NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 1022.

Neoprávněné braní podpory dle zákona ze dne 10. prosince 1918, čís. 63 sb. z. a n. Ku »vlastním prostředkům« podporovaného náleží též zápůjčka, mu vyplacená.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1922, Kr I 994/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 15. dubna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 200 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zaujati dlužno v prvé řadě stanovisko ku zmateční stížnosti, pokud se opírá o důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., poněvadž z příslušných úvah vyplyne částečně bezpodstatnost výtky, uplatňované s hlediska formelního důvodu čís. 5 § 281 tr. ř. Zdůrazněno budiž dále, že důvod čís. 9 a) § 281 tr. ř. jsa povahy hmotněprávní, předpokládá, by stížnost obmezila se při jeho doličování jen na právní úvahy, by tyto opírala výlučně o skutkový děj, nalézacím soudem zjištěný, a na tomto podkladě nastoupila důkaz, že na zjištěný děj nebylo použito zákona správně. Dle této zásady neřídí se však stížnost zcela, pokud jde o subjektivní stránku případu. Stížnost vyzdvihuje zjištění soudu, že obžalovaný na opětovné otázky a také při poukazu na doložku obsaženou v přihlášce »vědomě nesprávné údaje stíhají se trestně«, odpovídal vždy, že nic nemá, a snaží se dokázati, že z této jediné skutečnosti nelze dovoditi zlý úmysl obžalovaného ku zločinu potřebný, to tím méně, ježto prý otázka, zda zápůjčka představuje pro laiky držbu, to jest jmění, jest otázkou rázu právnického nikoli skutkového. Ten, kdo zápůjčku přijímá, je prý zároveň dlužníkem, an to, co obdržel, musí zase vrátiti, takže zápůjčka netvoří prý ve skutečnosti jmění dlužníkovo. V těchto vývodech nelze však spatřovati věcné dolíčení dovolávaného důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř.. neboť nalézací soud vzal na základě průvodního materiálu a zejména skutečnosti, že obžalovaný, ač opětovně tázán, poučen a upozorněn, vždy udal, že majetku nemá, za prokázáno, že nejednal bezelstně, nýbrž lstivě a podvodně, to jest v úmyslu vylákati podporu nezaměstnaných na škodu státu, Tento výrok jest zjištěním skutečnosti a mohla by ho stížnost napadati jen, kdyby prokázala, že je stižen některou z vad, v čís. 5 § 281 tr. ř. výlučně uvedených. Takovéto vady však stížnost nedokazuje, jí nezdá se jen argumentace soudu přesvědčivou, čímž však nedoličuje žádné z vad, v čís. 5 uvedených, nýbrž pod rouškou dovolávaného důvodu zmatečnosti a právnických úvah brojí jen nepřípustně proti přesvědčení soudcovskému, založenému na volném hodnocení průvodů (§§ 258, 288 č. 3 tr. ř.). Bezdůvodnou je vsak, pokud jde o věc samu. Stížnost popírá, že 17000 K, jež obžalovaný obdržel od svědka Bedřicha P-а zápůjčkou, představoval »vlastní prostředky« po rozumu § 1 zákona ze dne 10. prosince 1918, čís. 63 sb. z. a n. a tudíž vlastní jmění obžalovaného v právním slova smyslu. Dlužníku je prý půjčená peněžitá částka do jisté míry jen svěřena, poněvadž prý má aspoň morální povinnost, zapůjčené peníze navrátiti. Neudal proto obžalovaný nic nepravdivého, řka, že nemá žádného jmění. S tímto stanoviskem nelze souhlasiti. Jisto je, že dlužník, nejsou-li stanovena zvláštní obmezení — a rozsudek takových nezjišťuje — může s vypůjčenou částkou libovolně nakládati (§ 983 obč. zák.), tudíž s ní disponovati tak. jak je to volno vlastníku nějaké věci (§ 354 obč. zák.). Nemůže býti proto pochybnosti, že peníz, obžalovanému zapůjčený, dlužno čítati k jeho »vlastním prostředkům«, kterého mohl obžalovaný volně použiti, zejména k zaopatření výživy pro sebe a svou rodinu. Zákon nerozlišuje, jakého rázu jsou ony »vlastní prostředky«, jakým způsobem byly získány, a nelze proto činiti rozdílu, jaký činí zmateční stížnost, poněvadž by se vnášelo do zákona něco, co tam, obsaženo není. K tomu přistupuje, že obžalovanému vzhledem k jeho věku, vzdělání a postavení dlužno připisovati tolik životní zkušenosti, že věděl, že zapůjčených peněz muže použiti ku krytí výživy, a že bylo proto jeho povinností, o zápůjčce této na opětovné a důrazné dotazy po jeho majetkových poměrech se zmíniti. Nezmínil se však o těchto penězích, naopak odpověděl též na otázku po majetkových poměrech své manželky, že je rovněž nemajetná, ač dala okolkovati 4800 K, o nichž obžalovaný při hlavním přelíčení udal, že pocházejí z výtěžku za prodaný dům manželčin. Nalézací soud vylučuje též o obžalovaném, že byl v nějakém směru v pochybnostech, naopak upírá mu při jeho jednání vůbec bezelstnost. O tom, že zamlčených 17000 K, jakož i 4800 K, náležejících manželce obžalovaného, jež vzhledem к tomu nebyla odkázána na výživu obžalovaného (§ 4 zákona ze dne 10. prosince 1918, čís. 63 sb. z. a n. a čl. IV. zákona ze dne 12. února 1919, čís. 63 sb. z. a n.). pro niž však obžalovaný pobíral 2 K rodinného příplatku, zabezpečovalo obžalovanému, pokud se týče jeho rodině po celou dobu, po níž bral neoprávněně podporu, potřebnou a jeho stavu odpovídající výživu, nelze pochybovati. Pakliže tedy obžalovaný přes to vymohl si vysvědčení nemajetnosti od obecního úřadu v Ch. a na základě tohoto vysvědčení, jsa si vědom nesprávnosti jeho obsahu, jakož i na základě dalšího předstírání své nemajetnosti před okresní komisí pro sociální péči v Ch. docílil vyplácení neoprávněné podpory nezaměstnaných, vydával se zajisté lstivě za osobu, ku braní podpory oprávněnou, ačkoliv jí ve skutečnosti nebyl, a ježto tak dle zjištění soudu učinil v úmyslu, by poškodil stát, je výrok nalézacího soudu po stránce právní bezvadný.

Citace:

č. 1022. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 545-547.