BOHUMIL KOCH:

Provádění zákona o 8 hodinové době pracovní v živnostech obchodních. Nedělní klid.

Zákon ze dne 19. prosince 1918 o 8hodinné době pracovní je do jisté míry zákonem rámcovým. Neurčuje přesně, kdy má práce započít a kdy má býti skončena, nýbrž praví všeobecně, že „skutečná pracovní doba zaměstnanců nesmí trvali zásadně déle, než osm hodin ve dvaceti čtyřech hodinách nebo nejvýše čtyřicet osm hodin "týdně.“ Rozdělení pracovní doby, jakož i ustanovení přestávek ponechává dohodě zaměstnanců se zaměstnavateli (§ 3.) za určitých, zákonem vyjmenovaných podmínek.
Při velkém počtu různých pracovních oborů a při rozmanitosti provozovacích podmínek jest pochopitelno, že začátek a konec doby pracovní není zákonem výslovně určen. Odpovídá také duchu moderního zákonodárství sociálního, jestliže se provedení zákonů v praxi ponechává dohodě obou zájmových skupin. V odvětvích výrobních lze poměrně snadno uvésti tímto způsobem zákon do praxe, protože skončení práce znamená zhusta zastavení provozování podniku. Není tu valných překážek ani u výrobních podniků provozovaných nepřetržitě, protože zaměstnavatelé jsou na tolik vyspělí, aby věděli, že nezbývá nežli dohoda s dělnictvem.
Jinak je tomu však v živnostech obchodních, které svou povahou liší se i v tomto ohledu od jiných pracovních oborů. Obchod není ani podnik provozovaný nepřetržitě, ani ne takový, aby skončením práce zaměstnanců byl nucen — zejména v závodech menších provozování zastaviti. Zaměstnanci v obchodech nejsou pak svou početností takovou mas sou. aby mohl váhou své organisace rázem vynutiti úpravu začátku a ukončení práce, jako mohou učiniti veliké, kompaktní massy dělnictva. Také jejich vztah k podniku i k hospodářskému životu je jiný, nežli u průmyslového dělnictva.
Tyto všechny okolnosti způsobují potřebu, aby v obchodech byl začátek a konec pracovní doby regulován, K tomu přistupuje ještě okolnost další: že pro živnost obchodní zůstal v platností zákon ze 14. ledna 1910, čís. 19. ř. z., jenž ustanovuje ne dobu pracovní, ale pouze 8hodinný odpočinek ve 24 hodinách, a jenž dále praví, že takto naznačená doba pracovní může se pohybovati mezi 5. hodinou ranní a 7., v obchodech poživatinami 9. hodinou večerní. To má za následek, že obchodníci, kteří nezaměstnávají žádného personálu, nebo kteří obstarávají prodej pomocí členů své domácnosti, mohou i při platnosti zákona o 8. hod. době pracovní provozovati svoji živnost od 5. hodiny ranní do 7., po. případě do 9. hodiny večerní.
Naproti tomu, obchody větší a velké, zaměstnávající větší počet personálu, jsou nuceny regulovati 8hod. dobu pracovní do určitého času, protože bez personálu nelze udržeti závod v činnosti.
Konečně jsou tu obchody střední, které zaměstnávají personál v menším počtu a které mají možnost dříve otevírati a později zavírati, bud že personál střídají, bud že v hodinách slabšího odbytu zastanou prodej sami a personál propustí, bud že personál nebo jeho část nepřímo i přímo nutí k delší době pracovní, což se děje v praxi velmi zhusta.
Z toho pak následuje trojí zlo: 1. nespravedlivá možnost konkurence mezi těmi, kdož jsou věcně nuceni své závody dříve zavírati a mezi těmi, kdož nezaměstnávajíce pomocníků, využitkují prodejní dobu dovolenou zákonem ze 14. ledna 1910. 2. Naprostý chaos co do začátku a konce doby pracovní v obchodech a nemožnost poměry regulovati. 3. Obcházeni zákona o 8hod. době pracovní.
Doplněk zákona z 19. prosince 1918 v tomto směru přináší výnos ministerstva sociální péče z 21. března 1919, čís. 4751/III.19: „ . . . ke všem úřadům politické správy, jak jest vykládati předpisy o 8hodinné době pracovní.“ Výnos vystihuje velmi dobře jednu část praktického obchodního života, praví: „Pokud by byly posunuty konkurenční poměry mezi většími obchody, jež při zkrácené době pracovní jsou nuceny své místnosti uzavříti a oněmi menšími obchody, v nichž by majitel pouze s manželkou, bez pomocníku pracující déle živnost svou provozoval, jest věcí živnostenských společenstev, aby ve smyslu § 119. c) živnost, řádu stanovena byla pro dotyčná obchodní odvětví jednotná doba zavírací. Případnou nutnou dohodu mezi společenstvy sprostředkují v tom směru živnostenské úřady.“
Jak viděti, dává se tu společenstvům, v tomto případě obchodním grémiím, do rukou značná pravomoc regulovati v rámci zákona 8hod. dobu pracovní. V praxi však většina obchod. gremií této své pravomoci vůbec neužívá. Příčina spočívá hlavně v tom, že obchodní grémia jsou korporace po výtce konservativní, uvyklé čekati vše od zákona. Následkem toho panují v obchodech co do doby pracovní docela chaotické poměry. Kromě jednotlivých větších měst, kde organisace pomocnictva si úpravu vynutila, zavírají a otevírají se obchody skoro libovolně a zákon se zhusta obchází a porušuje.
Ještě hůře jest však s klidem nedělním, či konkrétně řečeno s 32hodinným nepřetržitým odpočinkem. České obchodní pomocnictvo domáhá se úplného klidu nedělního téměř po čtyři desítiletí, a nevidělo rádo, když v zákoně o 8hod. době pracovní nebyla tato otázka rozřešena.
Zákon z 19. prosince 1918 mluví v 1. odst., § 4., pouze o 32hodinné nerušené přestávce jednou týdně. Ta může býti poskytnuta kdykoli, t. j. i ve všední dny. Přeseto se všeobecně soudilo, že citované ustanovení vyvine se v praxi v nedělní klid, který by byl takto zaveden nepřímo. Bylať otázka úpravy doby pracovní a klidu nedělního vždy pomocnictvem spojována v jeden požadavek. Tím spíše se tak soudilo, protože poskytovati pomocnictvu 32hodinný nerušený odpočinek jindy, nežli v neděli, je u živností obchodních prakticky neproveditelno.
Střídání pomocnictva, které má zákon o době pracovní v § 4. na mysli, lze jen s obtíží provésti v obchodech velkých, kdežto ve středních a malých je vůbec provésti nelze. Odchodem části personálu velkých závodů vázne značnou měrou chod obchodu, závody střední a malé nemohou se zpravidla bez pomocníků obejít. Následkem toho nastává tu stejná situace, jakou vidíme v ohledu doby pracovní: závody malé a nejmenší, pracující bez pomocnictva, mohou míti v neděli nerušeně otevřeno, závody zaměstnávající pomoctnictvo byly by nuceny zavírat. Ale ony z konkurenčních důvodů nezavírají také a — přestupují zákon.
Ministerstvo sociální péče ve svém citovaném výnose sice praví: „V zákoně o 8hod. době pracovní předepsaná týdenní přestávka 32 hodin kryje se zpravidla s nedělním klidem. Ale dodává: „Posavadní předpisy o nedělním klidu zůstávají v platnosti, s tím rozdílem, že ustanovení o náhradním odpočinku jsou nyní bezpředmětná.“ Tato věta jest arci jen důsledkem vládního nařízení z 21. března 1919, jímž zrušuje se suspense zákona o klidu nedělním za války a zákony a nařízení předválečná nabývají zase platností.
Podle těchto zákonných ustanovení je dovoleno provozování obchodních živností potravinářských v neděli po 34 hodiny dopoledne velmi různě: jinak v Praze, jinak v ostatních Čechách, jinak na Moravě, jinak ve Slezsku, dle toho, jaké nařízení ta která zemská vláda vydala. Tato nařízení měla vždy jednu společnou vlastnost: že působila chaos.
Zaměstnavatelé drží se většinou jasných a ovšem příznivějších pro ně ustanovení o dovolené nedělní práci, a o neurčitý předpis 32hod. přestávky se nikdo valně nestará. Panují v tom ohledu nejrozmanitější poměry, které byly by zhusta komické, kdyby nešlo o téměř půlstoletý a pořád ještě nerozřešený požadavek obchodního pomocenstva. Někde zavedla obchodní grémia úplný nedělní klid, ale obchodníci jej nedodržují. Někdo se zavedený a dodržovaný klid zase ruší, protože v okolních městech se v neděli prodává. Jinde poskytují zaměstnancům 32hod. nerušenou přestávku na dvakrát domnívajíce se, že nerušenou je proto, že zaměstnance nikdo neruší, aby ji na dvakrát užili. Jinde zase zmýlí se při výpočtu přestávky o několik hodin. Sumou se pak 32hod. odpočinek nezachovává a porušuje.
Ministerstvo sociální péče ve svém citovaném výnose praví: „Všechny úřady, zvláště orgány dohlédací se poukazují, aby na zachovávání zákona o 8hod. době pracovní dohlížely a jeho provádění, obzvláště v odvětvích, kde dosud zvláštní zákonné úprava doby pracovní nebylo, poučováním usnadňovaly,“ To týká se tedy 32hod. odpočinku, jenž zpravidla má připadnouti na neděli. Z citátů výnosu ministerstva sociální péče je patrno, že dobrá vůle upraviti pracovní poměry tady jest a považuji za nepochybno, že v oborech výrobních postačí, co tu bylo vykonáno.
Pro živnosti obchodní však to nestačí z důvodu, které jsem se pokusil zde vyložiti a které jsou brány přímo z praxe, ministr uložil „politickým úřadům 1. stolice a živnost inspektorátům, aby koncem měsíce června 1919 podaly ministerstvu soc. péče zprávu o zkušenostech, nabytých s tímto zákonem.“ Kdyby jmenované úřady byly s to podati předepsané zprávy ze živností obchodních, obsahovaly by skoro napořád — doklady o nezákonném stavu.
A nezákonný stav je v republice neudržitelný netoliko z ohledů sociální spravedlnosti, ale prostě ze státní potřeby. Nejsme a nemůžeme býti tak daleko jako v Anglii nebo ve Skandinávii, kde úcta před zákonem jest první ctností občanskou. Úctu před zákonem musíme u nás teprve vypěstovati nejbezpečnější prostředek k tomu jest zameziti, aby zákony nebyly porušovány. Porušování zákonů lze zameziti, budou-li zákony dosti podrobné a budou-li dohlédací orgány míti možnost provádění zákona vynutit. Na pomoc občanstva nebo společenstev nelze se valně spoléhat. Jsme příliš uvyklí čekati vše od zákona, od nařízení.
Konkrétně řečeno: poměry v živnostech obchodních lze uspořádati v obojím dotčeném zde směru:
1. Uložiti přímo okres, politickým správám, aby clo určité lhůty vydaly pro svůj obvod úřední vyhlášky o začátku a konci doby pracovní v obchodech, jež byla by totožnou s otevřením a uzavřením obchodu.
2. Vydati zvláštní zákon o klidu nedělním, jimž všechny dosavadní předpisy byly by zrušeny a zaveden úplný nedělní klid pro všechna odvětví obchodní v celém Československu.

Citace:

Zásada druhé věty §u 134 tr. z.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 20, s. 656-657.