NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12748.

»Důležité příčiny«, z nichž může soudce jmenovati likvidátory, jsou takové skutečnosti, za nichž nelze očekávati úspěšný průběh likvidace, kdyby měla býti prováděna likvidátory ustanovenými společenskou smlouvou nebo zákonem. Takovou důležitou příčinou jest i neshoda společníků o tom, kdo má likvidaci provésti a jak se má likvidace provésti.
(Rozh. ze dne 7. července 1933, R I 594/33.)
Veřejná obchodní společnost »Christian P.« oznámila svými společníky dne 20. prosince 1932 rejstříkovému soudu, že se usnesli, společnost zrušiti dnem 1. ledna 1933. Nic však neudali o tom, kdo má likvidaci provésti, a kdo má likvidující firmu podepisovati. Dne 23. prosince 1932 zažádali společníci Arnošt P. sen. a jun. o ustanovení likvidátora soudem, ježto se nemohli s oběma druhými společníky šhodnouti o tom, kdo má provésti likvidaci, obzvláště se nemohli shodnouti o tom, zda likvidaci mají provésti všichni čtyři společníci, poněvadž o způsobu provedení likvidace se nemohou sjednotiti. Rejstříkový soud ustanovil likvidátory Hanuše H-a a Gustava R-a. Důvody: Ve společenské smlouvě ze dne 31. prosince 1924 není nic o tom, kdo má provésti likvidaci. Gustav P. a Robert P. mají za to, že mají provésti likvidaci všichni společníci a že se mají podepisovati kolektivně. jako likvidátoři. Předložili také příslušný podpis firmy a jsou proti ustanovení likvidátora soudem. Soudce obrátil se k vůli jmenování vhodných osob, které by byly ochotny, přijmouti jmenování, na obchodní a živnostenskou komoru a tato navrhla přípisem ze dne 30. prosince 1932 tři pány. Z toho jmenoval soud diplomovaného obchodníka Hanuše H-a a Gustava R-a, knihovního znalce, navrženého společníky Gustavem P-em a Rudolfem P-em v připíše ze dne 14. února 1933, když se byli všichni čtyři společníci protokolárně a písemně o tom vyjádřili a proti jmenované osobě nevznesli námitky. Jsou tu důležité důvody pro jmenování likvidátorů soudem, ježto společníci nejsou zajedno o tom, kdo má býti likvidátorem, obzvláště také o způsobu provedení likvidace. Při nejednotnosti čtyř společníků, patrné z jejich výslechů a údajů, bylo by naprosto nemožno, likvidaci všemi čtyřmi společníky vůbec provésti, poněvadž přece jen všichni čtyři mohli by se společně podpisovati, proti čemuž ještě společník Gustav P., kterýžto již deset let je vyloučen ze zástupčího a podpisovacího oprávnění, by nebyl zase oprávněn k zastupování. Jest oznámeno zrušení společnosti, chybí jen likvidátoři. O tom, kdo má býti likvidátorem, nejsou společníci za jedno. Rejstříkový soud musil tedy postupovati ve smyslu čl. 133 druhý odstavec obch. zák. (návrh společníků Arnošta P-a sen. a jun,, jež nad to jsou majiteli dvou třetin společenského jmění). Rekursní soud k rekursu Gustava P-a a Roberta P-a napadené usnesení potvrdil. Důvody: Ve společenské smlouvě ze dne 31. prosince 1924 není stanoveno, kdo likvidaci má obstarati, a proto by měli tak učinili posavadní společníci (čl. 133, prvý odstavec, obch. zák.). Avšak k návrhu některého ze společníků může likvidátory jmenovati z důležitých důvodů soud (druhý odstavec téhož článku). Jak ze spisů je zřejmo, mezi společníky nelze docílili shody o tom, kdo má likvidaci provésti. Stěžovatelé Gustav P. a Robert P. trvají na tom, že všichni čtyři společníci mají býti likvidátory, kdežto Arnošt P. st. a Arnošt P. ml. hájí názor, že likvidátoři mají býti ustanoveni soudem, a to pořadem práva, jmenováni soudních likvidátorů děje se v řízení nesporném, jsou-li podmínky k tomu nesporné, nejde-li o sporné skutkové okolnosti, které by mohly býti vysvětleny jen řádným průvodním řízením. Ze spisů jde najevo, že se společníci nemohou vůbec dohodnouti ani o tom, kdo má likvidaci provésti a jak se má provésti. Gustav a Robert P-ovi chtějí zcizili jednotlivě předměty jmění společenského, kdežto Arnošt P. st. a Arnošt P. ml. celé jmění najednou nebo aspoň po větších částech. Při této zásadní neshodě by se společníci jako likvidátoři nemohli usnášeti a tak likvidaci prováděti a proto je nutné, aby likvidátory jmenoval soud. Sporných skutečností tu není a proto lze o věci rozhodnouti v řízení nesporném (§ 25 odst. (2) zák. čís. 100/31 sb. z. a n.). Jest tu ledy předpoklad soudcovského práva povolávacího. Stěžovatelé již v podání ze dne 5. ledna 1933 odmítli osoby obchodní a živnostenskou komorou za likvidátory navržené jako předpojaté z důvodu, že Arnošt P. ml. je radou téže komory a spřízněn s presidentem téže. Avšak proti jednotlivým osobám obchodní komorou navrženým H-ovi samému, důvody předpojatosti neuvedli. Uvedená okolnost, která se osoby likvidátora netýká, důvod předpojatosti tvořiti nemůže. Likvidátor musí při výkonu své funkce zachovati péči jako mandatář čl. 94 a 137 obch. zák., sám nerozhoduje, nýbrž společně s druhým ustanoveným likvidátorem, jehož stěžovatelé sami navrhli, a proto je tu záruka, že likvidace nebude provedena na úkor stěžovatelů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekurenti napadají souhlasná usnesení nižších soudů ve smyslu § 46 zákona čís. 100/1931 sb. z. a n. z důvodu rozporu se spisy a nezákonnosti, leč neprávem. Podle druhého odstavce čl. 133 obch. zák. může k návrhu některého ze společníků soudce jmenovali likvidátory z důležitých příčin. Zákon sice nevysvětluje blíže tyto příčiny, avšak i v teorii i v praxi rozumí se tím skutečnosti, za nichž nelze očekávati úspěšný průběh likvidace, kdyby měla býti prováděna likvidátory ustanovenými smlouvou společenskou nebo zákonem (odst. první čl. 133 obch. zák. Staub-Pisko, I. díl, str. 400—401). Za takovou důležitou příčinu je uznávána též neshoda společníků — rozhodnutí čís. 4641 sb. n. s. V souzeném případě veřejní společníci Arnošt P. starší a mladší podali soudu návrh na jmenování likvidátora zrušené společnosti »Christian P.« soudem a odůvodňovali jej tím, že mezi jejími veřejnými společníky jsou stálé nesváry, jimiž by zdárné provedení likvidace bylo zdržováno a musilo by míti v zápětí majetkové ztráty, šetřením rejstříkového soudu byl tento důvod shledán opodstatněným. Podle dolíčení nižších soudů nemohli se společníci dohodnouti o tom, kdo má likvidaci pro vésti a jakým způsobem má býti provedena. Výtka rekurentů, že tato zjištění odporují spisům, není opodstatněna, poněvadž ze soudních protokolů ze dne 16. února 1933 vychází zřejmě najevo, že jsou mezi rekurenty s jedné strany a mezi Arnoštem P-em starším a mladším s druhé strany rozpory o způsobu provádění likvidace takového rázu, že pro ně nemohlo se dojiti ani k sjednocení o tom, aby všichni společníci byli ustanoveni za likvidátory. Ba k dohodě nedošlo ani tenkráte, když Arnošt P. starší a mladší již přistoupili na podmínky rekurentů uvedené v podání ze dne 14. února 1933 pod odstavcem druhým písmena a) až c) v příčině zpeněžení nemovitého majetku a ustanovení dvou likvidátorů, poněvadž rekurenti tento návrh dodatečně zpětvzali pod záminkou, že se jeho přijetí stalo opožděně. Rekurenti sami připouštějí, že v tomto směru k dohodě nedošlo. Vývody rekursu, že ze společenské smlouvy plyne, že všichni společníci jsou likvidátory, odporují znění této smlouvy, poněvadž ani původní smlouva společenská ze dne 26. května 1922 ani její dodatek ze dne 31. prosince 1924 nemají ustanovení o likvidaci společnosti a o ustanovení likvidátorů. Výtka rozporu se spisy není proto opodstatněna. Také po právní stránce byla věc správně posouzena, poněvadž pro jmenování likvidátorů soudem byly náležitě dolíčeny důležité příčiny ve smyslu druhého odstavce čl. 133 obch. zák., a stačí v tom směru odkázati rekurenty na důvody napadeného usnesení, jež nebyly vyvráceny vývody dovolacího rekursu.

Citace:

Čís. 12748. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 74-76.