NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 108.

Předpis § 7a nařízení ministra sociální péče a ministra spravedlnosti ve srozumění s ostatními súčastněnými ministry ze dne 17. prosince 1918 čís. 83.Sb. z. a nař. o ochraně nájemců nemá místa, podán-li již přede dnem působnosti tohoto nařízení (28. prosince 1918) návrh na vyklizení (odevzdání) nebo převzetí najatého předmětu, byť i o návrhu tom do té doby nebylo ještě právoplatně rozhodnuto. (Plenární rozhodnutí ze dne 1. dubna 1919, Pres. 281/19.)
Právě naznačená otázka zodpověděna nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. února 1919, Rv II 73/19 kladně, v usnesení ze dne 5. března 1919, R II 31/19 záporně. I přikázána prvním presidentem nejvyššího soudu senátu plenárnímu, jenž usnesl se na shora uvedené zásadě. Vycházeje při tom z těchto
úvah:
Nutnost ochrany nájemců, podmíněná zájmy veřejnoprávními, zrodila ministerské nařízení ze dne 26. ledna 1917 čís. 34 ř. z., které později nahraženo min. nařízením ze dne 20. ledna 1918 čís. 21 ř. z. Obor působnosti tohoto min. nařízení byl sice u srovnání s oním značně rozšířen jak místně tak i věcně, ale teprve do min. nařízení ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 Sb. z. a n., obsahově totožného s min. nařízením ze dne 26. října 1918 čís. 283 ř. z., byly pojaty nájemní smlouvy, zanikající dle § 1113 obč. zák. bez podání výpovědi již uplynutím času. Kdežto aha dvě nařízení chránila nájemce v podstatě ve dvou směrech, obmezujíce jednak zvýšení nájemného, jednak možnost výpovědi, takže již pojmově vztahovala se jen k nájmům, na neurčitou dobu uzavřeným, k jichž rozvázání třeba výpovědi, byly min. nařízením ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 Sb. z. a n. (§ 7a) nájemní smlouvy, zanikající projitím času bez výpovědi, jichž smluvná doba převyšuje půl roku, za dalších podmínek § 7a na roveň postavěny nájemním smlouvám na neurčitou dobu uzavřeným, čímž ochrana nájemců i na ně rozšířena. Min. nařízení ze dne 20. ledna 1918 čís. 21 ř. z., jež dle § 21 odst. 1 min. nařízení ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 Sb. z. a n. pozbylo platnosti dnem 28. prosince 1918 (dnem účinnosti posléz řečeného min. nařízení), obsahovalo ve svém § 22 též předpis, že jeho § 7 (obmezení práva výpovědního) dlužno použíti také na výpovědi, které v den jeho vyhlášky již byly dány, ale nestaly se ještě právoplatnými. Tím bylo určitě vysloveno, že i ve sporech do dne 22. ledna 1918 právoplatně nerozhodnutých platí na místě dřívějšího min. nařízení č. 34/1917 ř. z. již nové nařízení, jehož donucovací ráz byl tím zdůrazněn. Důvodem tohoto opatření bylo asi, že min. nařízení ze dne 26. ledna. 1917 čís. 34 ř. z. o ochraně nájemců neplatilo ve všech obcích bývalého Rakouska, a měla proto súčastněná ministerstva zájem na tom, aby od určitého dne byla ochrana nájemců v celém bývalém Rakousku upravena jednotně. Takovéhoto ustanovení ministerské nařízení ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 Sb. z. a n. ohledně nájemních smluv, na určitou dobu uzavřených, neobsahuje, za to však v odstavci 4 svého § 21 o přechodných ustanoveních nařizuje podstatně totéž pouze při novém svém předpisu o výpovědi podnájmu jednotlivých součástí bytu, užívaného hlavním nájemcem samým, předpisujíc, že v tom případě jest použíti ustanovení jeho § 7, a to i tehdy, byla-li výpověď v den vyhlášky nařízení (23. prosince 1918) již dána, .ale dosud právní moci nenabyla. Odstavec prvý § 21 posléze dotčeného ministerského nařízení ovšem všeobecně nařizuje, že pátým dnem po jeho vyhlášení, kdy jeho účinnost nastává, pozbývá platnosti min. nařízení ze dne. 20. ledna 1918 čís. 21 ř. z., ale má význam jen potud, pokud ostatní předpisy v něm zahrnuté neobsahují jiných přechodných ustanovení, ježto nelze onen odstavec posuzovati odděleně od ostatních, nýbrž dlužno dbáti všech odstavců § 21 jako celku. A tu z jednotlivých odstavců jest patrno, že tvůrcové nového nařízení, mají-li na zřeteli zásadu v § 5 obč. zák. vytčenou, že zákony zpravidla nepůsobí zpět, vyslovili, probravše všechny jeho předpisy, přesně, pokud má nové nařízení zpětně působiti. Tak se vyslovili jmenovitě o § 2b, § 6 odst. 2, § 7 a nepřehlédli ani § 7a, o němž pojednali v odstavci 5 § 21. stanovivše pouze jistou úlevu, byl-li opomenut do dne vyhlášky výpovědní termín v místě obvyklý, nevzali však zřetele к případu, že prohlášení nájemcovo, že v nájmu nechce pokračovati, anebo žádost pronajimatelova o zrušení nájmu ve smyslu § 7a staly se sice do dne 28. prosince 1918, ale nenabyly do té doby právní moci. Následkem toho dlužno za to míti, že tvůrcové citovaného min. nařízení nechtěli vydati a úmyslně nevydali předpisu o zpětném působení § 7a. Z té okolnosti pak, že v § 21 odst. 4 min. nařízení ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 Sb. z. a n. stanovena ohledně výpovědi podnájemních smluv, jimž právě tak jako nájemním smlouvám zanikajícím uplynutím času bez výpovědi, dostalo se ochrany teprve cit. min. nařízením, výjimka ze zásady § 5 obč. zák., nelze usuzovati, že by téhož výjimečného ustanovení bylo lze použíti i na rozvázání nájemních smluv, uvedených v § 7a cit. min. nařízení; neboť zpětná působnost nového zákona jest, hledíc k § 5 obč. zák., výjimkou, již náleží přesně vykládati a jež nepřipouští obdobného použití. Ani zákonodárného důvodu předpisů o ochraně nájemců, spočívajícího v důležitých ohledech veřejnoprávních, nelze se pro opačný názor dovolávati. Jest sice pokládati za jisté, že ustanovení ta mají ráz nepomíjitelných předpisů právních, ale při právních normách, patřících do oboru tak zvaného »jus cogens«, dlužno v podstatě rozeznávati dvě skupiny. Jsou to jednak zákazy, pokud se týče příkazy, vztahující se na jednání povahy obecně škodlivé, jež mají nadále býti vůbec a nadobro zamezena, jednak předpisy mající slušný zřetel k soukromému zájmu jednotlivců, jimž se ostatek ponechává na vůli, chtějí-li použíti dobrodiní zákona čili nic, aniž by, nepoužijí-li ochrany zákona, trpělo tím veškerenstvo, pokud se týče jeho morální nebo jinaké zájmy. Není pochyby o tom, že předpisy o ochraně nájemců, jimiž smluvní volnost, jinak s hlediska povšechnosti nezávadná, byla z důvodů sociálně politických na prospěch nájemců obmezena, náležejí do skupiny poslednější. To vysvítá již z toho, že předpisy o ochraně nájemců nebrání nájemci; by dohodou nájemní poměr předčasně zrušil, a také výpověď pronájemcem proti těmto předpisům nájemci daná, nepodal-li včas proti ní námitek, stane se proti němu účinnou a vykonatelnou. Soukromoprávní ráz chráněného zájmu zde oproti sociálně politickému důvodu převládající dochází takto ochrany jen potud, pokud dotčený účastník právě si přeje býti chráněn, jeho soukromý zájem nestane se pro právní ochranu, mít poskytnutou zájmem veřejným. Poněvadž se zde tedy v pravdě nejedná o absolutní ochranu zájmů veřejných, nerozumí se samo sebou zpětná účinost ochranných předpisů; táž musí, má-li nastati, býti zákonem zvlášť stanovena. Proto při nájemních smlouvách na určitou dobu uzavřených (§ 1113 obč. zák.), jichž smluvní doba převyšuje půl roku, dlužno vzhledem k tomu, že takovéhoto předpisu o zpětné působnosti, jak bylo shora dovoděno, není, trvati v zájmu právní jistoty a ochrany důvěry v platné zákony na zásadě, že, jde-li o rozhodování o návrhu na vyklizení (odevzdání) nebo převzetí takovouto smlouvou najatého předmětu, podaném před 28. prosincem 1918, ale do té doby právní moci nenabyvším, má soud prvé stolice jen zkoumati, zda nárok neb obrana byly důvodnými, hledíc ku právnímu stavu v čas zahájení rozepře platícímu, a soud rozhodující o opravných prostředcích smí jen prozkoumati, zda rozhodnutí nižší stolice vyhovovalo tehdejšímu právnímu stavu. Pokud by se konečně při srovnávání jednotlivých nařízení o příročí chtělo poukazovati na jakousi obdobu a hledati v ní oporu pro názor opačný, nelze to pokládati za důvodné, ježto při nařízeních o příročí postupováno právě směrem opačným. Nebo prvním nařízením o příročí ze dne 31. července 1914 čís. 193 ř. z. bylo zásadně stanoveno, že se splatnost pohledávek, vzešlých přede dnem 1. srpna 1914, odkládá, kdežto následujícími nařízeními bylo toto obmezení práv věřitelských ponenáhlu seslabováno; naproti tomu při nařízeních na ochranu nájemců byla ochrana nájemců postupně sesilována, a teprve do třetího nařízení pojata i ochrana nájemních smluv na určitou dobu končících bez výpovědi, kdežto dřívější nařízení se této otázky vůbec netýkala.

Citace:

č. 108. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 228-231.