NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 145.

Těžké uškození na těle jest jen objektivním znakem vyšší trestnosti zločinu loupeže dle § 195 tr. zák.
(Rozh. ze dne 26. února 1920, Kr I 64/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Eduarda K. do rozsudku zemského trestního jako výjimečného soudu v Praze ze dne 9. prosince 1919, jímž uznán byl vinným zločinem loupeže dle §§ 190, 102, 193 a 195 tr. z., zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 II. a), b), c) tr. z. a přestupky dle §§ 32 a 36 zbroj. pat. ze dne 24. října 1852, čís. 223 ř. z.
Důvody:
Pro veřejné přelíčení přichází zmateční stížnost obžalovaného Eduarda K. v úvahu již jen potud, pokud, opírajíc se o důvod § 281, čís. 10 tr. ř., béře v odpor použití trestního ustanovení § 195 tr. z. vzhledem k loupeži, spáchané dne 5. února 1919 na Janu S., při níž tento poraněním utrpěl těžké poškození na těle ve smyslu § 152 tr. z. Pokud stížnost béře povahu zranění jako těžkého poškození ve smyslu § 152 tr. z. v odpor, poněvadž prý zraněný sám udal, že vůbec neležel a jen po 3 týdny ambulantně lékařsky byl ošetřován, sluší poukázati ji na skutková zjištění rozsudku a předpis § 288, č. 3 tr. ř., jenž soudu zrušovacímu brání, by od skutkového podkladu odsouzení při přezkoumání tohoto po stránce právní se odchýlil. Po stránce materielní označuje stížnost podřadění činu pod § 195 tr. z. právně mylným a zmatečným, poněvadž soud nezabýval se vůbec otázkou, v jakém vztahu bylo těžké zranění s úmyslem pachatelovým. Zmateční stížnost zastává totiž náhled, že nestačí pouze objektivní výsledek dle § 152 tr. z., nýbrž výsledek ten musí prý býti pachatelem alespoň in eventum zamýšlen, má-li nastati trestnost loupeže dle § 195 tr. z. Než pro tento náhled není v zákoně podkladu. Pro obor platného trestního zákona platí vůbec zásada, že jsou-li při pachateli subjektivní předpoklady viny ve směru určitého zločinu, pro trestnost rozhoduje objektivní povaha skutku a že pachatel zodpovídá za okolností, jež zločinu objektivně přitěžují, není-li v zákoně výslovně jinak nařízeno (viz ku př. §§ 167 a), 86, odst. 2). Pro takovouto výjimku není podkladu ve znění § 195 tr. z., jenž přiřaděn jest k řade trestních paragrafů, trestnost loupeže vesměs dle objektivního výsledku stupňujících. Nepochybným dokladem proti náhledu stěžovatelovu jest však ustanovení § 141 tr. z. o loupežném zabití vzhledem k § 135, č. 2 tr. z. o loupežné vraždě. Ustanovení o trestnosti, loupežného zabití dle § 141 tr. z. bylo by úplně zbytečné a nemístné, kdyby smrtelný účinek loupeže musil býti pachatelem zamýšlen, poněvadž by pak šlo vždy o zločin loupežné vraždy, jenž se právě tímto úmyslem od loupežného zabití rozlišuje. Není-li však třeba, by úmysl pachatelův v případě § 141 tr. z., jenž tvoří patrně jen další stupeň trestnosti loupeže, pojímal v sobě výsledek smrtelný, nutno totéž tvrditi| ohledně výsledku dle § 152 tr. z. v § 195 tr. z. požadovaném, to tím spíše, když jak v případě zabití (viz § 140 tr. z.), tak v případě těžkého poškození (§ 152 tr. z.) zákon předpokládá tentýž úmysl nepřátelský, jenž při loupeži nemůže býti pochybným. K vývodům zmateční stížnosti budiž jen ještě podotknuto, že obviněný sám vyloučil ve svém seznání toliko úmysl, napadaného usmrtiti, soud pak vzal prokázaným úmysl pachatelův, napadeného omráčiti, kterýžto úmysl zajisté nevylučuje alespoň eventuální úmysl — vulnera non dantur ad mensuram — těžce poškoditi. Poukaz soudu na podmínky první věty § 155 a) tr. z. nemá s hlediska § 195 tr. z. významu, poněvadž toto místo zákona poukazuje citováním § 152 tr. z. výslovně na těžké poškození ve smyslu tohoto paragrafu.

Citace:

Čís. 145. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 219-220.