku továrna na výrobu náhradních součástek pro textilní stroje dodatečný úrazový pojistný příspěvek v částce 1.030'09 Kč za léta 1923—1925.
V námitkách proti tomuto výměru uplatňoval Karel H., že jde o dodatečné pojistné za učně, při nichž vzal za základ výpočtu pojistného průměrný denní pracovní výdělek samostatně pracujícího dělníka nejnižší mzdové kategorie v částce 11,10 Kč denně bez ohledu, zda dělník byl u něho zaměstnán celý rok či nikoli. Úrazová pojišťovna však bere u učňů za základ pololetní částky 2 700 Kč, poněvadž roční pracovní výdělek plně placeného dělníka nejnižšího mzdového stupně činil více než 2 700 Kč půlročně. Při tom uznává za plně placeného dělníka nejnižšího mzdového stupně jen takového dělníka, který byl v závodě zaměstnán nepřetržitě po celý rok, nepřihlížejíc k dělníkům nejnižšího mzdového stupně, kteří náhodou nebyli po celý rok nepřetržitě v závodě zaměstnáni, takže bere vlastně za základ pracovní výdělek dělníků již vyššího mzdového stupně, poněvadž jen tito dělníci byli v závodě po celý rok nepřetržitě zaměstnáni. Ze zákona však nelze dovoditi, že by se výdělek nejméně placeného dělníka měl vžiti za základ jen tenkráte, je-li takový dělník zaměstnán nepřetržitě po celý rok.
Rozhodnutím z 16. října 1926 zsp v Brně odvolání zamítla.
Také z tohoto rozhodnutí se Karel H. odvolal, opakuje v podstatě námitky prvního odvolání. V šetření, jež zahájilo min. soc. péče, podal Karel H. soupis plně placených dělníků s nejmenším výdělkem, zaměstnaných u něho po vyučení v letech 1923—1925, z nichž však žádný nebyl v závodě zaměstnán nepřetržitě celý rok po vyučení. Poznamenáno bylo k tomuto soupisu, že hodinová mzda u těchto dělníků jest 1,62 Kč, tedy při 48 hodinách 77,76 Kč týdně, takže průměrná denní mzda jest 11,10 Kč. Stěžující si úrazová pojišťovna podala vyjádření z 5. srpna 1926, v němž uvedla, že podle soupisu předloženého Karlem H. činí nejnižší výdělek dělníků P. a E. za hodinu 1,62 Kč, z toho však resultuje denní výdělek nikoli 11,10 Kč, nýbrž 12,96 Kč. Poněvadž však tito dělníci nebyli v podniku zaměstnáni po celý rok po vyučení, dala stěžující si pojišťovna provésti novou revisi a zjistila, že v podniku Karla H. nebylo v letech 1923—1925 dělníka, který by byl zaměstnán v podniku po celý rok od svého vyučení. Proto musil býti k určení započitatelného výdělku v uvedené době zjištěn roční výdělek dělníků stejného druhu v podobných sousedních závodech, a to v K.-cké vozovce a ve vozovce ve St. Podle výpočtových dokladů těchto závodů a dřívější zprávy zmocněnce ohledně K.-cké vozovky činil započitatelný výdělek v téže době pro učně 18 Kč denně nebo 5 400 Kč ročně. Tím je dokázáno, že pro učně, zaměstnané v závodě Karla H. od 1. ledna 1923 do 30. června 1925, přichází v úvahu započitatelný výdělek 18 Kč denně.
Nař. rozhodnutím vyhovělo min. soc. péče částečně odvolání Karla H. a měníc rozhodnutí v odpor vzaté a jemu za podklad sloužící výměr stěžující si úrazové pojišťovny, stanovilo, že za poklad vyměření úrazových příspěvků za každého ze zaměstnaných učňů má býti vzat denní výdělek 12,96 Kč na místo započtených 18 Kč. V důvodech uvedeno, že podle dodatečně provedeného a protistranou nikterak nepopřeného řízení pobírali dělníci podniku Karla H. ihned po vyučení nejnižší pracovní výdělek 1 Kč 62 h za hodinu, což převedeno na den činí 12,96 Kč. Započítala-li Úrazová pojišťovna dělnická pro vyměření úrazových příspěvků částku 18 Kč denně jako výdělek dělníka, který byl zaměstnán po celý rok v podniku po svém vyučení, nemá toto opatření opory v zákoně. Neboť nejmenším pracovním výdělkem plně placeného dělníka, směrodatným podle § 6 odst. 7 úraz. zák. pro určeni fiktivního pracovního výdělku učně, jest rozuměti nejmenší pracovní výdělek plně placeného dělníka ihned po vyučení toho zaměstnání, na něž se učeň vzdělává.
O stížnosti Úrazové pojišťovny dělnické v Brně na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka, jaký pracovní výdělek měl býti vzat za základ výměry úrazových pojistných příspěvků za učně, zaměstnané v závodě zúčastněné strany. K řešení této otázky jest přihlédnouti k ustanovení § 16 odst. 1 úraz. zák., podle něhož jest podkladem pro vyměření úrazových pojistných příspěvků pracovní výdělek pojištěnci skutečně požívaný. Zásada ta neplatí však pro učně, volontéry, praktikanty a jiné osoby, které pro nedokonaný ještě výcvik vůbec mzdy nepožívají nebo nejsou plně placeny, neboť o těchto osobách jest poslední větou cit. 1. odst. § 16 stanoveno, že pro ně se počítá za pracovní výdělek onen, jenž jest podle § 6 odst. 7 směrodatný pro vyměření úrazového důchodu. Tímto posléze uvedeným předpisem pak jest určeno, že roční pracovní výdělek učňů a ostatních nahoře uvedených osob vyměřuje se ve výši nejmenšího ročního pracovního výdělku plně placených dělníků nebo závodových úředníků toho zaměstnání, na něž se zmíněné osoby vzdělávají, avšak nejvýše částkou 5 400 Kč, nejméně částkou 2 700 Kč.
Podle těchto ustanovení není tedy základem pro vyměření pojistných příspěvků za učně jejich skutečný pracovní výdělek, nýbrž jen výdělek fiktivní, a to určený podle nejmenšího pracovního výdělku plně placených dělníků toho zaměstnání, na něž se učni vzdělávají, ovšem v hranicích zákonem stanoveného maxima a minima. Další vymezení tohoto fiktivního pracovního výdělku jest v tom, že za základ jest vžiti onen nejmenší pracovní výdělek za určité časové údobí, a to období jednoho roku, neboť zákon výslovně mluví o nejmenším ročním pracovním výdělku plně placených dělníků.
Otázkou, co sluší rozuměti nejmenším ročním výdělkem pracovním plně placeného dělníka, směrodatným pro určení fiktivního ročního pracovního výdělku učňova podle § 6 odst. 7 úraz. zák., zabýval se nss v nál. Boh. A 6765/27 a odpověděl k ní v tom smyslu, že jest jím rozuměti normální roční pracovní výdělek, jejž v zaměstnání, na něž se učeň vzdělává, pobírá dělník ihned po vyučení.
Podle toho jest za základ výměry pojistného příspěvku za učně vžiti pracovní výdělek, jehož se dělníku, na něhož se učeň vzdělává, dostalo v závodě, o nějž jde, za období jednoho roku od doby, kdy byl dělník vyučen. Předpokládá proto tento postup, že v závodě, o nějž jde, byl některý dělník, na nějž se učeň vzdělává, zaměstnán po celý první rok po svém vyučení. Nebylo-li v závodě takového dělníka, nelze vžiti za základ výměry pojistného příspěvku za učně pracovní výdělek dělníka, jenž sice byl v závodě zaměstnán po svém vyučení, avšak zaměstnání to netrvalo po celý rok, poněvadž v takovém případě není zjištěn nejmenší roční pracovní výdělek plně placeného dělníka, na nějž se učeň vzdělává, jak to zákon nařizuje. Za takový roční pracovní výdělek plně placeného dělníka v případě tom nelze vžiti ani fiktivní částku, vypočtenou na období jednoho roku podle poměru skutečné doby zaměstnání a výdělku v této době dosaženého. Postup takový, jenž by nezachytil případně možné zvýšení výdělku v pozdějších měsících prvního pracovního roku, v nichž dělník v závodě nepracoval, byl by přípustný jen tenkráte, kdyby jej zákon výslovně dovoloval. Předpisu, jenž by tak činil, však v úrazovém zákoně není. Naopak lze ze zákona toho dovoditi, že postupu takového si zákon nepřeje.
Stanovit’ § 6 v odst. 2, s nímž jest odst. 7 ve vnitřní spojitosti, že pro výpočet renty zjistí se nejdříve pracovní výdělek, jejž osoba úrazem postižená měla za posledního roku svého zaměstnání v podniku, kde k úrazu došlo. Nebyla-li však úrazem postižená osoba zaměstnána v podniku plný rok od úrazu zpět počítajíc, jest pro výpočet důchodu rozhodný onen pracovní výdělek, jejž v této době měli průměrně dělníci téhož druhu v témž podniku nebo v sousedních podnicích stejného druhu. Ustanovením tím jest dána směrnice i pro případ, že plně placený dělník, podle jehož ročního pracovního výdělku má býti určen roční pracovní výdělek učňův jako základ výměry pojistných příspěvků, nebyl zaměstnán v závodě, o nějž jde, plný první rok po svém vyučení. Nelze tu, jak již nahoře řečeno, vžiti za základ fikci ročního výdělku, vypočtenou na základě skutečného výdělku v kratší době takovým dělníkem docíleného, nýbrž nutno stvořiti fikci jinou, opírající se o skutečné roční pracovní výdělky dělníků, na něž se učeň vzdělává, v prvním roce po vyučení zaměstnané v sousedních závodech stejného druhu po celý onen první rok. Z těchto skutečných ročních výdělků jest pak vžiti průměr.
V přítomném případě jest nesporno mezi stranami, že v závodě zúčastněné strany, o jejíž učně šlo, nebylo ani jednoho dělníka, na něž se učni vzdělávali, který by v závodě tom byl zaměstnán plný první rok po svém vyučení. Byli tam, jak strany souhlasně přednesly, sice dělníci, kteří pracovali v prvním roce po svém vyučení, avšak nebyli tam zaměstnáni po celý onen první rok po vyučeni. Ale pak jejich výdělek nemohl býti vzat za základ určení pracovního výdělku učňů, nýbrž měl býti základ ten čerpán z průměru ročních pracovních výdělků dělníků, na něž se učni vzdělávali, zaměstnaných v prvním roce po vyučení po celý tento rok v sousedních závodech stejného druhu, jako podnik zúčastněné strany. Touto cestou však žal. úřad nepostupoval, nýbrž vzal za základ výdělek dělníků, na něž se učni vzdělávali, a kteří byli v závodě zúčastněné strany zaměstnáni sice v prvém svém roce po vyučení, avšak nikoli po celý tento rok. Vycházel při tom z názoru, že započitatelný výdělek učňů jest určiti podle výdělků dělníků ihned po vyučení, a to bez ohledu, zda tito byli v závodě, o nějž šlo, zaměstnáni po celý rok po vyučení. Názor ten jest, jak dovoženo, mylný, pročež bylo nař. rozhodnutí, na základě takového názoru vydané, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 11411. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 166-170.