NPD documents search: Všehrd, 5 (1924) - Josef Šusta: Dějiny Evropy v letech 1812-1870. I.

Literatura.

Josef Šusta: Dějiny Evropy v letech 1812—1870. I.
— Praha. »Ves¬ mír«. .Děj. nového věku.« 1922. 8°. str. 306. — Jest málo knih v nynější vědecké, literární produkci význačných, ale ještě řidší jsou díla, jež přesto, že jsou pracována metodou přísně vědeckou, otvírají se i širší vzdělané veřejnosti. K nim patří nesporně tato práce Šustova, v níž své myšlenky vykládá historik-vědec způsobem přístupným, aniž by co musil při tom slevovati se svého kritického stanoviska, nikoliv úzkému kroužku odborníků, nýbrž průměrným vysokoškolským inteligentům. Dílo jeho vzniklo vlastně z přednášek, jež konal na diplomatických kursech. Tím si vysvětlíme formu, neboť v těchto kursech stejně zasedá vedle odborníka-historika právník, inženýr, politik atd. Ale nutno je říci již předem, že forma tato je skvělá; Šusta je mistr slohu, nebojí se řečnického obratu, dovede však voliti vždy výraz přiléhavý, který vystihne situaci do posledního detailu. Způsob jeho vyjadřování dosvědčí pravdivost slov, že k zhodnocení obsahu nedostačí jen ovládati věc, nýbrž mnoho záleží na podání, jež úplně se kloní ke zvyku galskému a odtahuje od strohé a drsné formy germánské. To je jistě první dojem, jímž na Vás působí dílo tohoto autora ve všech svých desíti kapitolách. Ovšem podmínkou, kterou úplně splňuje, jest, že spisovatel látku dokonale ovládne a vnitřně zažije a promyslí. Již úvod ani ne dvouarchový dokazuje vše jasně. Šusta nadhodí otázku porážky Napoleonovy, ale ihned se vrací k vysvětlení příčin, jak idea imperialistická stává se odkazem antiky, jež sice neudržuje se vždy při své intensitě, zvláště když nadchází boj mezi mocí duchovní a světskou. Tehdy v XV. stol. vynořuje se projekt mírového svazu Antonia Mariniho z Grenoblů, který získává našeho Jiříka Poděbradského pro svou myšlenku, jež ovšem zapadá brzy v zapomenutí. Imperialismus stoupá naleznuv nadšené průbojníky v rodu habsburském, jehož akce vyvolává reakci Ludvíka XIV., který stává se nositelem imperialismu francouzského. Když pak k této praksi obratných diplomatů přistupuje pomocnou rukou i teorie opírající moc státní ať již o božské právo biblické jako Bossuet a Filmer, ať o jakousi existenci smlouvy o vzniku státu jako Hobbes, utvářil se tuhý stát policejní, jehož t. zv. osvícený absolutism snaží se zasahovatI do všech drobností denního života bez ohledu na staré zvyklosti a řády. Jako kontrast k osvícenému absolutismu vystupuje osvícenský liberalism a přitažlivý vzor americký zanáší i ve starou Evropu hesla demokratismu. Ale vlastni var hesel přináší teprve revoluce francouzská, jež však nepotlačuje nikterak imperialismu, nýbrž naopak formuluje vlastní, revoluční. A tak je jen možno, že po prvních bouřných záchvěvech vyvstává jedinec, který příště se stane sám nositelem ideí imperialistických, jak toho dosud paměť lidská neznala. Okolo této osoby se točí pak historie až do jejího pádu v jednom víru. Z protivy k jejím snahám vyrůstá i národní hnutí německé, z nápodoby plánů zmohutňuje moc carská, jež hraje konečně vůdčí úlohu v její porážce — zkrátka dějiny této doby jsou dějinami politickými, ba autor přiblíží čtenáři je tak značně, že i líčená doba je pro dějiny příliš nová a spis sám stává se dílem o politice nové doby, čímž význam jeho pro nás tím více ještě stoupá.
Ostatně vysvitne to z následujících kapitol, v nichž Šusta líčí jednání vídeňského kongresu a utvoření i plány »Svaté Alliance«. A opětně jako dříve točila se politika kol geniální postavy Napoleonovy, tak nyní soustřeďuje se k osobě Metternichově, nikoliv geniální, avšak despotické. Není divno, že v obecném útlaku se kontrastem pozdvihuje myšlenka národní, jejíž výstřelky ovšem zavdávají příležitost absolutistickým vládcům potlačiti co nejvíce nenáviděné hnutí, které naopak dává vzrůsti krásným svobodomyslným myšlenkám, jež v Praze representuje Bernardo Bolzano. Není jinak možno že tato politika uvízne v malichernůstkách a že je počátkem poklesu významu Rakouska, jež až dosud v Evropě hrálo vůdčí roli a že vzrůstá význam Anglie, která stojí za nedlouho v popředí demokratického hnutí i zápasů národohospodářských. Ale autor pojal správně svůj předmět a proto nezapomíná při líčení dějin hlavních národů evropských ani na státy ostatní, zejména na Španělsko, pak Turecko i na hnutí filhelénské za svobodu Řeků (Byron), na útlak balkánských Slovanů a na pokořené Poláky. Ovšem hlavní ohniska evropské politiky jsou stále v Anglii a ve Francii, jejíž červencová revoluce je bezprostřední příčinou ke vzniknutí samostatné Belgie, nezdařeného povstání varšavského i vzplanutí bojů za svobodu Irska. A tak příští doba stojí ve znamení protikladu politiky velmocí východních k velmocím západním. Když končí se pak půle století devatenáctého, stojí Evropa v předvečer nové doby revoluční. Anglie octne se ve znamení dělnické otázky, jejíž praktické řešení bude nutno nalézti, zatím co teorie (Adam Smith, Robert Owen, Richard Cobden) řeší ji tu s větším onde s menším zdarem. Spletitost otázek stupňuje se nadto hnutím probuzenským u národů potlačených. Vítězství švýcarských vlastenců je poslední předzvěstí revoluce roku 1848. —
Šustova práce má tu velikou přednost, že neobmezuje se na pouhou práci diplomatů a politiků, nýbrž všímá si bedlivě i otázek sociálních a kulturních hnutí a tak hodnocením všech těchto složek dochází ke konečné výslednici. Není to práce vědecká v tom smyslu, jak si ji obyčejně představujeme s materiálem, poznámkami, literaturou atd.; je to jen výsledek pilné, kritické práce podané krásným slohem, přístupně a se skutečným nadšením. Tak Šusta zůstal věren svému osvědčenému stylu ze svých »Dvou knih dějin českých«.
Ča.

Citace:

Josef Šusta: Dějiny Evropy v letech 1812-1870. I.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 1, s. 39-41.