NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7338 —
Čís. 7338.

Schválením dohody rozvedených rodičů o výchově dětí zahajuje se osobní opatrovnictví nad dětmi.
Předpis § 111, třetí odstavec, j. n., podle něhož ku přenesení příslušnosti na cizozemský soud jest třeba schválení nejvyššího soudu, nevylučuje rozhodování pořadem soudních stolic o odporujících si po té stránce návrzích účastníků. Toto rozhodování nepředbíhá konečnému rozhodnutí nejvyššího soudu o schválení podle §111, třetí odstavec, j. n.
(Rozh. ze dne 21. září 1927, R I 604/27.)
Manželství rodičů nezletilé Marie P-ové bylo rozvedeno. Návrhu matky nezletilé, by péče o nezletilou byla přenesena na okresní soud v Lublani, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud napadené usnesení zrušil a návrh zamítl. Důvody: Předpoklady pro návrh ve smyslu § 111 j. n. nejsou v projednávaném případě splněny. Neboť podle tohoto zákonného ustanovení se předpokládá, že poručenství neb opatrovnictví jest již zahájeno, a že má býti zcela nebo z části v zájmu poručence neb opatrovance přeneseno na jiný soud. Nezletilá Marie P-ová jest ještě pod otcovskou mocí svého otce Waltera P-а a — Čís. 7338 —
nepatří tedy k osobám uvedeným v § 187 obč. zák. Ohledně její osoby není tohoto času zahájeno ani poručenství ani opatrovnictví. Ani opatrovnictví co do jmění není ohledně ní, poněvadž podle obsahu spisů tohoto času nemá ještě jmění. Pro nedostatek těchto předpokladů jest přenesení příslušnosti ve smyslu § 111 j. n. na okresní soud v Lublani úplně vyloučeno a bylo návrh matky dítěte prvním soudem zamítnouti bez dalších šetření.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by, nehledě k důvodu, jehož použil pro zrušení usnesení prvého soudu, znovu rozhodl o rekursu ve věci.
Důvody:
Matka manželského dítěte, jež jest československým státním příslušníkem, navrhla, by opatrovnický soud přenesl svou příslušnost podle § 111 třetí odstavec j. n. na okresní soud v Lublani (srov. k tomu čl. 28 smlouvy mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 17. března 1923, čís. 146/1924 sb. z. a n.). Otec dítěte vyslovil se proti tomuto návrhu, ale opatrovnický soud přes to vydal usnesení, jímž přenáší svou příslušnost na cizozemský soud k převzetí ochotný. Na rekurs otcův zrušil rekursní soud usnesení prvního soudu, vycházeje z názoru, že o dítěti, které jest ještě pod mocí otcovskou, není toho času zahájeno ani osobní ani majetkové opatrovnictví, takže jest přenesení příslušnosti podle § 111 j. n. vyloučeno. S tímto názorem nelze souhlasiti, neboť rekursní soud přehlédl, že jde o dítě rozvedených (a podle údajů stran již také rozloučených) manželů, že první soud, jenž byl příslušným podle odvozeného obecného sudiště dítěte (§§ 65, 71 a 109 j. n.) schválil již při dobrovolném rozvodu rodičů jich dohodu o výchově a výživě dítěte, že takto osobní opatrovnictví nad dítětem zahájil a že toto opatrovnictví stále ještě trvá (§ 29 j. n.). Že tomu tak, vidno z předpisů § 105 poslední věta a § 142 obč. zák., neboť onen předpis nařizuje, že soud má se starati o děti rozvedených rodičů podle ustanovení následující části občanského zákona (t. j. §§ 137 až 186 obč. zák.) a druhý předpis ustanovuje, jakým způsobem má se soud o takové děti postarati. Hned v úvodu odkazuje na dohodu rodičů, schválenou soudem. Může tím býti míněn jen opatrovnický soud dětí, jemuž náleží péče o osobu opatrovancovu a spolupůsobení v jejích majetkoprávních věcech (§§ 109 a 111 j. n.). Protože rekursní soud v důsledku svého názoru neobíral se obsahem otcova rekursu, bylo nutno rozhodnouti, jak se stalo. V této souvislosti jest к vývodům otcova rekursu ve příčině otázky příslušnosti dodati, že příslušnost nynějšího opatrovnického soudu nebyla by mohla býti založena dohodou stran, třebaže se ve smlouvě o úpravě poměrů mezi rodiči praví, že obě strany uznávají příslušnost okresního soudu v Ch. jako soudu opatrovnického jejich dítěte, neboť úmluva o příslušnosti, dovolená v řízení sporném podle § 104 j. n., není dovolena v řízení mimosporném (§ 2 čís. 1 nesporného pat. a § 44 j. n.), ale opatrovnický soud jest v tomto případě příslušným — Čís. 7339 —
již podle shora uvedených zákonných předpisů. Posléze jest dodati, že sice přenesení příslušnosti na cizozemský soud předpokládá podle § 111 j. n. třetí odstavec vždy schválení nejvyššího soudu — což patrně i první soud předpokládal, — ale že tento předpis nijak nevylučuje rozhodování pořadem soudních stolic o návrzích účastníků, zejména tehdy, když si návrhy — jako v tomto případě — odporují. Jde to na jevo z § 9 nesp. říz., podle něhož má každý účastník, který se pokládá za stížena opatřením mimosporného soudce, právo stížnosti, o níž jest ovšem rozhodovati pořadem soudních stolic. Jako by nemohlo býti odepřeno právo stížnosti navrhovateli, kdyby první soud jeho návrh na přenesení příslušnosti zamítl, nemůže toto právo býti odepřeno ani odpůrci, když proti jeho odporu bylo návrhu vyhověno. Tím však není nijak předbíháno konečnému rozhodnutí nejvyššího soudu podle § 111 třetí odstavec j. n., jež jest nutným i při souhlasu účastníků a soudů a jež se řídí také ještě jinými úvahami, než jest tomu při rozhodování o stížnostech a při přenášení příslušnosti mezi soudy tuzemskými.

Citace:

č. 7338. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 134-136.