NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Č. 6702.

Vojenské věci. — Legionáři: Stanoví-li § 81, odst. 4 zák. č. 76/1922, že příslušníkům čs. legií přináleží za jistých podmínek výslužné podle ustanovení platných pro voj. osoby z povolání, nelze tím při legionářských gážistech záložních rozuměti normy upravující aktivní požitky důstojníků z povolání.
(Nález ze 7. září 1927 č. 18470.)
Věc: Ladislav P. v P. proti ministerstvu národní obrany stran výměry zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil v ruských legiích, posléze jako praporčík, utrpěl v bitvě u Zborova těžké zranění hlavy, byl v r. 1920 povýšen na poručíka se zpětnou účinností od 17. ledna 1919, ale k činné službě jako důstojník z povolání se nezavázal a byl ke své žádosti podroben superarbitraci, při níž byl uznán invalidním a ke každé domobranecké službě nezpůsobilým se schopností k občanskému povolání o 50% sníženou a byl výnosem mno z 29. října 1920 přeložen dnem 1. září 1919 do výslužby s požitky dle XI. hodn. třídy 1. plat. stupně. — Rozhodnutím mno z 25. března 1925 byly mu od 1. září 1920 upraveny zaopatřovací požitky podle §u 81 odst. 4 zák. č. 76/22 jako poručíkovi v záloze dle XI. hodn. tř. 4. plat. stupně, při čemž přihlíženo k tomu, že vykazuje 16 roků, 9 měsíců a 7 dní započítatelných pro výměru výslužného, což odpovídá 56,8% pensijní základny. Rozhodnutím téhož min z 27. července 1925 byly zaopatř. požitky upraveny st-li ode dne 1. ledna 1925 podle zák. č. 288/24 na tomtéž podkladě (XI/4).
St-lovu žádost, aby mu byly ve smyslu §u 81 zák. č. 76/1922 přiznány zaopatř. požitky na základě propočtení služ. let podle ustanovení platných pro voj. osoby z povolání, zamítlo žal. min. z těchto důvodů: Výslužné vyměřuje se podle posledních akt. požitků získaných propočtením služ. doby podle započítatelné doby. Žadateli byla propočtena služ. doba jako důstojníkovi v záloze a přiznány mu podle § 7 odst. d) zák. č. 195/1920 požitky 4. stupně XI. hodn. tř. Výslužné bylo mu tedy správně vyměřeno podle požitků nabytých propočtením služ. doby a podle započítatelné doby 16 roků, 9 měsíců a 7 dnů, která byla zjištěna v souhlase s příslušnými paragrafy zákona č. 76/1922. Stížnost k nss podaná vytýká rozhodnutí tomuto nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že st-lova pens. základna nebyla zjištěna ve smyslu § 81 zák. č. 76/1922 podle ustanovení platných pro voj. osoby z povolání, totiž podle §u 6 lit. B a § 7 lit. b) zák. č. 195/1920 služebními požitky X. hodn. třídy 4. stupně plat. resp. IX. hodn. tř. 1. plat. stupně.
Nss uvážil o stížnosti toto:
§ 81 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. stanovil v odst. 4., že příslušníkům čsl. legií, kteří se stali službou v čsl. zahraničním vojsku voj. služby neschopnými a zároveň pozbyli nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, přináleží výslužné podle ustanovení, platných pro voj. osoby z povolání. Výslužné vyměřuje se gážistům z povolání po rozumu § 6 téhož zákona podle započítatelné služ. doby a podle pens. základny, kteráž se rovná poslednímu služnému, k němuž se připočítává u gážistů XI. až V. hodn. třídy 50% praž. míst. přídavku. Za deset služ. let do pense započítatelných přísluší 40% a za každý další započítatelný rok 2,4% pens. základny.
Na sporu je pouze otázka, je-li »ustanoveními platnými pro voj. osoby z povolání ve smyslu § 81 rozuměti pouze zaopatřovací normy o výslužném gážistů z povolání (§§ 2—15 zák. č. 76/1922) na rozdíl od zaopatř. ustanovení o výslužném gážistů v záloze (§§ 16—25 téhož zák.), anebo, jak míní stížnost, také normy, které upravují služební požitky gážistů z povolání, zejména pak ustanovení § 6 a 7 zák. č. 195/1920 ohledně propočtení služ. doby, — čili otázka, tvoří-li vzhledem k ustanovení § 81 odst. 4 zák. č. 76/1922 u příslušníka čsl. legií pens. základnu služ. požitky, které posléze skutečně pobíral anebo služ. požitky, které by mu byly posléze příslušely, kdyby byl býval gážistou z povolání.
Otázku tuto, pokud jde o legionáře z řad gážistů — jakým st-l jest, — lze zodpověděti pouze ze znění § 81 odst. 4, neboť prováděcí nař. vl. ze 6. října 1923 č. 186 Sb. zabývá se v tomto směru pouze legionáři z řad mužstva. Nepraví-li tento předpis voj. zaopatř. zák. (§ 81 odst. 4.) nic více, než že příslušníkům čsl. legií přináleží výslužné podle ustanovení pro voj. osoby z povolání, má tím zřejmě na mysli jen ustanovení, platící pro zaopatř. požitky, tedy ustanovení §§ 2—15 zák. č. 76/1922 a nikoliv normy upravující služební požitky.
Tento výklad zákona není také v rozporu s výkladem, jenž by se podával z jeho motivů. Dle zprávy branného výboru poslanecké sněmovny (tisk č. 3401 str. 2.) došlo k zařadění § 81 do zák. č. 76/1922 z důvodu, aby byla odstraněna nesrovnalost, že stát učinil sice určitá opatření ve prospěch legionářů zdravých, že však na legionáře invalidní a jejich pozůstalé dosud nepamatoval, ačkoliv jest na legionáře hleděti jako na příslušníky řádné armády. Bylo tedy intencí zákonodárcovou poskytnouti invalidním legionářům a jejich pozůstalým výhodnější zaopatření, než jakého požívali dosud, zejména podle zákona o vál. poškozencích č. 142/1920 a 39/1922 resp. podle norem o příspěvcích vyživovacích (zák. č. 530/1919).
Výhodnějšího zaopatření bylo pak docíleno pro legionáře z řad gážistů již tím, že na ně byly vztaženy předpisy §§ 2—15 zák. č. 76/1922, neboť 1. podle § 17, jenž by pro legionářské gážisty v záloze jinak platil, činilo by výslužné pouze určitou kvótu výslužného, příslušejícího dle §u 6 gážistům z povolání, totiž 50, 75 nebo 100% podle procenta jejich nezpůsobilosti k občanskému povolání (20 až 100% nezpůsobilost), kdežto ve smyslu § 81 dle výkladu, jehož se žal. úřad přidržel, činí výslužné to vždy 100% výslužného vyměřeného dle §u 6. — a 2. neplatí pro legionáře ony ustanovení § 24 zák. č. 76/1922, že nároku na výslužné nemá gážista v záloze, jehož roční příjmy převyšují 8000 Kč, nýbrž jen ustanovení § 12, jež korespondují s ustanovením §§ 20 a 21.
Stížnost jiných námitek neuplatňující není tedy důvodná i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 6702. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 157-159.