NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10507.

Ručení za škodu provozem silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.). Vyviňovací důvod podle § 2 aut. zák. (zavinění poškozeného) předpokládá, že řidič silostroje sám dbal všech opatrností uložených mu při provozu silostroje, že jeho jednání (opomenutí) není vůbec se škodnou událostí v příčinné souvislosti. V tom, že poškozený šel po jízdní dráze, vyhražené vlastně povozům, jest spatřovati jeho spoluzavinění. Škodu jest děliti s uvážením všech okolností.
(Rozh. ze dne 3. února 1931, Rv II 781/30.)
Žalobce byl přejet automobilem, jejž řídil žalovaný řidič. Žalobni nárok na náhradu škody proti majiteli a řidiči auta neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud k žalobcovu odvolání uznal žalobní nárok důvodem po právu dvěma třetinami.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaných uznal žalobní nárok po právu jen polovicí.
Důvody:
Dovolání jest jen z části důvodné. Jest přihlížeti k tomu, že žalobce podle žalobních údajů ne sice výslovně, ale s dostatek zřetelně opírá žalobní nárok o zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. o ručení za škody z provozování silostrojů. Nejde tedy o to, zda je prokázáno, že řidič auta, spolužalovaný František H. zavinil úraz, nýbrž o to, zda žalovaná strana prokázala některý z vyviňovacích důvodů podle § 2 cit. zák. Dovolala se toho, že žalobce úraz sám zavinil, tedy vyviňovacího důvodu § 2 aut. zákona, totiž, že škodná událost způsobena byla poškozeným samým. Leč tento vyviňovací důvod předpokládá, že řidič silostroje sám dbal všech opatrností podle § 1299 obč. zák. a §§ 45 a 46 nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. při provozu silostroje mu uložených, anebo že jeho jednání neb opomenutí není se škodnou událostí v příčinné souvislosti, předpokládá tedy, že škodná událost, v souzené věci zachycení žalobce blatníkem auta, způsobena byla jediné zaviněním poškozeného, jakž zřejmě plyne z ustanovení posledního odstavce § 2 aut. zák., jenž pojednává zvlášť o případě, že škoda pochází jen částečně ze zavinění poraněného. Stranou žalovanou uplatňovaný vyviňovací důkaz však selhal. Neboť viděl-li řidič silostroje žalobce před sebou v jízdní dráze, jakž uznal odvolací soud, bylo podle § 45 cit. nařízení jeho povinností, by zmírnil rychlost jízdy, pokud se týče zastavil. Vždyť řidiče silostroje nesprošťuje ani naprostá nedbalost chodce povinnosti, by dbal sám veškeré opatrnosti. Postřehne-li řidič auta chodce před sebou v jízdní dráze, musí si uvědomiti podle § 1299 obč. zák., že může přivoditi úraz, bude-li v jízdě pokračovati. Pakliže však řidič silostroje žalobce před sebou v jízdní dráze neviděl, nevynaložil při jízdě náležitou pozornost a přivodil i on touto svou neopatrností úraz. Jest tu poukázati k výpovědi svědků a k posudku znalce. Tyto výpovědi svědecké a posudek znalce učinil odvolací soud zdrojem svého přesvědčení, lze tedy poukázati i na jimi uvedené skutečnosti, jež odvolací soud do důvodů napadeného rozsudku nepojal, tedy i na to, že i svědek Jan S., i svědkyně Marie H-ová z auta, na němž seděli, viděli žalobce, an šel v jízdní dráze naproti autu, dále pak k tomu, že dle posudku znalce řidič auta při zjištěné místní situaci musil žalobce viděti na vzdálenost 50 až 60 m. Z těchto skutečností však plyne, že řidič auta, nepostřehnul-li žalobce na 50 až 60 m před sebou v jízdní dráze, nevěnoval jízdní dráze náležitou pozornost a zmeškal tak vyhnouti se žalobci, by blatníkem nebyl zasažen, pokud se týče zastaviti včas. Že řidič auta mohl se vyhnouti, plyne z posudku znalce. Námitka, že se musil držeti podle předpisu na levé straně silnice, jest lichá, neboť jest jen předepsáno vyhnouti se vozidlům na levo, nikoli, by na silnicích auta jela stále po levé straně. Pochází tu tedy škoda jen částečně z provinění žalobce a bylo proto podle posledního odstavce § 2 aut. zákona uznati na část nároků uvedených v § 1 aut. zákona. Pro rozdělení škody nemá automobilový zákon zvláštní předpis, soud má děliti škodu »s uvážením všech okolností«. Uváží-li se však, že žalobce šel po jízdní dráze, která jest vlastně vyhražena vozidlům, a místo, by použil stezky pro chodce na kraji silnice, že vyhnul podle zjištění teprve v posledním okamžiku, ač podle posudku znalce mohl postřehnouti auto až na 300 m, jest souditi, že jednal přímo lehkomyslně a nelze uznati na více než na polovici nároků uvedených v § 1 aut. zákona. Bylo proto v tomto směru vyhověti dovolání.

Citace:

Čís. 10507. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 158-159.