Čís. 350 dis.

Je kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu, pojal-li advokát do žalobní odpovědi těžká obvinění odpůrcových advokátů.
Nesejde na tom, že snad měl pro svá obvinění objektivní podklad, neměl-li zároveň oprávněné příčiny k tomu, aby je přenesl v soudním podání.
(Rozh. ze dne 21. února 1938, Ds I 77/37.) Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání Dr. A., advokáta v P., z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl uznán vinným kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Je nesporno, že obviněný ve sporu Z. proti němu pod č. Ck VIII 377/35 u krajského soudu v N. vedeném pronesli v žalobní odpovědi řadu výroků, jimiž těžce napadl právní zástupce svého procesního odpůrce, tedy příslušníky advokátního stavu. Obviňuje zejména advokáty, tudíž své kolegy, že svého klienta podporovali ve vydírání a podvodných akcích, že věc skandalisovali a pod. a označuje vůbec svého procesního odpůrce za zločince a jeho právní zástupce za pomocníky při zločinech (viz opětovný obrat: Z. a jeho advokáti-pomocníci). Je nasnadě, že tyto výroky advokátovy vrhají nanejvýš nepříznivé světlo nejen na advokáty, kteří Z. zastupovali, nýbrž i na celý stav advokátský, že jsou tudíž objektivně způsobilé, zlehčiti čest a vážnost stavu, a jest jen otázkou, zda byl obviněný k uvedenému přednesu oprávněn ať proto, že mu šlo o hájení vlastního soukromého zájmu nebo jinakého zájmu opodstatněného.
Procesní zájem obviněného směřoval přirozeně k tomu, aby vyvrátil právně relevantní přednes a právní stanovisko žalobce Z. Leč samo odvolání neuvádí nic konkrétního o tom, že a proč procesní zájem obviněného vyžadoval též útoků proti právním zástupcům procesního odpůrce. V tomto směru nevyšlo ani ve spisech nic najevo.
Zcela neprávem se proto dovolává obviněný analogie s ustanovením § 6, odst. 1 zákona o ochraně cti, pokud jde o beztrestnost útoku na čest, byla-li jím plněna právní povinnost nebo vykonáváno právo a nebyly-li meze tohoto oprávnění překročeny. Bylo již dovozeno, že hrubě urážlivé výroky proti právním zástupcům procesního odpůrce neměly s hájením práv obviněného v jeho rozepři nic společného. Nelze proto říci, že tu šlo o vykonávání jeho práva, jakožto práva procesní strany.
Pokud však odvolání jaksi naráží na veřejný zájem, doličujíc, že obviněnému šlo o potírání »korupčnictví a zla«, nutno poukázati na to, že obviněný učinil dle nenapadeného zjištění kárného nálezu postup napadených advokátů předmětem oznámení u advokátní komory a že nelze nahlížeti, jak mělo a mohlo uplatňování hrubých obvinění před soudem civilními podporovati domnělý boj »proti korupčnictví a zlu«. Ani zde nenaznačuje odvolání konkrétně, jaký prospěch bylo tu pro veřejný zájem očekávati z uvedeného přednesu před soudem civilními.
Právem vychází nález v odpor vzatý s hlediska, že nezáleží na tom, zda obviněný měl pro svoje obvinění objektivní podklad; tato okolnost by k ospravedlnění odvolatele s hlediska kárného nestačila, neměl-li zároveň oprávněné příčiny, aby těžká a demonstrativně opakovaná obvinění proti kolegům přednesl v soudním podání na civilní soud a oznámil je takto tomuto soudu (viz rozh. Ds II 6/15, Gerichtshalle, 1915, str. 717). Bylo jíž řečeno, že obviněný takové příčiny neměl, kdyžtě zmíněný přednes rázu pro napadené advokáty a pro celý stav nanejvýš zlehčujícího nemohl sloužiti ani soukromému zájmu odvolatelovu, ani zájmu veřejnosti. Za těchto okolností mohl, ba musil obviněný u civilního soudu a vůbec u každého čtenáře zmíněné žalobní odpovědi vzbuditi dojem, že bezúčelně a zbytečně s tvrzeným zločinným jednáním odpůrcovým ztotožňuje jeho právní zástupce. Musil hledíc k celému způsobu psaní, vzbuditi dokonce dojem, že nevraživost proti procesnímu odpůrci přenáší na své kolegy, kteří tohoto právně zastupovali, a že tak učinil, protože ho zastupovali.
Je-li takto postup odvolatelův kárně závadný již proto, že bez oprávněné příčiny pojal uvedené urážky proti kolegům do žalobní odpovědi, nebyl obviněný nikterak zkrácen tím, že se kárná rada nezabývala otázkou, zda měl či neměl obviněný postačující podklad pro pravdivost svých tvrzení. Proto je také bezdůvodný návrh odvolatelův na opatření spisů T XIV 484/36 okresního soudu v N., kde prý odvolatel co do zmíněných urážek nastoupil důkaz pravdy. Bylo proto odvolání obviněného jako neopodstatněné zamítnouti.

Citace:

Čís. 350 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 453-455.