Čís. 4362.


Závdavkem není to, co bylo dáno až po uzavření smlouvy. Závdavek musí býti skutečně dán, nestačí, že byl slíben.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1924, Rv II 612/24.)
Žalující firma uzavřela se žalovaným smlouvu o dodání dřeva a dala žalovanému krátce po uzavření smlouvy 10000 Kč. Ježto se smlouvy sešlo, žalovala o vrácení oněch 10000 Kč. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nebylo potřebí, by byly připuštěny dovolatelkou postrádané důkazy o tom, co bylo mezi stranami ujednáno ústně, zdali totiž částka 10000 Kč je částí kupní ceny, či zdali je závdavkem, když bylo zjištěno, že se sporná smlouva uskutečnila dne 2. ledna 1924, a udánlivý závdavek dle přednesu samotného dovolatele dán mu byl žalobkyní teprve dne 14. ledna 1924. Toto zjištění postačí pro rozhodnutí sporné věci. Podle §u 908 obč. zák. je závdavkem pouze to, co se dává při uzavření smlouvy, která ostatně může býti také pouze předběžnou smlouvou, na znamení, že je smlouva uzavřena a také v úmyslu, by bylo zajištěno smluvní plnění. Závdavek musí býti skutečně dán, nestačí, by jen byl slíben. Že nešlo o závdavek, plyne zřetelně z písemné smlouvy. Ale ani ústní smlouvou nemohl býti zřízen, když je zjištěno, že se sporná smlouva uskutečnila dne 2. ledna 1924, a udánlivý závdavek byl dán teprve dne 14. ledna 1924.
Citace:
č. 4362. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 604-604.