Čís. 1138.
Upisování válečných půjček (IX. válečná půjčka).
Převod zálohových vkladů z účtu subskripčního na účet běžný.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, Rv II 100/21.)
Spořitelna města T. byla po delší dobu se žalovanou bankou v obchodním spojení a ukládala část přebytku u této banky. V roce 1918 uložila
více částek jednak na běžný účet, jednak na účet subskripční IX. vál. půjčky rak. Po převratu oznámila žalovaná banka spořitelně dopisem ze
dne 8. listopadu 1918: »Jelikož účet subskripční IX. rak. vál. půjčky stává se nyní illusorním, sdělujeme Vám dle příkazu naší centrály, že zálohové
vklady, které jsme uložili u poštovní spořitelny, podléhají výpovědi, a to
25 proc. vkladu výpovědi 14denní, dalších 25 proc. vkladu výpovědi
6měsíční a dalších 50 proc. vkladu výpovědi 6měsíční. Předpokládáme, že hodláte těchto výpovědních práv použíti a připadající percentuální kvóty
převedeme ve lhůtách shora uvedených k tíži Vašeho subskripčního účtu
na účet běžný.« Spořitelna dopisem ze dne 15. listopadu schválila přepsání
peněz, určených původně na IX. rak. vál. půjčku na účet běžný, avšak
ohradila se proti výpovědním lhůtám a oznámila, že peněz těch bude potřebovati na půjčku Svobody, žádajíc, aby ty vklady jí ihned bez výpovědi, jak bude o to žádati, byly vyplaceny. V účtech k 1. červenci 1919
vykázán byl žalovanou vklad bývalého účtu subskripčního IX. rak. vál.
půjčky 124.554 K a účtovala v posledním účtě žalovaná banka spořitelně
jen 1 proc. úrok z vkladu. Poněvadž z běžného účtu banky smluven byl
2 proc. úrok, žádala spořitelna zvýšení žádaného úroku, ale nedostalo se
jí odpovědi. Mimo uvedeného vkladu subskripčního měla žalobkyně ještě
běžný vklad vykázaný k 1. lednu 1920 16.312 K, takže celkový vklad činil
140.866 K. Dopisem ze dne 30. května 1920 a 9. dubna 1920 žádala spořitelna vyplacení 130.000 K, banka vyplatila však toliko 16.392 K 03 h, další
odepřela a odpírala i na další upomínky; 1. června činil vklad 124.229 K,
jehož výplaty domáhala se jmenovaná spořitelna žalobou. Procesní
soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: V tomto případě řešiti
jest tyto otázky: 1. V jakém právním poměru byla žalobkyně k žalované,
pokud se týče subskripčního účtu. 2. Je-li zažalovaná pohledávka zcela
neb z části splatná. 3. V jaké měně jest splatná. Na tyto otázky odpovídá
soud takto: ad 1. Poměr mezi žalovanou a žalobkyní mohl býti jednak
poměr komisionářky, jednak poměr pouhé depositářky. Žalobkyně tvrdí,
že činila u žalované jenom vklady, které měly sloužiti k určitým účelům,
tvrdíc tedy, že žalovaný obnos byl u banky uložen jako deposit, totiž tak
zvané depositum irregulare, které je vlastně zápůjčkou úročnou (§ 959 obč. zák.). Není ovšem vyloučena možnost, že žalující spořitelna dala příkaz,
zasílajíc sporné peníze žalované bance, aby jí za ně koupila dlužní úpisy
IX. válečné půjčky rak. Avšak proti tomuto pojetí mluví již samo účtování banky ohledně těchto subskripčních účtů, které nejsou vedeny jako
účty komisionářské. Neboť, kdyby byla banka v tomto směru sebe považovala za komisionářku žalobkynč za účelem nákupu dlužních úpisu válečných půjček rakouských zejména IX. rak. vál. půjčky, byla by bývala
povinna účtovati zálohy, dané poštovní spořitelně na nákup rakouských
půjček válečných, jako vydání z účtu subskripčního (komisionářského)
A tíži žalující spořitelny; neboť komisionář jest povinen činiti jednak
oznámení komitentu o všech výplatách, které na jeho účtu činí (čl. 361 obch. zák.) a také samozřejmě takové výplaty na účet svého komitenta
účtovati. Když tedy, jak vychází z kontokorentu žalované banky, tato
zálohy, poskytnuté poštovní spořitelně, pokud se týče rakouskému státu
na příští válečnou půjčku, pokud se týče na dlužní úpisy této válečné
půjčky, neúčtovala žalující spořitelně k tíži, vychází z tohoto fakta zcela
zřejmě, že poměr žalující ku straně žalované v tomto případě nebyl poměrem komisionářským, nýbrž poměrem prostého ukladatele k depositáři..
Že jde o pouhý, obyčejný vklad, který ovšem měl sloužiti k jistému účelu,
totiž k úhradě budoucích úpisů IX. válečné půjčky, a sice dle disposic,
které spořitelna žalující teprve v budoucnosti dá, tomu svědčí také předložená korespondence, zejména dopis ze dne 10. září 1918, dle něhož žalovaná banka obnosy, nevyplacené ze subskripčního účtu na VIII. válečnou půjčku, prostě převedla na účet IX. rak. vál. půjčky. To by byla nemohla učiniti, kdyby byla jako komisionářka z účtu vydala zálohy. Vždyť tím
by byla účet žalobkynč zatížila těmito zálohami a mohla převésti na běžný
účet vkladový toliko zbytek po vyplacení záloh poštovní spořitelně. Neoznámila-li tedy banka výplaty záloh spořitelně a nezatížila-li ji na účtě
subskripčním, jde z toho na jevo, že zálohy poskytla sama na účet vlastní
a ne na účet své komitentky. Proto soud pokládá již na základě pouhých
předložených účetních výpisů za prokázáno, že poměr mezi žalující a žalovanou byl pouhým poměrem depositářským a nikoliv poměrem komisionářským, aniž by považoval za nutno připustiti o tom ještě další důkazy,
ad 2. Dle toho jest řešiti otázku splatnosti vkladu. Je-li žalovaná banka
pouhou depositářkou ohledně zažalovaného obnosu, jest povinna obnos
zmíněný dle smlouvy vyplatiti, jakmile o to žalobkyně požádá. V tom
směru rozhodným jest dopis žalované banky ze dne 8. listopadu 1918, dle
něhož tato prohlásila, že převádí peníze, uložené žalobkyní na účet subskripční, na účet běžný. Toto prohlášení žalovaná přijala a jest je považovati za úmluvu. Dle toho jest, jak obvykle, z běžného účtu do výše
aktivního salda každý obnos na požádání splatiti, a proto jest také splatnost zažalovaného obnosu odůvodněna. Když žalovaná banka v dopise
ze dne 8. listopadu 1918 sděluje, že zálohové účty podle příkazu své centrály uložila u poštovní spořitelny, pak nemůže se říci, že by jako depositářka činila tak na účet strany žalující, nýbrž učinila tak na vlastní vrub.
Depositář totiž jest povinen k řádnému uschování peněz sám a uschová-li
peníze bez potřeby u jiného, pak jest za škodu z toho vzešlou zodpověděn.
Vždyť nebylo třeba, by banka vklady, na účet subskripční u ní uložené,
ukládala u poštovní spořitelny. Bylo to úplně její věcí, kde peníze z těchto
vkladů uložiti, na své vlastní risiko ovšem, chce. Ze smlouvy ukladatelské
však ručí ona sama za výplatu uložené sumy. Avšak dle názoru soudu
nelze ani pravidla o smlouvě schovací použíti na obchody ukladatelské,
které provádějí banky nebo jiné peněžní ústavy (§ 959 obč. zák.) a to
z těchto důvodů: Při smlouvě schovací jest hlavním znakem této smlouvy
bezplatnost uschování, tedy ráz ochoty a úsluhy na straně tak zvaného
depositáře, totiž banky, jest právě charakteristikem pro smlouvu schovací.
Schovatel není povinen platiti úrok z uschovaných peněz, to se příčí docela duchu bezplatné smlouvy schovací, aby schovatel vracel více, než-li
přijal. Teorie starší sice vytvořila si pro ukládání peněz u peněžních
ústavů pojem tak zvaného depositum irregulare a podřaďovala tak ukladatelské obchody pod pravidla smlouvy schovací, která se však na obchody ukladatelské naprosto nehodila. Posuzují-li se správně obchody
ukladatelské, jsou v podstatě své pouhými zápůjčkami a sice zápůjčkami
úplatnými. Neboť na jedné straně zapůjčitel, totiž vkladatel, odevzdává
obnos věcí zastupitelných to jest peněz a peněžní ústav přijímá tento
obnos s povinností vrátiti tolikéž peněz téhož druhu a slibuje při tom za
poskytnutí tohoto obnosu úplatu ve formě vkladové, tedy vyskytují se
zde všechny náležitosti smlouvy o zápůjčku úplatnou a proto dle náhledu
soudu na obchody ukladatelské nutno používati pravidel o zápůjčce. Při
běžných účtech jsou takovéto zápůjčky splatné na požádání a jest tedy
splatnost uvedeného obnosu vzhledem k tomu, že banka převedla účet
subskripční na účet běžný, kdykoli. Žalující spořitelna požádala opětovně
za výplatu a jest proto splatnost dána. Avšak, i kdyby se pokládalo za to, že žalovaná banka v tomto případě jest sprostředkovatelkou, jak tvrdí v žalobní odpovědi, lepe řečeno obstaravatelkou obchodní tedy komisionářkou, jak při ústním jednání se vyjádřila, nemohla by zadržovati výplaty zažalovaných peníz. V tomto případě byl by zněl příkaz na žalovanou, aby za uložené peníze nakoupila pro žalující dlužní úpisy IX.
válečné půjčky. Jako komisionářka nebyla však banka oprávněna poskytovati prodateli válečných půjček totiž státu pokud se týče poštovní spořitelně, která válečné půjčky v oběh uváděla, zálohy na kupní ceny dlužních úpisů, a poskytla-li takové zálohy, poskytla je na účet (čl. 369 obch.
zák.). Že skutečně také tyto zálohy na svůj účet poskytla, vysvítá z toho,
že žalující spořitelně nesdělila, jak byla povinna, že subskripční její vklad
vyplatila jako zálohu poštovní spořitelně, jak shora již vyloženo. Když
pak žalovaná banka píše 8. listopadu 1918, že účet subskripční stává se
ilusorním a že dle přípisu centrály uložila vklady zálohové u poštovní
spořitelny, nemohla tímto dopisem změniti své povinnosti, záloh neposkytovati, a nemohla nyní nebezpečí záloh, které sama poskytla poštovní
spořitelně, pokud se týče státu na účet budoucí válečné půjčky, převaliti
na bedra svých komitentů, kterých se netázala, zdali zálohy ony bude
poskytovati moci. Že by byla bývala žalovaná banka dostala příkaz nebo
zmocnění z účtu subskripčního státní zálohy poskytovati, to ani sama netvrdí a také vyplývá z jejího vlastního účtování, že z tohoto subskripčního
účtu zálohy neposkytla, neboť, kdyby tomu tak nebylo, byla by musila
na subskripčním účtě připsati k tíži. Ze všech okolností tedy vychází, že
žalovaná banka poskytla zálohu státu, nikoliv na účet svých komitentů,
nýbrž na vlastní risiko a jest nepřípustno, by nyní nebezpečí, jí z takových záloh vznikající, převalovala na bedra ať již svých komitentů nebo
pouhých vkladatelů. Vzhledem k řečenému, i kdyby se považovalo za
to, že vklad subskripční je zálohou, poskytnutou komisionáři komitentem
na účet výplaty kupní ceny za budoucí válečné dluhopisy půjčkové, není
oprávněna žalovaná banka zadržovati výplatu. Neboť obchod, za účelem
kterého by byla záloha poskytnuta, nebyl uzavřen a nemůže již býti uzavřen vůbec. Tedy to, co bylo dáno, bylo dáno k dosažení účele nemožného a musí býti vráceno. Žalovaná banka nemůže tu vrácení odkládati, zejména proto, že opětovně o výplatu byla již upomenuta, ad 3. Hořejšími
vývody dána jest také odpověď na otázku, je-li zažalovaná pohledávka
splatna v měně staro-rakouské nebo československé. Ježto uložení záloh
u poštovní spořitelny nejde na účet žalující spořitelny, dále, jelikož pohledávka zažalovaná splatna jest v tuzemsku dle všech okolností případu,
jest dle valutárních předpisů, zejména dle zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. tato pohledávka splatna v korunách československých.
Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Kdyby pro řešení
tohoto sporu měla býti rozhodnou otázka právního poměru mezi žalobkyní
a žalovanou ve příčině subskripčního účtu na IX. vál. rak. půjčku, bylo
by přisvědčiti odvolatelce, že řízení v prvé stolici stiženo je podstatnými
vadami, které zabránily tomu, aby sporná záležitost byla důkladně probrána a posouzena. Neboť dle názoru soudu odvolacího nelze, jak soud
prvé stolice činí, z té okolnosti, že žalovaná banka zálohy na IX. rak. vál.
půjčku poštovní spořitelně pokud se týče státu rakouskému na dlužní úpisy
této válečné půjčky poskytnuté neúčtovala k tíži žalující spořitelně, ani
z předložené korespondence, zejména z dopisu žalované ze dne 10. září
1918 s určitostí usuzovati, že poměr strany žalující ke straně žalované ve příčině účtu subskripčního nebyl poměrem komisionářským, nýbrž poměrem ukladatele k depositáři. Mimo to nezabýval se soud prvé stolice
otázkou, zdali žalovaná musila zálohy na válečnou půjčku odváděti státu
rakouskému a zda o tom strana žalující věděla, čili jinými slovy, zdali strana žalující věděla, že, posílajíc žalované bance zálohy na IX. válečnou
půjčku, poskytuje zápůjčku rakouskému státu. Avšak na okolnosti tyto
v tomto případě nepřijde, a není proto řízení prvé stolice v tomto směru
vadným. Neboť rozhodným pro tento spor jest, že strana žalovaná dopisem ze dne 8. listopadu 1918 prohlásila, že zálohové vklady převede
k tíži subskripčního účtu strany žalující na její účet běžný, s čímž
strana žalující dopisem ze dne 18. listopadu1 1918 projevila souhlas, ohradivší se pouze proti lhůtám výpovědním, které ostatně již vesměs vypršely. Tím přestaly uvedené zálohy sdíleti právní povahu účtu subskripčního a dlužno je na dále posuzovati dle právní povahy účtu běžného.
V důsledku stanoviska zaujatého v této příčině ve zmíněném dopise ze
dne 8. listopadu 1918, převedla žalovaná dle dopisu ze dne 12. prosince 1918 první splátku 25 proc. v obnosu 40.120 K 75 h z účtu subskripčního
IX. rak. vál. půjčky na účet běžný. Stejně postupovala dle přípisu ze dne
31. března 1919. Přípisem ze dne 23. dubna 1919 převedla žalovaná sice
obnos 40.120 K 25 h ze subskripčního účtu na účet běžný převedený opět
z běžného účtu na účet subskripční, poukazujíc k tomu, že poštovní spořitelna vídeňská neuvolnila příslušných kvót ze splátek na IX. rak. vál.
půjčku. Avšak žalované nepříslušelo již právo ustoupiti od ujednání,
k němuž mezi stranami na základě jejího dopisu ze dne 8. listopadu 1918
a dopisu strany žalující ze dne 18. listopadu 1918 právoplatně došlo. Domáhá se tudíž strana žalující v daném sporu výplaty zažalovaného obnosu
z účtu běžného a nikoli z účtu subskripčního, kterýžto nárok jí také v celé
výši zažalovaného obnosu s příslušenstvím náleží. Poukazuje se v této
příčině ke správným důvodům rozsudku prvé stolice.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu
soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zaujav stanovisko, že, hledíc k dopisům sporných stran, přeměnil se
shodou stran subskripční účet na účet běžný, že tím přestaly zálohové
vklady sdíleti právní povahu účtu subskripčního a dlužno je na dále posuzovati dle právní povahy účtu běžného, ocitl se odvolací soud v právním
omylu (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). By bylo lze správně zhodnotiti smysl a dosah
dopisu žalované banky na žalující spořitelnu ze dne 8. listopadu 1918,
nutno jednak vzíti v úvahu celý obsah tohoto dopisu, jednak jeho souvislost s ostatním skutkovým přednesem žalované banky. Dopis ten zní:
»Jelikož účet subskripční IX. rak. vál. půjčky stává se nyní ilusorním,
sdělujeme Vám dle příkazu naší centrály, že zálohové vklady, které jsme
uložili u poštovní spořitelny, podléhají výpovědi a to 25 proc. vkladu výpovědi 14 denní, dalších 25 proc. vkladu výpovědi 6 měsíční a dalších 50
proc. vkladu výpovědi 6 měsíční. Předpokládáme, že hodláte těchto výpovědních práv použíti, a připadající percentuální kvóty převedeme ve
lhůtách shora uvedených k tíži Vašeho účtu subskripčního na účet běžný«.
Tímto dopisem upozorňuje tedy žalovaná banka žalující spořitelnu především devším na to, že její zálohové vklady uložila u poštovní spořitelny. Že
by žalovaná filiálka byla dle příkazu centrály uložila zálohové vklady
u poštovní spořitelny, v dopise se nepraví a jest opačný předpoklad procesního soudu prvé stolice (k čís. 2 rozhodovacích duvodů) a dovolací
odpovědi v rozporu s doslovem dopisu a postrádají proto spisové opory
vývody, pojící se k tomuto mylnému předpokladu. Zdůraznivši skutečnost, že zálohové vklady byly jí uloženy u poštovní spořitelny, a poukázavši
k tomu, že původní, vlastní účel těchto takto uložených vkladů stal se
ilusorním, nabízí se žalovaná banka převésti zálohové vklady k tíži subskripčního účtu žalující spořitelny na její účet běžný. Při tom však vyvozuje zároveň důsledky ze skutečnosti, že zálohové vklady uloženy jsou
u poštovní spořitelny. Poukázavši k tomu, že takto uložené vklady podléhají výpovědi, jež v dopise zevrubně se vyznačuje, projevuje ochotu převésti percentuální kvóty ve výpovědních lhůtách k tíži subskripčního účtu
žalující spořitelny na její účet běžný. Z toho, co uvedeno, vyplývá, že
žalovaná banka nenabídla se bezvyjimečně k převodu zálohových vkladů
ze subskripčního účtu na účet běžný, nýbrž jen ve lhůtách a po percentuálních kvótách, v jakých a po jakých ona dostane zpět peníze od poštovní
spořitelny. V souvislosti s dopisem žalované banky ze dne 8. listopadu
1918 jsou její dopisy ze dne 12. prosince 1918 a ze dne 31. března 1919.
Jak při prv uvedeném dopisu tak i při posléz zmíněných dopisech vycházela žalovaná banka ze samozřejmého předpokladu, že poštovní spořitelna
uvolní bez dalších obtíží a námitek ve lhůtách výpovědních příslušné percentuální kvóty, a, je-li pravdou tvrzení žalované banky, že žalující spořitelně bylo známo, že žalovaná banka stavší se u ní zálohové vklady odvádí
jako zálohu na válečnou půjčku rakouského státu prostřednictvím poštovní
spořitelny, nemohla ani žalující spořitelna býti v pochybnostech o dosahu
prípisu ze dne 8. listopadu 1918. Ostatně žalující spořitelna, přistoupivši
svým dopisem ze dne 15. listopadu 1918 jen s obmezením na návrh dopisu
ze dne 8. listopadu 1918, návrh ten odmítla a učinila návrh nový (čl. 322 obch. zák.), kterýžto nový návrh však žalovanou bankou, jakž plyne
z jejích dopisů ze dne 12. prosince 1918, 31. března 1919 a ze dne 23. dubna 1919, přijat nebyl, takže o přeměně subskripčního účtu na běžný
účet a podmínkách této přeměny vůbec na dohodu stran nedošlo. Nutno
proto zálohové vklady, pokud se týče subskripční účet žalující spořitelny
u žalované banky posuzovati dle toho, jaký byl po této stránce právní
poměr stran a dle toho, jak poměry napotomními změnami se utvářily.
V tom směru již odvolací soud správně postřehl kusost řízení na soudě
prvé stolice a vytýčil správně nejzávažnější, pro spor rozhodnou otázku.
K tomu dlužno jen ještě podotknouti tolik, že procesní soud, vyvodiv svůj
právní úsudek o právním poměru stran použitím zásad čl. 361 obch. zák.,
nepovšiml si zvláštních poměrů, týkajících se upisování válečných půjček
a opomenul, zjednati si výslechem znalců a svědků jasno o tom, jaký postup při upisování válečných půjček byl zachováván a jaký byl zejména
obvyklý způsob vyúčtování zálohových vkladů. Poněvadž pak odvolací
soud se svého právního stanoviska hledané kusosti řízení na soudě procesním neodčinil, tato mezerovitost však týká se, jak dolíčeno, okolností,
pro spor rozhodných, trpí odvolací řízení vadou, naznačenou v § 503 čís. 2 c. ř. s., pročež učiněno opatření, předepsané pro tento případ prvým
odstavcem § 510 c. ř. s.