NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 138.

Opomenul-li řiditel horního závodu zjednati si spolehlivou vědomost o postačitelnosti bezpečnostních opatření v závodě, jest práv z úrazu, který stihl horníka z nedostatečnosti oněch opatření, aniž vymlouvati se může tím, že pro jednoduchost úkonu měl právo spolehnouti se na odborného dozorce (§ 170 horn. zák. a § 4 zák. ze dne 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z roku 1894).
(Rozh. ze dne 15. dubna 1919, Rv I 198/19.)
Žalobce, který jako horník pracoval na důlu, na němž řídí žalovaný správu závodní, a který utrpěl při práci těžký úraz na těle tím, že se propadla s ním část prkenné podlahy visuté lávky, na níž pracoval, do- máhal se na žalovaném jako zodpovědném správci závodu náhrady škody, kterou utrpěl tím, že mu byla přiznána menší úrazová renta, než činil jeho roční výdělek, a bolestného. — Oba nižší soudové (krajský soud v Chebu a vrchní zemský soud v Praze) zjistili, že příčinou propadnutí se podlahy bylo, že z prken ji vyplňujících, dvě, která se se žalobcem právě sřítila, neměla jako ostatní po obou stranách bezpečné opory, totiž na jedné straně zeď a na druhé trám, nýbrž že byla kratší, odříznutá, takže byla jen na jedné straně o zeď opřena, kdežto na druhé straně ležela volně na 40 mm silné lati; přibité drátěnými hřebíky k postranním prknům podlahy vespod tak, že hřebíky pronikaly nejprv podlahová prkna a pak lať a vyčnívaly ještě na 50 mm, aniž byly jejich špičky zahnuty zpět do latě. Tento způsob zařízení podlahy, po níž horníci chodí a mají pracovati, uznán na základě znaleckého posudku za neodbornicky a pro nebezpečnost těla pracujících vadně, ba nesvědomité provedeny; neboť, buď mělo i tu býti použito delších prken, jako byla ostatní, která by měla dostatečnou oporu po obou stranách, nebo měla, když již bylo použito kratších prken, podpírající je lať připevněna býti tak, by se odtrhnouti nemohla, čehož by se bylo docílilo již zahnutím vyčnívajících špicí hřebíků zpět do latě. Poněvadž pak žalovaný jako řídící závodu zanedbal svou povinnost, pečovati buď sám nebo prostřednictvím svých závodních dozorců o to, by o bezpečnost života a zdraví osob v závodě pracujících bylo náležitě postaráno, povinnost to, kterou mu ukládal jednak § 170 horn. zák., jednak § 4 zák. ze dne 31. prosince 1893, čís. 12 ř. z. z roku 1894, a ze zanedbání alespoň příslušné povinnosti k dozoru vznikl úraz žalobcův, rozhodly obě nižší stolice, že žalovaný jest práv ze škody, jež vzešla žalobci a že nemůže svou odpovědnost přesunovati na dozorce, které měl k ruce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného mezi jiným z těchto
důvodů:
Zjištěný děj skutkový postačí úplně, by odůvodnil soudní výrok žalovaného odsuzující, poněvadž jsou dány všechny předpoklady žalobou uplatňovaného náhradního nároku, zejména i zavinění žalovaného a jeho příčinná souvislost s úrazem. Marně vytýká žalovaný neúplnost odvolacího řízení. Rozměry výroby vůbec a v závodě, o který běží, zvláště nemohou zbaviti povinnosti řiditele výroby, pečovati o tělesnou bezpečnost dělníků. Proto nebylo třeba prováděti důkazy o tomto rozměru. Neboť, nestačily-li síly žalovaného na dohled, měl upozorniti na to podnikatelstvo, by zřídilo dle §u 1 zák. z 31. prosince 1893 čís. 12 z roku 1894 zvláštní samostatná oddělení výrobní, by pro každé takové samostatné oddělení byla zvláštní, dle §u 4 cit. zák. zodpovědná síla dozorčí. Jedná-li se o bezpečnost těla pracujícího dělnictva, nelze zanedbali dohled na provedení práce, která tuto bezpečnost má zaručili, jen proto, že dohled ten jest nesnadný, spojený s obtížemi, anebo že práce byla lak jednoduchá, že se předpokládati dalo, že jest provedena účelně. Za tím účelem zavedl právě zákon z 31. prosince 1893, č. 12 ř. z. ex 1894 při práci hornické obligatorní ustanovení zodpovědných řiditelů výroby a dohlížitelů, by dělnictvo v horách pracující, které právě ze všech stran nebezpečí jest vysazeno, bylo co možno pro tělo a zdraví své v práci zabezpečeno. Na dělníku, jenž veškerý svůj intelekt musí věnovati práci, nemůže se vůbec požadovati, by, když soustřeďuje pozornost svou k výkonům, jež práce jeho sebou nese, byl také bedliv i okolí, nehrozí-li mu nebezpečí. Tím méně může tak požadováno býti na hornicích, kteří pracují v poměrech a za okolností nejnepříznivějších. Ti zvláště musí spoléhati, že pro bezpečnost jejich nebylo ničeho zanedbáno, že pro ochranu jejich stalo se vše možné, co provésti se dá, by nebezpečenství, beztak četná, byla co nejvíce, pokud jen možným opatřením zamezena. Proto stanoví § 170, odst. 2 a) horn. zák., že při těžbě bezpečnost osoby musí býti co nejvíce zajištěna a zvláště § 171, odst. c) téhož zák. ukládá náležité zabezpečení průchodů, jako žebříků, schodišť a nástupišť, t. j. míst, na nichž dělníci chodí neb na něž musí vstupovati za účelem práce. Taková místa — a o takové se zde právě jednalo — musí zvlášť bezpečně býti zařízena, by dělník byl zcela jist, že chůzí po něm není nebezpečí vysazen. Že v daném případě byla podlaha visuté lávky, na niž bylo žalovanému při práci vstoupili, nebezpečně zařízena, nemůže býti pochybnosti. Správně udal znalec, že měla býti i ta dvě prkna, jimiž byl bývalý otvor v podlaze uzavřen, stejně dlouhá jako ostatní, by i ona na obou koncích spočívala na zcela bezpečných podkladech, tedy na zdi s jedné a na trámu s druhé strany. Upotřebení odříznutých dřívějších prken a prodloužení jich latí hovělo sice zásadě úspornosti, ale příčilo se naprosté bezpečnosti, která jest zákonem předepsána. Že úspornost v takovém případě, kde jedná se o zamezení nebezpečí pro tělo a zdraví dělníků, jest nejen nemístná, nýbrž přímo protizákonná, jest na bíledni. Tо platí tím více, když místo vystaveno bylo otřesům, nárazům, jimž jedině celistvost prkna mohla čeliti s úspěchem. Již v tom leží protizákonné počínání, když použito bylo místo celých prken jen nepostačujících kusů, jež se podchytily; neboť již tím zanedbán byl předpis §u 170 horn. zák., by, co jen možno, zabezpečila se tělesná jistota. To platí pak tím více, když se uváží, jak primitivně, neodborně, ba přímo lehkomyslně podchycení prken bylo provedeno, že ani konce hřebů nebyly ohnuty, by alespoň lať, která měla býti oporou, sama od hořejších fošen, s nimiž byla spojena, nemohla se odděliti. Marně poukazuje dovolání k tomu, že nemůže se požadovati zvláštní opatrnost. Té nebylo tu zajisté třeba, když nebezpečnost provedení, jak se stalo, každý člověk obyčejných schopností, jen když má zdravé smysly, rozpoznati může. A že by opatření, jak je znalec za účelné označil, leželo mimo dosah možnosti §em 170 horn. zák. uložené, nemůže býti opravdově tvrzeno. I otázku, zdali žalovanému přičísti sluší zavinění na úrazu žalobcovu, zodpověděl odvolací soud právem kladně a správně také usoudil, že nebylo tu náhody nezaviněné, nýbrž že náhodu umožnila, tedy zavinila skutečnost, že žalovaný zanedbal povinnosti zákonem mu uložené. Jak shora uvedeno, nařídil zákon z 31. prosince 1893 čís. 12 ř. z. z roku 1894, by ustanoven a úřadu hornímu oznámen byl pro každé samostatné oddělení horní výroby způsobilý zodpovědný řiditel závodu (Betriebsleiter), kterého dle §u 4 stihá zodpovědnost jako majitele, rozšířená podle §u 47 zák. o úrazovém pojištění na ručení za škodu způsobenou nejen úmyslně, nýbrž i zaviněním. Nikoli, by tohoto řiditele zodpovědnosti sprostil, nýbrž by mu povinnost ručení jen usnadnil, zavedl zákon na prvním místě uvedený vedle zodpovědného řiditele závodů i obligatorní dohlížitele. Tito jsou ovšem také zodpovědní, avšak zavedením jich není řiditel povinnosti prost, neboť jinak by ustanovení o jeho zodpovědnosti nemělo žádného smyslu a povinnost zákonem mu uložená dala by se prostě přesunovati na orgány podřízené, takže by se stala velmi problematickou. Dohlížitelé odpovídají v prvé řadě. Řídící správce odpovídá potud, pokud zanedbá dohled na tyto osoby, to jest na vykonávání jejich povinnosti. A právě takovéto zanedbání povinné péče bylo žalovanému prokázáno. Třeba se jednalo o práci jednoduchou, kterou tesařští dělníci podniku sami s to byli provésti a na kterou i dohlížitel v prvé řadě měl přihlédnouti, přece, ano tu šlo o zabezpečení místa zvláště důležitého a dělníky užívaného k chůzi a práci, bylo povinností žalovaného, jenž doznané správu vedl, by nařídil, jak se provésti má a dohlédl k tomu, zdali rozkaz byl řádně vykonán. Je-li uloženo zákonem, že zvláště taková místa, jichž dělnictvo užívá k chůzi a nástupu ku práci, musí zvlášť bezpečně býti zajištěna, nesmí se výrobu řídící osoba, která za vše ručí, spoléhati prostě na podřízené dozorce a dělníky, že opatří, čeho bude třeba, nýbrž musí sama býti toho bedlivá, aby předpis zákona byl řádně plněn. Tu nemůže čekati, učiní-li dělník nebo dozorce oznámení, že je tu nebezpečné místo, jako nemůže poukazovati k tomu, že úřad mající vrchní dohled nic závadného nepozoroval. Provedení největšího zabezpečení jest uloženo kategoricky; musí proto přesně býti vykonáváno, rigorosně a nikoliv lehkomyslně. Podřízení orgánové nemají ani tolik inteligence, by vše vystihnouti mohli, jako odborně vyškolený řiditel. K tomu není potřebí, by každou práci dal provésti pod svým dohledem, ale třeba, aby alespoň dotazem u dohlížitele zabezpečil se, jak byla práce provedena, by usouditi mohl, nebylo-li při ní zanedbáno náležité opatrnosti. Za to jest také své zodpovědnosti přiměřeně honorován. To na něm žádá zákon a může to požadovati právem i dělník, aniž v tom lze spatřovati něco nedovoleného, neboť tento, maje jedině svou způsobilost k práci, nemůže ji dáti v oběť proto, že řídící síla na úkol jí uložený nestačí. Je-li tomu tak, bylo její povinností zjednati nápravu, by úkol, jejž pod zodpovědností vlastní na se vzala, správně také mohla plniti. Dovolání marně poukazuje i k tomu, že zákon (§ 47 zák. o úr. poj.) vyžaduje k ručení za úraz, aby tento byl zaviněním přímo přivoděn, jak prý plyne ze slova »veranlasst« užitého v citovaném místě zákona. Tím popírá žalovaný vlastně příčinnou souvislost úrazu se zanedbáním své povinnosti к dohledu. I když se přistoupí na stanovisko, že stala se náhoda v tom, že se podlahu držící lať uvolnila a spadla, lze položiti otázku, co přivodilo tuto náhodu? Odpověď může zníti jen, že náhoda ta způsobena byla právě zaviněním žalované strany. Neboť, kdyby byla podlaha řádně pořízena bývala, nemohlo k této náhodě dojíti. Aby se tak stalo, měl žalovaný dohlédnouti, a neučinil-li tak, zavinil náhodu sám. Uznání na jeho náhradní povinnost ze zavinění vyplývající odpovídá tedy zcela přesně §u 1311 obč. zák. a tudiž i §u 47 zák. o úr. poj. Jest tedy i zavinění žalovaného i příčinná spojitost zavinění toho s úrazem zcela řádně odůvodněna.

Citace:

č. 138. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 284-288.