NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Č. 11204.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Vznik smluveného poměru pracovního, zaměstnání vedlejší nebo příležitostné.
(Nález ze dne 10. dubna 1934 č. 6906.)
Věc: František T. ve V. proti zemskému úřadu v Praze o pojistnou povinnost. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 10. prosince 1928 vyslovila okr. nemoc. pojišťovna v T., že František R. podléhal ve svém zaměstnání v st-lově lomu pojistné povinnosti ve smyslu § 2 zák. č. 221/24 Sb.
St-lovu odvolání vyhověl okresní úřad v Trutnově rozhodnutím z 18. února 1930 vysloviv, že František Ř. ohledně své práce u st-le pojistné povinnosti nepodléhal. V důvodech uvedeno, že František Ř. byl zaměstnán po léta jako textilní dělník a byl od května 1928 bez zaměstnání. Jako nezaměstnaný požíval pravidelné podpory v nezaměstnanosti. Práce v lomu vykonával pouze po hodinách, zcela nepravidelně a pouze příležitostně. To vysvítá z toho, že jako textilní dělník, jenž byl k tomu ještě hluchoněmý, mohl vykonávati v lomu pouze práce pomocné. Jako nezaměstnaný musil se častěji pravidelně hlásiti u zprostředkovatelny práce v T., k čemuž potřeboval vždy delší doby, ježto lom jest od T. značně vzdálen. Z vylíčeného vysvítá, že práce Františka Ř. v lomu byla pouze zaměstnáním vedlejším a prací příležitostnou a že František Ř. ve smyslu § 2 zák. o soc. pojištění pojistné povinnosti nepodléhal.
Z tohoto rozhodnutí se odvolala okr. nemoc. pojišťovna v T., k jejímu odvolání pak žal. úřad nař. rozhodnutím v odpor vzatý výměr okr. úřadu zrušil a prohlásil, že František Ř. ve svém zaměstnání ve st-lově lomu podléhal pojistné povinnosti z těchto důvodů: Šetřením bylo zjištěno, že zaměstnání Františka Ř. v st-lově lomu bylo v kritické době jeho hlavním zaměstnáním a hlavním pramenem výživy, neboť bylo zjištěno, že v lomu byl zaměstnán po dobu asi 14 dní a nepracoval jen tehdy, když se měl jako nezaměstnaný podrobiti kontrole, což se dálo dvakrát v týdnu, a podpora v nezaměstnanosti, kterou současně (neprávem) pobíral, nevystačila mu na výživu čtyřčlenné rodiny a pobírání její pro posouzení pracovního poměru je irrelevantní.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Podle § 2 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb. jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského, a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Stížnost popírá pojistnou povinnost Františka Ř. předem proto, že práce jím pro st-le konané nebyly vykonávány na základě smluveného poměru pracovního, neboť — jak stížnost tvrdí — žádné smlouvy pracovní mezi stranami nebylo. Z obsahu této námitky jest zřejmo, že stížnost vychází z názoru, že smluvený poměr pracovní jest tu pouze tenkráte, jestliže strany výslovně a formálně uzavřely smlouvu pracovní. V tom jest však stížnost na omylu. Neboť smluvený poměr pracovní jest tu vždy, kdykoli došlo k souhlasnému projevu vůle, pozůstávajícímu v tom, že jedna osoba —- zaměstnanec — projevuje ochotu k jistým pracím a druhá osoba — zaměstnavatel — tuto pohotovost přijímá, ať již souhlasný projev vůle se stal výslovně, formálním ujednáním, nebo mlčky činy konkludentními, zejména započetím práce s vědomím
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 39 zaměstnavatelovým, výplatou mzdy a pod. Nemůže proto stížnost z toho, že nedošlo mezi stranami k formálnímu ujednání, proti nař. rozhodnutí nic vytěžiti.
Stížnost hájí pak dále názor, že zaměstnání Františka R. u st-le nepodléhalo povinnému pojištění, poněvadž šlo o práce příležitostné. Tuto povahu prací spatřuje pak stížnost v tom, že konány byly bez pracovní povinnosti z neexistující pracovní smlouvy, nepravidelně, případ od případu, při čemž Ř. nezachovával osmihodinovou pracovní dobu a byl také st-lem odměňován příležitostně.
Ani tu nebylo možno stížnosti přisvědčiti. Poukazem na nedostatek pracovní povinnosti, poněvadž nebylo formální pracovní smlouvy, o čemž se stala zmínka již nahoře, míjí se stížnost vůbec svého cíle, neboť pro otázku, zda určité práce jsou vykonávány příležitostně, nemůže míti významu, zda k výkonu prací těch se osoba pracující předem výslovně zavázala či nikoli. Avšak ani v ostatních skutečnostech nelze spatřovati momenty, jež by odůvodnily závěr, že by práce, o něž šlo, byly Františkem Ř. vykonávány jen příležitostně. Za práce konané ve smyslu cit. § 2 zák. č. 221/24 Sb. příležitostně lze totiž uznati jen ony, jež v poměru k určitému zaměstnavateli přicházejí jen jako zjev ojedinělý, nahodilý, jež právě pro svou nahodilost a krátkodobost nemohou v tomto poměru poskytnouti osobě pracující řádný zdroj příjmů. Takové ojedinělosti a nahodilosti nerovná se ovšem skutečnost, že určité práce jsou vykonávány a pak i odměňovány nepravidelně, případ od případu, jak toho zaměstnavatelův provoz vyžaduje. Že pak nezachovávání osmihodinové doby pracovní nemůže určité práci vtisknouti povahu práce příležitostné, jest na bíledni. Nemůže proto těmito skutečnostmi býti dovozováno, že práce Františka Ř. u st-le byly pouze příležitostné.
V ostatním svém obsahu brojí stížnost proti tomu, že žal. úřad neuznal práce Františka Ř. u st-le za jeho vedlejší zaměstnání. Vytýká v tom směru nejprve jako vadu, že žal. úřad prohlásil práce ty za hlavní zaměstnání Ř.-ovo, avšak neuvedl které jest jeho zaměstnání vedlejší, ač přece může se o hlavním zaměstnání mluviti jen tenkráte, je-li zároveň nějaké zaměstnání vedlejší. Nss neshledal, že by nař. rozhodnutí trpělo z vytknutého důvodu nějakou vadou.
Nahoře citované ustanovení § 2 zák. č. 221/24 Sb. vylučuje z pojistné povinnosti práce, konané sice na základě smluveného poměru pracovního, avšak vykonávané jako zaměstnání vedlejší. Při řešení otázky, zda nějaká činnost jest zaměstnáním vedlejším, třeba zkoumati, v jakém poměru jest určitá činnost k celkové hospodářské a sociální situaci té které osoby. Není proto třeba, aby tu stály proti sobě různé činnosti téže osoby, nýbrž rozhodno jest, zda s hlediska hospodářského nebo sociálního jeví se činnost, o kterou jde, zaměstnáním podružným, t. j. takovým, jež nelze v konkrétním případě s hlediska právě vytčeného hodnotiti za životní postavení a základ existence té které osoby. Z toho pak jde, že zaměstnání, jež lze pokládati za životní postavení a základ existence pracující osoby, může býti nazýváno zaměstnáním hlavním, aniž v této relaci jest třeba, aby tu bylo současně i nějaké zaměstnání vedlejší.
Může pak jíti jen o to, zda právem uznal žal. úřad zaměstnáni Františka Ř. u st-le za jeho zaměstnání hlavní, či zda jest jej pokládati za jeho zaměstnání vedlejší. Tu pak praví nař. rozhodnutí, že zaměstnání Františka Ř. u st-le bylo v kritické době jeho hlavním zaměstnáním a hlavním pramenem výživy, neboť byl v lomu zaměstnán po dobu asi 14 dní a nepracoval jen tehdy, když se měl podrobiti kontrole, a podpora v nezaměstnanosti nevystačila na výživu jeho čtyřčlenné rodiny. Tomuto odůvodnění vytýká stížnost, že odporuje duchu pojišťovacího zákona, neboť pro pojišťovací povinnost nerozhoduje ani úplata ani výše životních potřeb, nýbrž způsob pracovního výkonu bez ohledu na úplatu, a že příležitostné práce nejsou při neexistenci služební smlouvy podrobeny pojistné povinnosti bez ohledu na to, jak vysoko jsou tyto příležitostné práce honorovány, a bez ohledu, zda jsou nutný k opatření vyživovacích nákladů. Z tohoto obsahu stížnosti jest zřejmo, že proti hořejším důvodům nař. rozhodnutí brojí stížnost, jakoby jimi žal. úřad zaměstnání Františka Ř. u st-le upíral charakter zaměstnání příležitostného, ač ve skutečnosti jimi žal. úřad popřel charakter zaměstnání vedlejšího. Jdou proto zmíněné vývody stížnosti mimo obsah nař. rozhodnutí a netřeba se jimi zabývati.

Citace:

Č. 11204. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 824-827.