NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Čís. 1202.

Upsání válečné půjčky za současného poskytnutí zápůjčky bankou tím, že splatnost zápůjčky i úroků nastati má teprve v době splatnosti válečné půjčky.
(Rozh. ze dne 27. září 1921, Rv I 495/21.)
Žalovaný upsal dne 15. prosince 1917 u žalující banky 40000 K nom. VII. rakouské válečné půjčky (pokladniční poukázky) tím způsobem, že banka poskytla žalovanému zápůjčku 36748 K 88 h proti tomu, že žalovaný ponechal bance upsané pokladniční poukázky v zástavě a kromě toho složil 10000 K v V. rakouské válečné půjčce. Týmž způsobem upsal žalovaný dne 22. června 1918 u téže banky 40000 K VIII. rakouské válečné půjčky. Pokladniční poukázky VII. válečné půjčky byly splatný dne 1. srpna 1926, VIII. válečné půjčky dne 1. března 1924. V obou případech bylo umluveno, že, nebude-li dosaženo prodejem zástavy plného krytí zapůjčeného peníze, ručí dlužník za schodek osobně. Žalovanému bylo výslovně řečeno, že mu není třeba nic jiného činiti, než pololetně přijímati súčtování kontokorentu, vyčkávati splatnost pokladničních poukázek, že úroky ze zápůjček a kuponů spočítá žalobkyně, že splatné pokladniční poukázky budou vládou vyplaceny, poskytnutá zápůjčka odpočítána a případný přebytek žalovanému vyplacen; jmenovitě bylo zdůrazněno, že poskytnutá zápůjčka jest splatnou teprve, až válečná půjčka bude vyplacena. Po státním převratu domáhala se banka zaplacení poskytnutých zápůjček (74594 K 43 h) i s úroky ku 31. prosinci 1919 (4535 K 16 h). Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Dosud není rozhodnuto o osudu válečných půjček, pročež by bylo zbytečno zabývati se otázkou, zda a pokud jsou hodnotny a zda budou vyplaceny. Kdyby snad žalobkyně za tohoto stavu utrpěla nějakou škodu, nastala by škoda v osobě žalobkyně bez zavinění žalovaného, šlo by tu o náhodu, jež postihuje žalobkyni a za niž žalovaný neručí, kdyžtě se mu nad to z obchodu nedostalo zisku (§ 1311 obč. zák.). Odvolací soud potvrdil rozsudek co do kapitálu, přiznal však žalobkyni úroky (4535 K 16 h). Důvody: Pokud jde o jistinu 74594 K 43 h, posoudil první soud věc po stránce právní správně, zamítnuv žalobu pro tentokráte. Právní názor prvého soudu spočívá na zjištění, že mezi stranami smluvena byla splatnost zažalované kapitálové pohledávky současně se splatností válečných půjček. Žalobkyni totiž záleželo na tom, by získala upisovatele válečných půjček, poskytla mu proto odložením splatnosti zápůjčky, k tomu cíli poskytnuté, výhody, od které nyní nemůže ustoupiti přes to, že nastala změna politických poměrů v neprospěch válečných půjček. Výhody, žalovanému poskytnuté, byly takového rázu, že vlastním upisovatelem válečných půjček byla žalobkyně, kdežto žalovaný převzal pouze jakýsi rukojemský závazek, ruče žalobkyni za upsanou částku do výše zápůjčky jemu poskytnuté. Ovšem předpokládaly obě strany v čas úpisů, že dojde k splacení válečných půjček dle plánu tehdy vyhlášeného a státem zaručeného, kdežto dnes je jisto, že k splacení tomu aspoň uvedeným způsobem nedojde. Avšak obě strany věděly tehdy, že válečné půjčky měly sloužiti účelům války, jejíž výsledek byl nejistým, a že tuto nejistotu sdílí i válečné půjčky. Každá strana vzala tudíž část nebezpečí této nejistoty na sebe, žalovaný tím, že bude nucen bez ohledu na změnu poměrů a nesplatnost válečných půjček splatiti žalobkyni dle § 983 obč. zák. částku jemu zapůjčenou, žalobkyně, jež splatnost pohledávky odložila na pozdější dobu, tím, že nemůže domáhati se zaplacení své pohledávky dříve, dokud neuplyne doba, ve které měly válečné půjčky býti splaceny, ježto jiného účelu neměla uvedená úmluva stran, než odložiti splatnost pohledávky na dobu pozdější, rovnající se době, jež měla uplynouti do splatnosti válečných půjček dle původního plánu. Postup nemovitého jmění žalovaného, tvrzený žalobkyni, není zákonným důvodem pro dřívější splatnost pohledávek, jichž zajištění možno domáhati se prozatímním opatřením dle §§ 378 a násl. ex. ř. S druhé strany mohla žalobkyně domoci se splatnosti a částečné úhrady své pohledávky použitím výhody, poskytnuté peněžním ústavům dle § 9 zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n.
Předčasnost žaloby ohledně úroků 4535 K 16 h není v napadeném rozsudku odůvodněna. V této části žalobní prosby je výtka nesprávného právního posouzení věci odůvodněna. Co bylo shora řečeno o pohledávce kapitálové, neplatí o úrocích. Žalovanému bylo sice řečeno, že žalující spořitelna súčtuje úroky z jeho dluhu s kupony válečných půjček daných v zástavu, avšak žalovaný věděl tehdy, že tak se může díti jen potud, pokud válečné půjčky budou skutečně zúrokovány, a že bude povinen platiti úroky ze zápůjčky, jakmile žalobkyni nebude více poskytována náhrada předpokládaným způsobem. Přípověď, daná žalovanému Ferdinandem K-em jako zástupcem žalobkyně, mohla míti platnost jen potud, pokud poměry válečných půjček se nezměnily. Je všeobecně známo, že v poslední době válečné půjčky více úroků nenesou, a nesporným přednesem stran jest zjištěno, že ke kapitálům, jež žalovaný dluhuje, přibyly úroky ve výši uvedené v žalobě. Žalovaný neuvedl důvodu, proč by byl sproštěn povinnosti platiti úroky ze svých dluhů, a nezáleží na tom, že nebyl k placení jich vyzván, ježto žalobního nároku vůbec neuznal. Nebylo také zapotřebí zásilky kontokorentních účtů, ježto jest všeobecně známo, že úroky válečných půjček se nadále nevyplácejí.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně nevyhověl, k dovolání žalovaného obnovil pak rozsudek prvého soudu.
Důvody:
K dovolání žalobkyně. Toto týče se splatnosti žalobního nároku. Není ani třeba obírati se otázkou, zdali žalobkyně mohla užíti § 9 zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n., na nějž ji odvolací soud odkazuje, neboť i kdyby byla mohla, nemůže jí to zkrátiti práva, která jí proti dlužníku ze smlouvy příslušejí. Ale o to právě jde, zdali je žaloba dle obsahu smlouvy důvodná. Tu pravda sice, že konstrukce, jako by upisovatelkou byla bývala spořitelna sama a žalovaný byl převzal toliko jakýsi rukojemský závazek, není místná a nelze v tom s odvolacím soudem souhlasiti, protože právní jednání, o něž jde, náleží k docela obyčejným typům bankovních obchodů, avšak není jí také nijak třeba; i když se obchod pojímá tak, jak je, a žalovaný zůstane upisovatelem a tudíž i dlužníkem obnosu, jímž ho spořitelna k tomu cíli založila, není tím pro ni ničeho získáno. Neboť rozhodno jest jedině, že strany, jak zjištěno, umluvily, že splatnost poskytnutých zápůjček nastati má teprve se splatností válečné půjčky, tedy 1. srpna 1926, pokud se týče 1. března 1924. Že by toto příročí spoléhalo na placení úroků, jak míní dovolání, nevyplývá nijak ze zjištěného stavu věci. Praví-li se totiž v předložených listinách, že spořitelna bude počítati 5 proc. lombardní úroky do konce roku 1922, pokud se týče do 30. června 1922, a odtud až do 1. srpna 1926, pokud se týče do 1. března 1924 (t. j. do splatnosti válečných půjček), dočasnou mírou úrokovou rakousko-uherské banky, nejvýše však 6 proc., týče se to právě jen výše úroků, nikoli však splatnosti zápůjček. Docela neprávem staví dovolání na výpověď svědka K., kterou, podává nesprávně, tak totiž, jako by svědek byl řekl, že placení úroků bylo samozřejmým předpokladem příročí, aniž by výslovného ujednání třeba bylo. Neboť toho svědek neudal, nýbrž, vylíčiv ujednání ohledně súčtování kapitálu a úroků, doložil, že »to vše«, t. j. tedy »celá úmluva ohledně súčtování kapitálu a úroku« platila pod předpokladem normálních poměrů, že totiž kupony i nadále budou vypláceny a splacení pokladničních poukázek nastane, výslovně však že to ovšem upisovateli řečeno nebylo. Úmluvy ohledně příročí kapitálu se to tedy netýkalo, neboť svědek udal prostě ke konci své výpovědi, že prohlásil výslovně, že splatnost zápůjček má nastati teprv se splacením válečné půjčky, ale netvrdil, že také tato úmluva byla vázána na nějaký předpoklad. Dovolání dopouští se tu tedy odporu se spisy. Ostatně je to pouhé mínění svědka, jež nemůže býti rozhodující ani v otázce úroků, o které níže, to tím méně, když jednak odporuje přímo výslovné úmluvě, jak ji nižší stolice zjistily a jak níže reprodukována bude a jednak tento předpoklad nebyl výslovně za podmínku položen (§ 901 obč. zák.). jak svědek sám ve své výpovědi uznává. Dále míní žalobkyně, že byla oprávněna zápůjčkový poměr ihned zrušiti, protože žalovaný dopustil prý se vůči ní obmyslného jednání, zbaviv se na úkor její svého majetku. Avšak to by ji snad opravňovalo k odpůrci žalobě, kdyby i jinak její podmínky dány byly, není však posud právní normy, která by z té příčiny přiznávala splatnost pohledávce dosud nedospělé, nebo vůbec dopouštěla jednostrannou změnu smlouvy. Tu byl k službám jen profylaktický protředek prozatímního opatření, což arci vyžadovalo včasného zakročení. Je-li to nyní, jak ona míní, bez vyhlídky, poněvadž prý žalovaný už ničeho nemá, dlužno se tázati, zdali by jí za takových okolností usplatněním pohledávky bylo pomoženo? Není v tom tedy vadnosti řízení, když o tvrzeném obmyslném jednání dlužníkově důkazy připuštěny nebyly. Tím jsou dovolací vývody žalobkyně (čís. 4 a 2 § 503 c. ř. s.) vyřízeny. Právem tedy nižší stolice žalobu jako předčasnou pro tentokráte zamítly.
K odvolání žalovaného. Toto týče se úroků, k jichž zaplacení ho odvolací soud odsoudil, a je z uplatňovaného důvodu nesprávného právního posouzení po náhledu dovolacího soudu opodstatněno. Odvolací soud, aniž by se ovšem na svědka K. sama odvolával, vychází tu skutečně z onoho předpokladu, svědkem K. zdůrazňovaného, že totiž úmluva ohledně súčtování úroků platiti může jen potud, pokud, jak svědek dí, kupony budou vypláceny, či jak odvolací soud praví, válečné půjčky budou skutečně zúrokovány, ale opouští tak pevnou půdu skutkových zjištění prvého soudu, jež odvoláním napadnuty nebyly a jež tedy měl svému rozhodnutí za základ položiti (§ 498, 1 c. ř. s.), a pouští se na pole volného uvažování ve zjištěních těch nezaloženého. První soud zjistil vše tak, jak svědek udal, vyjma ovšem jeho vnitřní předpoklad, jenž ve smlouvě výrazu nedošel. Dle výpovědi svědka, kterou prvý soud podává arci jen zkráceně, bylo žalovanému před upsáním řečeno, že on nic jiného co činiti nemá, než splatnost pokladničních poukázek vyčkati, tyto že budou při splatnosti od vlády vyplaceny, daná zápůjčka že se odpočítá a přebytek že se mu vydá, a co se týče úroků zápůjčky, ty že se vždy od úroků kuponních srazí a přebytek že se mu připíše k dobru. Tu se skutečně žalovanému kreslily na obzoru zlaté zámky, a on sprošťoval se všeho placení, jak u kapitálu, tak u úroků, a sliboval se mu nad to přebytek, jenž se mu vydá pokud se týče připíše. V důvěře v tyto sliby nesmí býti nyní žalovaný zklamán aspoň potud, že, když už není zisku, nesmí aspoň od něho býti žádána žádná oběť, žádné placení, jak se mu to výslovně slibovalo (»že nic jiného co činiti nemá«), čímž právě byl zjevně animován, aby obchod uzavřel, i správně soudí tedy prvá stolice, že žalovaný učinil smlouvu pod předpokladem, že nemusí žádný náklad v hotovosti činiti. Arciť dlužno výslovně vytknouti ihned, že se tu řeší otázka jen pro dobu až do splatnosti válečných půjček, neboť o další dobu zatím nejde, bylať žaloba zamítnuta jen pro tentokráte, až do řečené splatnosti, a vskutku, dokud není znám osud válečných půjček, bylo by předčasné a bezúčelné, konečným řešením otázky se zabývati. Na klausuli rebus sic stantibus, t. j. mlčelivý předpoklad stávajících poměrů žalobkyně tedy odvolávati se nemůže, když to odporuje předpokladu jinému, jenž ve smlouvě výslovného výrazu došel, a tento jest žalovanému na prospěch, kdežto onen na újmu. Logicky pak jest jen jediné rozhodnutí možné: buď klausule ta platí pro obojí požadavek, kapitál i úroky, nebo pro žádný z nich; nelze ji však pro jeden požadavek popříti a pro druhý uznati, když smlouva zní pro oba jednotně. Bylo tedy dovolání žalovaného vyhověti.

Citace:

č. 1202. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 626-629.