NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 889.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Není řetězovým obchodem, bylo-li zboží dovezeno z ciziny ku prospěchu tuzemského spotřebitelstva.
(Rozh. ze dne 17. června 1922, Kr II 708/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Jihlavě ze dne 26. července 1921, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin dle čís. 4 § 11 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.; mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost provedena byla pokud se týče řetězového obchodu jen ohledně gumových podpatků a obuvnických nití. S hlediska zmatku čís. 9 a) § 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že ke skutkové povaze přečinu řetězového obchodu se nevyhledává, by čin byl způsobilým stupňovati cenu předmětů potřeby, že řetězového obchodu se dopouští ten, kdo zboží i bez zisku dále prodává, že ke skutkové povaze přečinu řetězového obchodu stačí neoprávněné vsunutí se do oběhu zboží mezi vyrabitele a spotřebitele, že skutková podstata alespoň nedokonaného řetězového obchodu na straně obžalovaných H-a a M-а jest splněna, poněvadž si koupili ve Vídni podpatky a nitě za tím účelem, by je podloudným způsobem do Československé republiky dopravili a zde se ziskem dále prodali, při čemž jim v zamýšleném prodeji bylo zabráněno jen zakročením bezpečnostních úřadů, a skutková podstata spoluviny na řetězovém obchodu že jest dána na straně Arnolda Sch-a proto, poněvadž jim radou napomáhal. Stížnost není v právu. Předchůdci zákona lichevního cís. nařízení čís. 194/1914, čís. 228/1915, čís. 261/1916, čís. 131/1917 označily v záhlaví účelem zákona výslovně zásobování obyvatelstva předměty potřeby. Byť tento účel v záhlaví zákona čís. 568/1919 výslovně vyznačen již nebyl, nelze o tom pochybovati, že i ustanovení tohoto zákona — v podstatě obdobná ustanovením zmíněných cís. nařízení — slouží témuž účelu, tedy ochraně zájmů obyvatelstva co do zásobování předměty potřeby a to ochraně zájmů tuzemského obyvatelstva. Se stanoviska spotřebitelů však je činnost obžalovaných nezatěžovala, neboť dovozem cizozemského zboží rozšíří se nabídka tohoto zboží, což má v zápětí, že na trh dostane se zboží více, jež nutně musí býti prodáváno za ceny v tuzemsku platné, nebo ještě mírnější. Zda by byli obžalovaní vzhledem na své nabývací náklady při dalším prodeji nití na nich vydělali, nepřichází v úvahu, nedostává-li se základní náležitosti řetězového obchodu. Obžalovaní pak neobchodovali řetězově, t. j. způsobem se stanoviska celku hospodářsky neodůvodněným a zbytečným; jedná se o pouhý dovoz zboží z ciziny se stanoviska spotřebitelů nikoliv neužitečný, poněvadž zboží, v cizině se nalézající, nebylo pro domácí spotřebu dosažitelno bez účinnosti, jakou vyvinuli obžalovaní H. a M. Činnost jejich není však trestná ani s hlediska pouštění se do jiných pletich ve smyslu § 11 čís. 4 cit. zák. Záležela v prostém nákupu volného zboží v cizině. Na tom není nic, co příčilo by se zásadám řádného obchodování. Způsob přepravy zboží do území republiky Československé byl arci protizákonný, než nelze nikterak tvrditi, že byl způsobilý přivoditi zvýšení cen zboží toho druhu vůbec i nebo dopravního zboží zvláště. Úspora cla byla by obžalovaným umožňovala prodávati laciněji nebo vydělávati více, nežli mohli obchodníci, clo zapravivší, ale pro eventuelní zdražení zboží obžalovanými v dalším jeho prodeji nemohla býti kausální.

Citace:

č. 889. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 353-354.