NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4753.

Tím, že byla podána žádost o povolení práva chudých, neprodlužuje se lhůta k podání odvolání, aniž má významu mylné soudní poučení strany o lhůtě odvolací.
(Rozh. ze dne 3. března 1925, R I 136/25.)
Soudní výpověď ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti. Odvolací soud odmítl odvolání žalovaného jako opožděné. Důvody: V tomto sporu jde o to, zda strana žalující byla oprávněna straně žalované pronajatý byt soudně vypověděti, proji kteréž výpovědi strana žalovaná podala námitky a soud prvé stolice napadeným rozsudkem rozhodl, že námitkám těm se nevyhovuje. Dle §u 575 c. ř. s. nutno ve věcech výpovědních, o nichž zavedeno bylo řízení podle oddílu 3. části 6. c. ř. s. podati odvolání ve zkrácené lhůtě osmidenní, což se však nestalo, neboť napadený rozsudek byl straně žalované doručen dne 19. prosince 1924 a odvolání proti němu došlo teprve dne 1. ledna 1925 a dáno bylo na poštu 31. prosince 1924, tedy 11. den po doručení.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud vyložil v podstatě zcela správně, že v projednávaném případě platí odvolací lhůta osmidenní a že tudíž odvolání žalovaných, dané na poštu 31. prosince 1924, to jest až dvanáctý den od doručení rozsudku, jež se stalo 19. prosince 1924, jest opožděné. Marně se snaží zástupce žalovaných dolíčiti, že odvolání přes to je pokládati za podané včas, jednak protože se prý stalo liknavostí soudu prvé stolice při povolení práva a zástupce chudých, že rozsudek odvolacího soudu zástupci chudých byl doručen teprve 27. prosince 1924, tedy v poslední den odvolací lhůty, jednak protože se žalovaným u soudu prvé stolice dostalo mylného poučení, že odvolání je podati do 2. ledna 1925. Odvolací lhůta je zákonnou lhůtou konečnou, která dle §u 464 c. ř. s. nemůže býti prodloužena. Marně poukazují proto stěžovatelé na nesprávné právní ponaučení o jejím trvání. Otázku, zdali podání žádosti o povolení práva chudých může míti za následek prodloužení lhůt, řeší § 73 c. ř. s. Odpovídá na ni zásadně záporně, stanově ve svém druhém odstavci jen jisté výjimky. Mezi nimi není prodloužení lhůty odvolací výslovně uvedeno a nelze je chudé straně přiznati ani obdobou, neboť, kdežto § 73, odstavec druhý c. ř. s. předpokládá, že jde o stranu, která pro nově zahájený spor ještě právního zástupce neměla a si ho snad ani nemůže včas zaopatřili, jde v projednávaném sporu o stranu, která již v řízení první stolice byla advokátem zastoupena. Advokát zůstává podle §u 36 odstavec druhý c. ř. s. i po případné výpovědi plné moci ještě po 14 dnů zavázán, za ni jednati, pokud toho je třeba, aby zůstala uchráněna právní újmy. Stěžovatelům zbývalo tudíž času dost, aby se včas o povolení práva a zástupce chudých postarali. Odložili-li to až do počátku lhůty odvolací, zavinili si sami, když odvolací lhůta vypršela, než zřízenému zástupci chudých bylo lze odvolání podati.

Citace:

č. 4753. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 439-440.