NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

— Čís. 7503 —
Čís. 7503.

Odpůrčí nárok.
Odporovatelnost určitého práva nestačí, by již proto bylo bezúčinným i jeho nabytí právním nástupcem nebo právo odvodcovo, opírající se o odporovatelné právo.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1927, Rv I 554/27.)
Co do předchozího děje poukazuje se na rozhodnutí čís. sb. 6120. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se československý erár na firmě S. zaplacení 2 562 Kč 54 h vzhledem k tomu, že, an zápis zástavního práva pro pohledávku Františka B-a 31 000 Kč jest proti eráru bezúčinným a neplatným, jest i zápis nadzástavního práva pro pohledávku žalované firmy váznoucí na pohledávce Františka В-a proti československému eráru bezúčinným a neplatným, pročež 2 562 Kč 54 h bylo vyplaceno žalované firmě bezdůvodně a žalovaná firma jest tím bezdůvodně obohacena na úkor státu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Při řešení tohoto sporu nutno vycházeti z předpokladu, že finanční prokuratura jménem čsl. státu podala při rozvrhovém roku odpor proti přikázání pohledávky žalované firmy z nejvyššího podání, že byla s odporem tím poukázána podle § 231 ex. ř. na pořad práva, že sice zmeškala lhůtu danou jí k podání žaloby, že však podle ustanovení posledního odstavce § 231 ex. ř. nezaniklo tím její oprávnění proti žalované straně, která podle rozvrhového usnesení dosáhla uspokojení, své lepší právo uplatniti žalobou. Dalším předpokladem jest, že podle rozsudku okresního soudu ze dne 7. listopadu 1925, pokud se týče rozsudku krajského soudu ze dne 29. prosince 1925, potvrzeného rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 15. června 1926 Rv I 277/26 (čís. sb. 6120) bylo uznáno k žalobě finanční prokuratury jménem Čsl. státu právem, že knihovní zápis práva zástavního pro pohledávku Františka B-a 31 000 Kč s přísl. jest proti eráru bezúčinným a neplatným s výhradou a se zachováním práva zástavního pro pohledávku firmy S. 5 580 Kč 09 h s přísl. a pro pohledávku firmy bratří S. 2 125 Kč 04 h s přísl. a že jest proti eráru bezúčinnou a neplatnou přednost pohledávky firmy F. H. a syn 20 000 Kč před pohledávkou Františka B-a 31 000 Kč. Ve sporu С I 3/26 byli finanční prokuraturou v zastoupení eráru žalováni František B. a firma F. H. a syn, žaloba téže pod číslem С I 8/25 podána proti firmě S. a firmě bratří S. o neplatnost a bezúčinnost jejich práv nadzástavních byla odmítnuta usnesením okresního soudu ze dne 14. září 1925 С I 8/25 pro věcnou nepříslušnost soudu, poněvadž byla podána opožděně po lhůtě § 231 ex. ř. V projednávaném sporu finanční prokuratura v zastoupení čsl. státu domáhá se na žalované firmě bratří S. zaplacení 2 569 Kč 54 h s přísl., jež dostala žalovaná firma vyplaceno z nejvyššího podání za prodaný dům čp. 385 z důvodu obohacení. Soud odvolací na základě — Čís. 7503 —
okolností podle rozsudku prvého soudce nesporných a okolností prvým soudcem zjištěných uznává, že žaloba jest důvodnou. Zástavní právo žalované strany jest právem exekučně nabytým. Exekucí lze stíhati pouze jmění dlužníka samého a nikoliv jmění osoby třetí. V souzeném případě, když podle pravoplatného rozsudku zástavní právo pro pohledávku Františka В-a jest proti eráru bezúčínným a neplatným, kdyby nebylo tu exekuce žalované strany na pohledávku Františka B-a, byl by obdržel částku, o kterou se vede spor, erár na zaplacení své pohledávky pohledávce Františka В-a následující a nedostal by z ní nic dlužník František B. Z toho jest zřejmo, že žalovaná strana nebyla uspokojena ze jmění dlužníkova, nýbrž na úkor čsl. státu, který není jejím dlužníkem a nic jí nedluhuje a že proto nutno tu mluviti o obohacení strany žalované, na úkor státu. Na věci nemění nic okolnost, že pohledávka žalované strany jest pravou, soudně uznanou a vykonatelnou, neboť jest to pohledávka proti Františku B-ovi, který z nejvyššího podání nic obdržeti neměl a ne pohledávka proti eráru, který dostává tím z nejvyššího podání o tuto pohledávku méně. Žalovaná strana nemůže se odvolávati na důvěru v knihy veřejné a na ustanovení § 469 obč. zák., neboť nejde tu o dobrovolné právo zástavní, nýbrž o exekuci, která může býti vedena toliko na skutečné jmění dlužníkovo a nemůže vésti k uspokojení vymáhajícího věřitele na úkor třetí osoby. Soud odvolací poukazuje v tomto směru na pleniss. rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 1909, čís. Rv V 2049/8 sbírka judikátů čís. 188 čís. 4499 Gl. U. a jeho důvody. Okolnost, že v rozsudku ve sporu С I 3/25 bylo rozhodnuto o neplatnosti a bezúčinnosti zástavního práva pro pohledávku Františka B-a s výhradou a se zachováním práv zástavních na ní váznoucích, má vzhledem k obsahu spisů a vzhledem k tomu, že v onom sporu nebyly žalovány nadzástavní věřitelky, jen ten význam, že ve sporu tom nemohlo se rozhodovati o právech osob třetích, které nebyly stranami, nýbrž jen o právech stran, a nelze přikládati rozhodnutí tomu ten význam, že tím nadzástavní práva byla uznána proti eráru га platná a účinná. Z obsahu spisu С I 8/25 jest zřejmo, že důvod odporovatelnosti zástavního práva pro pohledávku Františka B-a 31 000 Kč jest tu ohledně celé této pohledávky, nikoliv jen ohledně částky, která převyšuje práva nadzástavní exekučně na pohledávku tu vtělená. Z těchto důvodů bylo odvolání vyhověti, rozsudek prvého soudce změniti a, poněvadž není námitek proti výši zažalované částky, kterou žalovaná strana z rozvrhu nejvyššího podání obdržela, žalobě vyhověti.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání z důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s. je opodstatněno. Bylo-li zástavní právo pro pohledávku Františka B-a rozsudkem okresního soudu ze dne 7. listopadu 1925 С I 3/25 prohlášeno za bezúčinné proti pohledávce eráru s výhradou a se zachováním nadzástavního práva firmy — Čís. 7503 —
bratří S. pro pohledávku 2 125 Kč 04 h s přísl., nemůže ovšem dovolatelka, pokud se týče této výhrady, poukázati na pravoplatnost rozsudku, ježto, jak správně podotkl odvolací soud, firma bratří S. nebyla tehdy stranou ve sporu a nemohlo býti o jejím právu rozhodnuto. Tak se děje teprv nyní v tomto sporu. Žalobce v něm stojí na stanovisku velmi jednoduchém, ale nesprávném, že nadzástavní právo pro pohledávku žalované firmy je proti eráru »bezúčinné a neplatné«, protože zástavní právo pro pohledávku Františka В-a bylo právoplatně proti němu prohlášeno »bezúčinným a neplatným« a že proto vyplacením částky vypadající na její pohledávku podle rozvrhového usnesení se obohatila bezdůvodně na úkor žalujícího státu. Též napadený rozsudek sdílí tento názor, pravě, že, když zástavní právo pro pohledávku Františka В-a jest proti eráru »bezúčinným a neplatným«, byl by erár, nebýti exekuce žalované firmy na tuto pohledávku, obdržel částku, o niž se vede spor, na zaplacení své pohledávky místo Františka В-a, takže žalovaná firma, obdrževši tuto částku, nebyla uspokojena ze jmění svého dlužníka (Františka В-a), nýbrž na úkor státu, jenž není jejím dlužníkem a na jehož úkor je tedy obohacena. Ale k tomuto názoru nelze přisvědčiti. Bylo-li zástavní právo pro pohledávku Františka В-a prohlášeno proti knihovně zaznamenané pohledávce eráru za bezúčinné, nemá to o sobě již za následek, že též nadzástavní právo žalované firmy pro její pohledávku je bezúčinné. Hájí-li žalobce tento názor, musil by vycházeti z právního předpokladu, že povinnost toho, proti němuž čelí odpůrci nárok, jest věcné povahy, takže s věcí nebo právem, jehož bylo odporovatelně nabyto, sama sebou přechází z předchůdce na právního nástupce neb odvodce. Tomu však tak není, neboť oprávněnému odpůrčímu nároku odpovídá jen osobní dluh toho, proti němuž vznesen odpůrčí nárok, a proto nestačí ještě odporovatelnost určitého práva k tomu, by proto již také bylo bezúčinným jeho nabytí právním nástupcem neb právo odvodcovo, jež se opírá o odporovatelně právo odpůrčího žalovaného. Správnost této úvahy plyne již z ustanovení § 11 (2) odp. ř. (§ 38 (2) konk. ř.), jež připouští odpor proti jinému právnímu nástupci (než je dědic) a proti odvodci, je-li arci odůvodněn proti předchůdci, jen za některého ze tří předpokladů tam uvedených. Podle tohoto ustanovení nemůže obstáti žalobcův názor, jenž také zcela přehlíží předpis § 14 odp. ř. (§ 40 konk. ř.), kterýž mluví o třetích osobách, jež nabyly na předmětu odpůrčího plnění práv, jimž nelze odporovati. V tom případě je odpůrčímu věřiteli povinen náhradou škody ten, za jehož držení byly věci zavazeny, stalo-li se jeho nabytí způsobem odporovatelným, ať odpůrčí věřitel trvá na původním plnění nebo, není-li dobře možné, jen na náhradě (§ 13 odp. ř., § 39 (1) konk. ř.). V tomto případě nepřestávají však zavazující práva třetích osob, protože neodporovatelným způsobem nabytá, dále trvati. Žalobce sám tvrdí, že neopírá svou žalobu o ustanovení odpůrčího řádu a nemá nijak v úmyslu tvrditi obmyslnost žalované. Uznává-li však sám neodporovatelnost nadzástavního práva pro pohledávku žalované firmy, trvá toto právo i proti němu platně a nemůže se proto ani mluviti o obohacení žalované na úkor žalujícího státu, — Čís. 7504 —
byla-li jí při rozvrhu nejvyššího podání přikázána a vyplacena částka připadající na její právně platnou a vykonatelnou pohledávku, třebaže zástavní právo pro pohledávku Františka В-a, na níž byla nadzástavním právem zajištěna, bylo prohlášeno proti pohledávce žalobcově za bezúčinné. Prohlášení bezúčinnosti určitého právního jednání nepřekáží jeho platnosti v poměru osob na něm zúčastněných a v poměru ke třetím osobám.

Citace:

č. 7274. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 7-8.