NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1273.

Kdo byl soudně prohlášen za marnotratníka, může až do polovice svého jmění volně poříditi buď tím, že ustanoví dědice nebo nařídí odkazy. Odkazy věcí jest splniti na účet volné polovice pozůstalosti, pokud se týče dědice, k této polovici povolaného.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1921, Rv II 210/21.)
Zůstavitel, soudem prohlášený za marnotratného, ustanovil v závěti dědičkou polovice svého jmění svou sestru Adolfinu M-ovou, v pozdějším dovětku odkázal žalobci, osobě to cizí, určité věci. V pozůstalostním řízení popřeli dědicové platnost dovětku, pročež se žalobce domáhal na pozůstalosti vydání odkazu žalobou, jíž procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud rozsudek potvrdil s tím, že pozůstalost jest povinna vydati žalobci požadované věci pouze na účet polovice pozůstalosti, připadší dědičce ze závěti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Žalovaná strana v dovolacím spise se zvláštním důrazem vytýká, že prý zákonní dědici toho, kdo soudně za marnotratníka byl prohlášen, mají dle § 568 obč. zák. nárok na polovici všech jednotlivých věcí pozůstalostních, že tedy marnotratník jiným osobám, než svým zákonným dědicům vůbec nemůže zanechati celé jednotlivé věci, ježto by tím zákonným dědicům odňal nárok na polovici každého jednotlivého kusu pozůstalosti, že proto v tomto případě ustanovení lístku ze dne 21. března 1916, — ačli vůbec obsahují odkaz — pro porušení nároků zákonných dědiců jsou bezúčinná. Tento právní názor jest neudržitelným, příčíc se úmyslu zákonodárcovu. Dosud platný obecný zákoník občanský na rozdíl od práva římského a jiných zákonů (na příklad německého zákoníka občanského § 2229) neodnímá tomu, kdo soudem byl prohlášen za marnotratníka, nadobro právo pořizovati o jmění poslední vůlí, nýbrž omezuje pouze toto disposiční právo, dovoluje marnotratníkovi, by pořídil poslední vůlí o polovici svého jmění. Zákonodárce volil tuto střední cestu uváživ, že marnotratník posledním pořízením sám sobě sice neškodí, že však, kdyby mu byla přiznána plná způsobilost pořizovati poslední vůlí, bylo by se obávati, že jí využije ve prospěch těch, kdož podporovali jeho lehkomyslnost nebo jeho prostopášné chtíce, na újmu svých příbuzných, kteří snad v mnohých případech podáním návrhu na uvalení opatrovnictví jemu se znelíbili a znechutili, že jest však s druhé strany přece slušno, poskytnouti mu možnost, by zanechal část svého jmění osobám cizím, ke kterým chová zvláštní lásku, nebo které si získaly zvláštní zásluhy o něho (Zeiller § 568, Winiwarter III. § 32, Stubenrauch § 568). S tímto úmyslem zákonodárcovým naprosto by se nesrovnávalo, kdyby se bránilo marnotratníkovi odkázati jiným osobám, než zákonným dědicům jednotlivé — celé — věci. Proto sluší ustanovení § 568 obč. zák. přes pochybnosti v dovolacím spise v té příčině vyslovené rozuměti tak, že ten, kdo soudem byl prohlášen za marnotratníka, může až do polovice svého jmění, t. j. jeho hodnoty volně poříditi poslední vůlí. Může tak učiniti buďto tím způsobem, že ustanoví jednu nebo několik osob za dědice jedné polovice svého jmění, nebo že vyčerpá tuto volnou polovici, vlastně polovici čisté pozůstalosti, odkazy jednotlivých věcí, nebo že osoby v poslední vůli k universální posloupnosti co do jedné polovice povolané zatíží zároveň odkazy na účet této polovice. Tak tomu i v tomto případě. Karel S. ustanovil v závěti ze dne 27. prosince 190 svou sestru Adolfinu M-ovou dědičkou oné polovice svého jmění, o které dle zákona volně mohl poříditi, zatížil ji později odkazem věcí v dovětku ze dne 21. března 1916 uvedených. K tomuto obmezení dědičky byl beze všeho oprávněn, vždyť mohl i odvolati celé ustanovení dědičky (§ 718 obč. zák.). O nedostatku pasivní legitimace ostatních (zákonných) dědiců nelze mluviti, neboť oni nejsou osobně žalováni, žalovaná jest pouze a jedině pozůstalost dosud neodevzdaná a jednotná, do které náležejí sporné věci, a kteráž ovšem veškerými přihlášenými dědici jest představována, tak že bez svolení celé pozůstalosti pokud se týče všech představitelů pozůstalosti části pozůstalostního jmění nemohou býti vydány. Z toho, co uvedeno, však zároveň plyne, že výrokem, jímž bylo vyhověno žalobě, nároky zákonných dědiců nedoznávají újmy. Vzhledem k zásadě § 568 obč. zák. jest odkazy osoby, která soudem byla prohlášena za marnotratníka, zapraviti vždy z polovice, vyhražené volné disposici zůstavitele, pokud se týče dědicem k této polovici povolaným (Ellinger § 568, Krasnopolski Erbrecht str. 53). Odkaz ve prospěch žalobce učiněný jde tedy vskutku na účet polovice pozůstalosti Karla S., která připadla testamentní dědičce Adolfině M-ové. Dodatek pojatý do rozsudku soudu odvolacího vyslovuje proto jen něco samozřejmého a ze samého zákona plynoucího. Byt nebyl výslovně navržen žalobcem, nebylo jím přece přisouzeno něco, oč žalobce nežádal, a nebyl porušen předpis § 405 с. ř. s., aniž nepřípustným způsobem rozhodnuto o otázce dotýkající se jen vzájemného poměru dědiců.

Citace:

č. 1273. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 753-755.