NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Čís. 16689.

K účinnosti ujednání zástavního věřitele s vlastníkem, zatížené nemovitosti, že se zástavní právo zapsané pro dřívější pohledávku bude vztahovali na pozdější pohledávky z úvěru, vůči bezelstným třetím osobám, zejména vůči knihovním věřitelům, se vyžaduje knihovního zápisu onoho ujednáni. Nerozhoduje, že smluvci vycházeli z odchylného právního názoru, zastávaného i právní literaturou, že uvolněná hypotéka může býti spojena s novou pohledávkou téhož zástavního věřitele bez knihovního zápisu. Takové ujednání jest však účinné i bez knihovního zápisu proti tomu knihovnímu věřiteli, jenž ono ujednání uzavřel s jiným věřitelem jako zástupce vlastníka nemovitosti.
(Rozh. ze dne 3. února 1938, Rv I 68/38.)
Srov. rozh. č. 14388, 11548, 6550, 3331 Sb. n. s.
Na nemovitosti, zapsané ve vložce č. 94 poz. knihy D. á připsané dříve jako vlastníku Františku M. a od roku 1931 Adolfu M. jako jeho dědici, bylo mimo jiné vloženo zástavní právo, a to a) pod poli. C 49 podle dlužního úpisu z 30. června 1927 pro pohledávku žalované firmy C. W., továrna papíru v B., ze zápůjčky 30000 Kč s přísl. a b) pod pol. C 91 podle dlužního úpisu z 22. září 1933 pro pohledávku žalobce Hugo B. 60000 Kč s přísl. Proti přikázání pohledávky 34380 Kč žalované firmě z nejvyššího podání za exekučně vydražené svrchu uvedené nemovitosti podal žalobce odpor z toho důvodu, že zástavní právo zaplacením pohledávky zaniklo. Byv s odporem odkázán na pořad práva, nepodal žalobce včas žalobu podle § 231 ex. ř., takže bylo rozvrhové usnesení realisováno a žalované vyplacena přikázaná částka s úroky celkem 35384 Kč 45 h. Tvrdě, že zjistil teprve nyní spolehlivě, že pohledávka žalované firmy byla skutečně před rozvrhem nejvyššího podání zaplacena, takže obdržela vyplacenou jí částku neprávem, domáhá se žalobce žalobou lepšího práva podle § 231, posl. odst., ex. ř. zaplacení 35348 Kč 45 h s přísl. Proti žalobě namítla žalovaná, že mezi ní jako věřitelkou a Adolfem M. jako majitelem firmy G. a vlastníkem zavazených nemovitostí došlo k zvláštnímu ujednání, podle něhož zástavní právo pro pohledávku žalované firmy 30000 Kč váznoucí na jeho nemovitostech, bylo určeno bez jakéhokoliv časového obmezení k zajištění všech dalších pohledávek vzniklých žalované z jejího obchodního spojení s firmou G. a že jednání o tom vedl sám žalobce jako ředitel firmy G. v jejím zastoupení a jako zmocněnec Adolfa M., ač v té době měl žalobce pro svou' pohledávku 60000 Kč již přes 3 měsíce vloženo, zástavní právo na nemovitostech Adolfa M. Nižší soudy zamítly žalobu, soud prvé stolice z těchto důvodů: V souzeném sporu jde hlavně o otázku, zda hypotéka zřízená pro pohledávku ze zápůjčky může se podle vůle smluvců státi úvěrovou hypotékou pro pohledávky z dalšího úvěru. Žalobce to popírá a ukazuje na to, že by se to příčilo zásadám knihovního zákona, zejména zásadě veřejné víry, a zastává názor, že se hypotekární zajištění vztahuje vždy jen na pohledávku, pro níž bylo původně zřízeno, na čemž nemohou ani smluvci nic změniti, a že tudíž nemohou ani úmluvou rozšířiti ručení nemovitosti na jiné pohledávky. Než s tímto právním názorem, nelze souhlasiti. Je sice přiznali, že zástavní právo, zřízené pro určitou pohledávku, zaniká zaplacením zajištěné pohledávky (§ 469 obč. zák.), avšak ta zásada jest modifikována při zástavních právech na nemovitostech ustanovením § 469, 2. věty, obč. zák., podle níž ke zrušení hypotéky nestačí již samo zaplacení dluhu a hypotekární statek zůstává zavazen, dokud se dluh z veřejných knih nevymaže. Zapsaný hypotekární věřitel zůstává až do výmazu formálně věřitelem, není však oprávněn nakládati s hypotékou již zaniklou. Zaniklá hypotéka mohla by oživnouti jen pro toho, kdo by jí nabyl v důvěře v pozemkovou knihu, Jinak však disposiční právo s ní přísluší výhradně jen vlastníku nemovitosti, jenž může ji buď dáti vymazati, nebo dále ponechati a při vhodné příležitostí převésti zástavní právo na jiný dluh, nebo konečně při jejím' výmazu nebo pro případ jejího výmazu vyhraditi její pořadí jinému právu zástavnímu §§ 469 obč. zák., 37 a 38 III. dílčí novely k obč. zák.). Smluvci mohou však i sjednati, že nemovitost má i po zaplacení původní pohledávky zůstati až do její výše dále zavazenou do té doby, až bude splacena i nová pohledávka vzešlá věřiteli z dalšího úvěru. Takovéto ujednání zákon nezakazuje a nejsou jím ani práva dřívějších knihovních věřitelů nikterak dotčena, neboť musí, pokud zástavní právo nebylo z pozemkových knih vymazáno, nutně počítati i s tímto zatíženími nemovitosti (§ 469 obč. zák.) a nemají proto nároku na zlepšení svého pořadí, leda že by jim to bylo smluvně výslovně zaručeno (rozh. č. 4579 Sb. n. s.). Tak tomu bylo právě i v souzeném případě. Jest dokázáno, že mezi žalovanou jako věřitelkou a hypotekárním dlužníkem Adolfem M. došlo skutečně k ujednání, že zástavní právo pro pohledávku ze zápůjčky 30000 Kč má býti í po jejím zaplacení nadále účinné a že jím má býti zajištěn další úvěr poskytovaný dlužníku žalovanou firmou. Tuto úmluvu sjednal sice jen žalobce se společníkem žalované firmy Dr. W-em poté, když žalovaná odepřela dodávku dalšího papíru, poukazujíc na to, že pro svou pohledávku, převyšující již knihovně zajištěnou částku 30000 Kč, nemá zajištění, avšak hypotekární dlužník Adolf M. ono ujednání dodatečně schválil. Dále je dokázáno, že žalované firmě příslušela z obchodního spojení s Adolfem M. ke dni 1. ledna 1934 skutečně pohledávka 38421 Kč, jež podle dotčené úmluvy s dlužníkem byla až do výše 30000 Kč s přísl. kryta zástavním právem na shora uvedených nemovitostech Adolfa M., takže při rozvrhu nejvyššího podání za ony nemovitosti .byla její pohledávka v pořadí a v mezích zástavního práva právem přikázána. Nepřísluší tudíž žalobci na částku přikázanou žalované firmě lepší právo a jeho žaloba z toho důvodu podaná není proto odůvodněna. Marná jest i žalobcova snaha dokázati, že jest oprávněn odporovati vylíčenému upotřebení hypotéky pro nové pohledávky též proto, že v době, kdy nabyl svého zástavního práva, nebylo mu o takovém ujednání nic známo, takže jej chrání důvěra v pozemkovou knihu. Žalobce nemohl a také nebyl uvedenou úmluvou ve svých právech nikterak zkrácen, neboť právě při důvěře v pozemkovou knihu, kteréž se dovolává, musil, jak výše uvedeno, počítati jíž při nabytí svého práva s pohledávkou žalované firmy v částce, z pozemkové knihy patrné. Než i kdyby žalobce mohl z toho, že v pozemkové knize bylo zástavní právo vloženo ve prospěch žalované jen pro její pohledávky. ze zápůjčky, skutečně pro sebe vyvozovat! nějaká práva, neměnilo by to nic na věci. Neboť jest dokázáno, že se právě žalobce dožadoval pro firmu G. dalšího úvěru a ujišťoval společníka žalované firmy Dr. W., že nemusí míti naprosto žádných obav, když mají na nemovitostech Adolfa M. hypotekární zajištění přes 30000 Kč, takže nemohou utrpěti škody, a že tudíž mohou bez jakéhokoliv nebezpečí dodávati další zboží. Uváží-li se, že žalobce měl v tě době již přes 3 měsíce vloženou svou pohledávku 60000 Kč na týchž nemovitostech, nelze zajisté jeho prohlášení, třebas je neučinil výslovně vlastním' jménem, nýbrž pouze jako vedoucí úředník podniku dlužníka Adolfa M., vykládati jinak než tak, že také sám jako zadnější věřitel souhlasil s ujednáním a že se vzdal i za svou osobu odporovati tomu, aby žalovaná podle shora dotčeného ujednání použila svého zástavního práva také ke krytí dalšího úvěru poskytnutého Adolfu M. (§ 863 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle judikatury nejvyššího soudu (srov. rozh. č. 3331, 6550, 11548, 14388 Sb. n. s.) se vyžaduje k účinnosti ujednání věřitele s dlužníkem, vlastníkem prodaných nemovitostí, že se zástavní právo zřízené pro dřívější pohledávku bude vztahovati na pozdější pohledávku z úvěru, proti třetím, zejména knihovním věřitelům, knihovního zápisu onoho ujednání (§§ 445, 451, 469 obč. zák.), což se nestalo. Avšak v souzeném případě není žalobce třetí bezelstnou osobou, neboť sám v zastoupení vlastníka nemovitosti, později dražbou prodané, sjednal se žalovanou spojení zástavního práva, o něž jde, s její novou pohledávkou. Odpovídalo proto zaplacení pohledávky žalované firmy z nejvyššího podání vydražené nemovitosti úmluvě o spojení toho zástavního práva, sjednané se žalovanou žalobcem jako zástupcem vlastníka nemovitosti. Ježto žalobce měl tehdy vloženo'na téže nemovitosti za sporným vkladem zástavního práva sám zástavní právo pro svou pohledávku,, jest míti za to, že souhlasil se zamýšlenými účinky onoho ujednání i na své postaveni jako zástavního věřitele, a nelze proto při výkladu podle poctivosti a víry (§ 914 obč. zák.) vyvoditi z jeho jednání jiný důsledek než ten, že se takto mlčky vzdal pro svou osobu práva odporovati tomu, aby žalovaná podle onoho ujednání použila svého zástavního práva ke krytí dalšího' úvěru poskytnutého Františku M. (§§ 939, 863 obč. zák.). Nerozhoduje, že při onom' ujednání jak žalobce, tak i oba smluvci vycházeli z odchylného právního názoru, sdíleného i právní literaturou (Klang 1/2, str. 355 u § 469 obč. zák., Komentář Roučkův-Sedláčkův u § 469 obč. zák., str. 795 pod 19), že uvolněná hypotéka může býti spojena s novou pohledávkou téhož zástavního věřitele i bez knihovního zápisu, neboť by odporovalo slušnosti a poctivosti a smyslu ustanovení § 1432 obč. zák., kdyby za těchto okolností bylo žalobci přiznáno právo odporovatelnosti uspokojení žalované firmy podle pořadí zástavního práva, o něž jde, totiž, podle ujednání' samým žalobcem žalované firmě nabídnutého a jím v zastoupení vlastníka nemovitosti smluveného v době, kdy sám byl dalším zástavním věřitelem téže nemovitosti. Z toho jednání žalobcova nutno totiž usuzovati, jak už výše bylo uvedeno, že souhlasil se zamýšlenými účinky ujednání toho i na svoje postavení jako zadního zástavního věřitele.

Citace:

č. 16689. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 208-212.