NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14328.

Nárok na náhradu škody vzešlé bezdůvodným odstoupením od zasnoubení, k němuž došlo a jež bylo zrušeno na území Slovenska, jest posuzovati podle práva slovenského, byť oba snoubenci příslušeli do t. zv. historických zemí republiky československé.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1935, Rv I 734/33.)
Žalobkyně příslušná do t. zv. historických zemí republiky Československé zasnoubila se na území Slovenska se žalovaným, rovněž příslušníkem historických zemí, zaměstnaným však na Slovensku. Tvrdíc, že žalovaný bezdůvodně zrušil (rovněž na území Slovenska) zásnubní slib, domáhá se na žalovaném náhrady škody. Žaloba byla podána u krajského soudu v K. (Čechy), v jehož obvodě má žalovaný nyní bydliště. Nižší soudy řešily spor podle práva platného na území Slovenska a vzavše za prokázáno, že žalovaný se stranil žalobkyně a mimo to si učinil novou vážnou známost, čímž dal žalobkyni důvod k odstoupení od zasnoubení, přisoudily žalobkyni náhradu. Z důvodů: Podle státoprávních poměrů v Československé republice nelze ovšem Slovensko vůči historickým zemím pokládati za cizinu. Ježto však v každém z těchto území platí dosud — pokud jde o hmotněprávní stránku snubního poměru — jiné předpisy, je tu obdobně užiti předpisů t. zv. mezinárodního práva soukromého, pokud jsou pojaty do občanského, zákoníka. Přední zásadou těchto předpisů je: locus regit actum. Znění §§ 35, 36 a 37 obč. zák. nasvědčuje tomu, že zásada tato platí netoliko, pokud jde o formu právních jednání, nýbrž í o jejich obsah a jejich právní následky, pokud nejde o zvláštní výjimečné případy. Paragraf 37 obč. zák. neřeší sice otázku, jaké právo má platiti, jde-li o právní jednání mezi tuzemci v cizině. Ustanovení jeho je však analogicky použiti i na takový případ a podle toho, co bylo shora uvedeno o dvojitosti práva platného jednak na Slovensku, jednak v historických zemích, i na tento spor. V rozepři této jde o nároky na náhradu škody vzešlé z porušení závazku, jejž žalovaný převzal a také porušil na území práva slovenského, a odpovídá tudíž zásadám shora uvedeným, že věc byla řešena podle práva platného na Slovensku. První soud dovolává se tudíž právem ustanovení §§ 4 a 37 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud odůvodňuje, proč souzený případ nutno řešiti podle předpisů práva slovenského, správně vychází ze zásady »Locus regit actum«. I když jde o porušení předpisů práva rodinného, z nichž strana žalující svůj nárok vyvozuje, nejde přec o otázku osobní způsobilosti ani o jednání, jehož právní účinky měly nastati v historických zemích, takže nesprávně poukazuje dovolatel na zásadu, vyslovenou v § 4 obč. zák., které by bylo obdobně použiti. Vytýká-li dovolatel, že nezavinil zrušení zásnubu, netřeba se vzhledem k § 3 zák. čl. XXXI z roku 1894 s touto výtkou zabývati, neboť z chování žalovaného nutno usouditi na to, že žalovaný od zasnoubení mlčky odstoupil; s hlediska § 3 cit. zák. by bylo pouze závažné, měl-li žalovaný důležitý důvod pro odstoupení od zasnoubení; takový důvod žalovaný netvrdil.

Citace:

Čís. 14328. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 361-362.