Čís. 14071.

Nárok na náhradu škody přiznaný žalobci jen co do důvodu a ne co do výše, není vykonatelnou pohledávkou ve smyslu § 9 zák. ze dne 27. března 1931 čís. 64 Sb. z. a n. (odpůrčího řádu), pokud se týče § 8 odp. řádu ze dne 10. prosince 1914 čís. 337. ř. z.
(Rozh. ze dne 3. ledna 1935, Rv I 75/33.)
Odpůrčí žalobu, jíž se žalobce domáhal, by proti němu byla prohlášena za bezúčinnou postupní smlouva, kterou postoupila Marie P. žalované nemovitosti, jakož i by byl prohlášen za bezúčinný zápis žalované do pozemkové knihy jako vlastnice postoupených nemovitostí a by žalovaná trpěla žalovanému vedení exekuce na tyto nemovitosti, nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací soud považuje za správný názor prvního soudu, že žalobce dříve, než jeho pohledávka proti Marii P. bude vykonatelná, nemůže odporovati zcizení jejího domu odpůrčí žalobou. Třeba že je pravoplatně již uznáno v jiném sporu, že žalobci přísluší co do důvodu nárok na náhradu škody proti Marii P., není tento rozsudek vykonatelný v tom smyslu, že by se mohla na jeho základě vésti exekuce k vydobytí peněžité sumy, což je právě předpokladem v § 9 odp. zák. (dřívější odpůrčí řád z roku 1914 v § 8), aby odpůrčí nárok mohl se uplatňovali. Kde schází tento zákonný požadavek, nelze mluviti o možnosti uplatnění odpůrčího nároku. Právě, že žalobce nemá vykonatelnou pohledávku proti Marii P., nemůže odporovati nabytí domu, který žalovaná od Marie P. koupila, třeba by jinak byly dány podmínky odporovatelnosti podle §§ 2 a 3 odp. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Stačí odkázali dovolatele na důvody napadeného rozsudku, k nimž se podotýká: Žaloba odpůrčí jest podle § 12 dřív. odpůrčího řádu, jehož jest tu použiti, žalobou o plnění. Podle tohoto ustanovení zákona musí býti v žalobním žádání přesně udáno, v jakém rozsahu a jakým způsobem má žalovaný něco plniti nebo trpěti pro uspokojení věřitele. Ježto rozsah plnění závisí na výši věřitelovy pohledávky, která nebyla uspokojena, musí býti udána v žalobní žádosti přesně co do kapitálu, úroků a útrat, poněvadž jest věřitel podle § 13 odp. ř. oprávněn žádali plnění jen potud, pokud jest toho třeba k jeho uspokojení. Žalobní žádání učiněné žalobcem v jeho žalobě neodpovídá však tomuto požadavku. Není v něm podle jeho doslovu udáno, v jakém rozsahu má žalovaná něco trpěti pro uspokojení věřitele, neboť není v něm udána přesně výše dosud neuspokojené peněžité pohledávky věřitelovy co do kapitálu, úroků a útrat. Není tudíž žalobní žádání určité, jak vyžaduje předpis § 226 c. ř. s. K požadavku tomu musí soud přihlíželi i bez námitky žalovaného a nemůže proto z důvodů procesuálních ani vyhověli žalobnímu žádání stiženému tímto nedostatkem.

Citace:

č. 14071. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 28-29.