NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 11418.

Střelec, jenž vypálil ránu proti železničnímu náspu, ručí po případě za škodu, odrazil-li se brok směrem, kde stáli lidé.
(Rozh. ze dne 22. února 1932, Rv 1 1724/30.)
Žalobkyně, jež se nesúčastnila honu, stála za řadou střelců, jež se od ní vzdalovala. Na nejzazším levém křídle řetězu střelců byl žalovaný, jenž, ač věděl, že žalobkyně stojí za řadou střelců nejvýše 50 kroků, vypálil z brokovnice směrem k železničnímu náspu ránu po koroptvi. Jeden brok z této rány, odraziv se od náspu, zasáhl žalobkyni do obličeje a poranil ji na oku. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Názoru dovolatele, že nemohl v souzeném případě počítati s odraženou střelou, nelze přisvědčiti. Otázka, zda nemohl počítati s tím, že by žalobkyně mohla býti zraněna odraženou střelou, není skutková, nýbrž právní, vyplývající ze zjištěných skutečností. Mohl proto odvolací soud, i když převzal skutková zjištění prvního soudu, dospěti v té příčině k jinému úsudku. Jeho úsudek nemohou zvrátiti vývody dovolatelovy, že prý žalovaný, který věděl, že u střel broky bývá střela odražená, v konkrétním případě nemohl s tím počítati. Právě zjištěné okolnosti, že pušku přilícil proti náspu dráhy asi do pravého uhlu, že též v tomto směru vypálil ránu, že byl vzdálen od pěšiny asi 15—20 kroků, že na ní stála žalobkyně asi 60—70 kroků v levo, měly ano musily — kdyby byl použil svých zvláštních odborných znalostí a zkušeností v zacházení se střelnou zbraní — vzbudili u něho zvýšenou pozornost a vědomí, že od tvrdých předmětů na hrázi (ploché kameny, větve a ratolesti skupin stromů a křoví, jak udává znalec) se po případě odrazí brok a zamíří směrem, kde stála žalobkyně i jiní lidé. Za těchto okolností nemohl pří patřičné opatrnosti považovati tuto možnost za vyloučenu. Je vedlejší, že by se jinak honba nedala provozovati a že odvolací soud přehlíží její význam pro národní hospodářství. Naopak, správným jest názor odvolacího soudu, že právě při jejím výkonu střelnou zbraní v blízkosti lidí jest nutnou zvýšená opatrnost. Tím padá i dovolatelova výtka, že odvolací soud neodůvodnil, proč žalovaný mohl předvídali zranění žalobkyně odraženou střelou. V napadeném rozsudku se správně dovozuje, že žalovaný jako zkušený střelec a vedoucí honby mohl věděti, že se při střelbě z brokovnice mohou broky odraziti; a že, an přes to za zjištěných okolností dal ránu z brokovnice za koroptví k železničnímu náspu letící, ačkoliv věděl, že v blízkosti jsou lidé, zanedbal potřebnou opatrnost. Z toho dospěl ke správnému úsudku, že se možnost zranění osob v blízkosti jsoucích (tedy i žalobkyně), třeba jen odraženou střelou, dala předvídati, a že jest proto žalovaný ve smyslu §§ 1297, 1299 obč. zák. práv ze škody. Použití § 1299 obč. zák. bylo odůvodněno, poněvadž bylo zjištěno, že žalovaný byl zkušeným střelcem, a že si byl vědom,, že může nastati odražená střela. Z důvodů napadeného rozsudku nelze vyčisti, že odvolací soud byl názoru, že v případě § 1299 obč. zák. stačí i nejlehčí zavinění (culpa levissima). Poněvadž odvolací soud vyvozuje povinnost žalovaného k náhradě škody z jeho zavinění, jsou bezpodstatné vývody dovolatelovy, že by z právního názoru zastávaného odvolacím soudem, plynulo, že pro honbu neplatí ustanovení obč. zákona, nýbrž ručení za výsledek. Nemůže býti sporu sporu o tom, že, i když žalovaný vzhledem k svému povolání provozoval honbu pro zábavu, musel si býti vědom toho, že jest spojena s velkým nebezpečím, koná-li se v blízkosti lidí se střelnou zbraní. Jest proto rozhodně odmítnouti domněnku, že názor odvolacího soudu lze vysvětliti jen jeho přepjatě nepřátelským stanoviskem k honbě. Nesejde ani na tom, že žalovaný, vystřeliv, neměl nejmenší obavy, že by někoho třebas jen odraženou střelou mohl poraniti, poněvadž, jak bylo dolíčeno, měl ji za daných okolností míti. Škodu zavinil tedy žalovaný, a padá názor dovolatelův, že šlo o náhodu, kterou žalobkyně zavinila sama. Odvolací soud správně neshledal spoluzavinění žalobkyně. Proti názoru dovolatelovu, že žalobkyně mohla, postavivši se za řadu střelců, spatřovati pro sebe nebezpečí, mluví již to, že mohla předpokládati, že střelci nejen si budou počínati opatrně, nýbrž zejména, že nebudou stříleti do zadu. Z toho, že bydlí a žije v honebním revíru, ještě neplyne, jak dovolatel míní, že o obyčejích pří honbě měla potřebné vědomostí. Když šla po veřejné pěšině a zůstala na ní státi, zejména, jak jest zjištěno, by si odpočinula, nelze jí vytýkati ani spoluzavinění.

Citace:

č. 11418. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 201-203.