NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 917.

Poskytuje rozvedené manželce dle dohody výživné, nesprošťuje se manžel povinnosti, vydati jí drahotní příspěvky, jež mu byly pro manželku vyplaceny.
(Rozh. ze dne 8. února 1921[opr.], Rv II 292/20.)
Při dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože v roce 1908 zavázal se manžel smírem platiti manželce 100 K měsíčně. Zároveň bylo výslovně stanoveno, že smírem jsou vyrovnány všechny vzájemné nároky manželů a že nelze domáhati se snad zvýšení důchodu, kdyby se poměry manžela v budoucnu zlepšily. V létech 1916—1919 obdržel manžel, státní úředník, pro manželku na příspěvcích drahotních a pořizovacích úhrnem 3362 Kč, jichž vydání se manželka domáhala. Oba nižší soudy přiznaly jí nárok pouze potud, pokud v těch kterých létech drahotní a pořizovací příspěvky převyšovaly výživné, jež plniti byl manžel již dříve smírem zavázán, vycházejíce ze stanoviska, že v tom právě spočívá rozdíl mezi rozvedeným manželem, jenž není povinen k vyživování manželky, a takovým, jenž k němu jest zavázán, že posléz jmenovanému poskytují se drahotní a pořizovací příspěvky, jež jest povinen zcela manželce vydati, aniž by však vedle toho byl povinen platiti výživné dříve snad ujednané, pokud se týče, že si může zaplacené již výživné sraziti.
Nejvyšší soud přiznal manželce zmíněné přídavky bez jakékoliv srážky. Důvody:
Jest zjištěno a nesporno, že žalovaný obdržel za uvedenou dobu následkem toho, že byl rozvedené manželce své povinen alimentaci, na drahotních a pořizovacích příspěvcích o 3362 K více, než-li kdyby byl býval svobodným nebo sice rozvedeným, avšak manželce alimentaci nepovinným. Ve výkazu úředním stojí výslovně, že žalovaný příslušné částky obdržel »na ženu«. Nižší stolice míní, že žalovaný povinen jest tyto částky vydati žalobkyni jen potud, pokud převyšují měsíční alimentační obnosy, jež jí má platiti ze smíru z roku 1908. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Správno by to bylo jen tehdy, kdyby žalovaný, dokud příspěvků drahotních a pořizovacích »na ženu« nedostával, ani povinnosti alimentační byl neměl a tato byla tedy založena teprve jich přikázáním. Ale povinnost ta ho stihala již dříve, jsouc založena v zákoně (§ 91 obč. zák.) a byvši uznána mimo to řečeným smírem, jímž určena její výše (§ 105 obč. zák.). Již před válkou pokud se týče před přiznáním drahotních přídavků byl každý manžel k alimentaci manželky povinen, ačkoli platy státních a jiných ve veřejných službách zaměstnaných zřízenců nebyly odstupňovány podle rodinných poměrů, nýbrž byly stejně veliké, ať zřízenec byl svobodný či ženatý. Ženatý musil tedy alimentaci manželky niknouti ze svého osobního platu a, jsa vůči svobodnému takto v nevýhodě, musil se po případě uskrovniti. Válkou nastala změna jen potud, že se uznalo, že normální platy nestačí ani pro zaměstnance sama a tím méně pro celou rodinu, přiznány tedy přídavky a to s odstupňováním dle poměrů rodinných. Stát, země, obec věděly, že rozvedený zřízenec musí platiti alimentaci již z platu normálního, ale, shledávajíce, že částky, které takto poskytovati může, manželce k výživě daleko nestačí, vyměřily mu přídavek také pro ni, a měl tedy přídavek tento přímo určení, aby se jí dostal, ne aby si ho manžel sám podržel — vždyť by mu nebyl býval dán, kdyby manželky nebylo — a to aby se jí dostal vedle oné alimentace, kterou jí manžel již ze svého normálního platu odváděti povinen byl, aby tedy tuto, ježto byla nedostatečná, zvýšil a nikoli, aby ji nahradil: bylť sám také tak skrovný, že ani k nuzné výživě stačiti nemohl. Ale zaměstnatel, chtěje se vyhnouti komplikované manipulaci a nechtěje tedy vstupovati v právní poměr také přímo k manželce, vyplácel přídavek pro ženu určený zřízenci: byl to tedy přídavek ve prospěch osoby třetí. Zaměstnatel nevyhražoval si ovšem práva, přidržovati zřízence, aby manželce přídavek vyplatil (§ 881 n. zn. obč. zák.), nýbrž ponechával to jí, aby se výplaty na muži po případě pořadem práva domáhala. Tak na to dlužno nazírati. Dle přirozenosti věci t. j. dle důvodu a účelu takového přídavku, musí tedy žalovaný manželce vydati, co z titulu její alimentace přijal. Tomu nevadí, že shora zmíněným smírem vzdala se žalobkyně vůči manželi pro budoucnost každého nároku na zvýšení alimentace, neboť toto vzdaní netýká se přídavku již proto, že nezvyšuje jí alimentaci manžel, an neposkytuje přídavky ze svého, nýbrž zpřízňuje jí je manželův zaměstnatel a to z důvodů humanity, pročež se ani neptá, zda-li manžel se své strany měl by snad námitky proti nárokům na zvýšení. Za druhé však, nač mohly mysliti strany, odmítajíce v řečeném smíru nárok na zvýšení bez ohledu na možnou příští změnu poměrů? Zajisté jen na změny, jež se za normálních poměrů očekávati daly, žádnou měrou však na tyto nepředvídatelné účinky války, posud nebývalé. A tu praví § 1389 obč. zák. výslovně, že i všeobecná, na všecky možné sporné případnosti (tak zajisté dlužno pojímati jeho výraz »spory« t. j. ve smyslu co rozpory) znějící narovnání nemohou se vztahovati na ty věci, na něž strany mysliti nemohly. O nějaké srážce ve prospěch manžela mohlo by řeči býti jen tehdy, kdyby původní alimentace narovnáním vyměřená byla v poměru k jeho normálnímu platu příliš vysoká, přesahovala tedy zákonnou výši (§ 91 obč. zák.): to ale v daném případě říci nelze, 100 K měsíčně pro ředitele měšťanských škol, prostého všech jiných rodinných závazků, není příliš.

Citace:

č. 917. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 126-128.