NPD documents search: Právník, 64 (1925) - Nucená dražba zabraného majetku jest přípustna

Nucená dražba zabraného majetku jest přípustna se svolením pozemkového úřadu.

Vymáhající věřitelka navrhla podáním č. j. E 67/23—29, 1.61 spisův exekučních, obnovení nucené dražby usedlosti č. p. 7 v Jarošově, dotyčně opětné povolení nucené dražby této usedlosti, poněvadž státní pozemkový úřad svolil k řízení dražebnímu. Soud první stolice vyhověl usnesením ze dne 29. prosince 1923 č. j. E. 67/23—29, tomuto návrhu vymáhající věřitelky, ale rekursní soud k rekursu povinného dlužníka zrušil toto usnesení prvého soudu maje za to, že toto usnesení odporuje předpisu § 8 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., podle něhož na zabraný majetek lze vésti exekuci jen vnucenou správou, a tedy nikoli nucenou dražbou.
Soud rekursní tedy vlastně změnil usnesení prvého soudu ze dne 29. prosince 1923 a zamítl hořejší návrh vymáhající věřitelky.
Mínění rekursního soudu, které vedlo k tomuto rozhodnutí, vzatému nyní v odpor vymáhající věritelkou, nelze přisvědčiti.
Při výkladu § 8 zákona ze dne 15. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. dlužno hleděti nejen ke znění tohoto § 8., ale též k jeho souvislosti s § 7 а k účelu, kterého zákon snaží se dosáhnouti ustanovením § 8.
Podle 1. odstavce § 7 jest k účinnosti zcizení, pronájmu, zavazení a dělení zabraného majetku třeba souhlasu státního pozemkového úřadu, k čemuž § 8 dodává, že lze na tento majetek vésti exekuci pouze vnucenou správou. Účel obou těchto zákonných předpisů jest tentýž: zameziti, aby určitými právními úkony nebylo provádění pozemkové reformy mařeno nebo stěžováno. Rozhodnutí o tom, kdy zcizení, pronájem, zavazení nebo dělení zabraného majetku příčí se účelům pozemkové reformy a kdy nikoli, náleží podle § 7 státnímu pozemkovému úřadu, kterýž udělením aneb odepřením souhlasu k dotyčnému právnímu úkonu vyslovuje, zda-li tento úkon srovnává se s účely pozemkové reformy, nebo zdali se jim příčí.
Jest nyní otázka, zda-li pravomoc, daná státnímu pozemkovému úřadu, aby udělením svého souhlasu propůjčil účinnosti těm právním úkonům, které nestojí v cestě provádění pozemkové reformy, vztahuje se toliko na dobrovolné nakládání vlastníkovo zabraným majetkem, nebo zda-li se vztahuje na nakládání zabraným majetkem, které děje se proti vůli vlastníkově řízením exekučním. Znění zákona neodporuje tomuto druhému výkladu; účel zákona mluví zřejmě pro tento výklad, neboť nelze uznati, že by zákon nepřipouštěl takového vedení exekuce na zabraný majetek, které nemůže vůbec nikterak překážeti provádění pozemkové reformy. Zdánlivě tomu ovšem odporuje znění § 8, podle něhož lze na zabraný majetek vésti exekuci toliko vnucenou správou, což samo o sobě — bez ohledu na § 7 — mohlo by vésti k výkladu, že každý jiný exekuční prostředek jest naprosto vyloučen, takže by ani se souhlasem pozemkového úřadu nebylo možno užíti k vedení exekuce jiného prostředku než vnucené správy. Ale odpor tento jest jen zdánlivý. Ustanovení § 8 nesmí býti vykládáno samo o sobě, nýbrž jen v souvislosti s předcházejícím § 7. Poněvadž podle tohoto § 7 jakékoli zcizení, zavazení nebo dělení zabraného majetku dovoleno jest tenkráte, když státní pozemkový úřad dá k tomu svůj souhlas, dlužno vykládati § 8 v ten způsob, že bez tohoto souhlasu lze vésti exekuci na zabraný majetek pouze vnucenou správou, kterou, jak zákon sám předpokládá, účely pozemkové reformy nemohou býti mařeny. Není tedy § 8 ničím jiným, než dodatkem k § 7, ustanovujícím, že bez souhlasu, v tomto § 7 uvedeného, může věřitel dosáhnouti ze zabraného majetku uspokojení jen vnucenou správou.
Z toho následuje, že nucená dražba zabraného majetku jest přípustná se svolením státního pozemkového úřadu, pokud ovšem jsou zde předpoklady, obsažené v exekučním řádu. Opačné mínění soudu rekursního jest mylné.
Rekursní soud tedy neprávem prohlásil vedení exekuce nucenou dražbou bez ohledu na svolení státního pozemkového úřadu nepřípustným a neprávem užil tohoto mylného mínění k tomu, že vyhověl rekursu povinného dlužníka a zrušil usnesení prvého soudu, kterým nucená dražba byla povolena. Soud stolice třetí nemůže však hned rozhodnouti u věci samé, poněvadž rekursní soud omezil se při svém rozhodování pouze na ustanovení § 8 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., a nezabýval se věcí dále, zejména pak se vůbec nezabýval vývody rekursu povinného dlužníka, týkajícími se provedeného odhadu. Bylo tudíž usnesení rekursního soudu, pokud bylo dovolacím rekursem vzato v odpor, zrušeno a bude povinností soudu rekursního, by znova rozhodl o dlužníkovu rekursu a to bez ohledu na své právní stanovisko, projevené v odůvodnění usnesení ze dne 22. ledna 1923, čj. R 15 a 27/24-1.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 27. února 1924, č. j. R I 134/24-I.
Dr. R.

Citace:

Nucená dražba zabraného majetku jest přípustna. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 1, s. 55-57.