Čís. 16548.

Rozsudkem, jímž byl vysloven rozvod manželství od stolu a lože také z důvodu rozvratu, není pro řízení o žalobě o rozluku manželství pro hluboký rozvrat otázka rozvratu a viny na něm pravoplatně rozsouzena i pro spor rozlukový.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1937, Rv I 2626/37.)
Srovn. rozh. č. 6527, 16202 Sb. n. s. Žalobě, jíž se žalobce domáhá mimo jiné i z důvodu hlubokého manželského rozvratu (§ 13 h) rozl. zák.) rozluky manželství již rozvedeného z víny žalované pro hluboký manželský rozvrat a bezdůvodné opuštění, soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a uvedl v otázce v právní větě vytčené, v důvodech: O tom, že je manželství sporných stran podle § 13 h) rozl. zák. hluboce rozvráceno, bylo již jednou rozhodnuto, totiž v rozvodovém sporu sporných stran, zn. sp. Ck VII 208/34. Při tom bylo také zjištěno a vysloveno, že vinu na rozvratu má toliko žalovaná sama, a proto bylo manželství sporných stran rozvedeno z výhradné její viny. Tím je však otázka hlubokého manželského rozvratu a vina na něm jednou pro vždy definitivně vyřízena a nezáleží na tom, že se to stalo ve sporu o rozvod a že nyní jde o rozluku manželství, neboť když sporné strany po rozvodu manželství neobnovily manželské soužití, může býti rozvrat jejich manželství jenom jediný. Proto stačilo a prvý soud také měl se co do hlubokého manželského rozvratu odvolati na rozsudek vydaný v uvedeném rozvodovém sporu. Žalovaná proto neprávem v odvolání znovu přetřásá otázku existence rozvratu a viny na něm. Příčilo by se naopak právnímu citu a procesním zásadám, aby se o věci již jednou pravoplatně rozhodnuté rozhodovalo znova (srov. rozh. č. 4686, 7250 a j. Sb. n. s.). Proto se žalovaná výroku, že se manželství její a žalobcovo rozlučuje a že se tak činí pouze z její viny, brání odvoláním neprávem a také se marně dovolává toho, že pro příběh z 9. června 1934 nebyla odsouzena pouze ona, nýbrž i žalobce. Podle toho, co už bylo řečeno, by také toto jeho jednání nezakládalo pro ojedinělost důvodu rozlukového a jeho spoluvinu na hlubokém manželském rozvratu, po příp. nemůže býti žalobci alespoň na rozluce přičítáno, když je z výsledků řízení zřejmé, že rozvrat v manželství sporných stran byl dokonán již tehdy, kdy žalovaná od žalobce odešla, t. j. v březnu 1934, takže výstup na to následující nebyl už jeho příčinou, nýbrž jen důsledkem a zároveň důkazem, a když pro spoluvinu na rozluce ve smyslu § 11 naříz. min. sprav, ze dne 9. prosince 1897, č. 283 ř. z. mají význam jen ty skutečnosti, které učinily trvání dalšího manželského společenství nemožným (rozh. č. 9500 Sb. n. s.). Za toho stavu věci nelze odvolání vyhověti, a to ani tak, aby bylo alespoň uznáno také na spoluvinu žalobcovu.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolíce další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Odvolací soud se co do rozlukového důvodu podle § 13, písm. h), rozl. zák., omezil na zjištění, že manželství sporných stran bylo pravoplatně rozvedeno pro hluboký rozvrat manželství z výhradné viny žalované manželky. Jeho názor, že tím otázka hlubokého rozvratu manželství a viny na něm jednou pro vždy byla rozřešena, je právně mylný. Ve sporu o rozluku musí býti postupováno podle zásady vyšetřovací (§ 13, posl. odst., rozl. zák., § 14 dv. dekretu ze dne 23. srpna 1819, č. 1595 Sb. z. s., § 10 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, č. 283 ř. z.), kdežto pro rozvodový spor platí zásada projednací. Tím se určuje úvaha, pokud lze v rozlukovém řízení užíti spisů předcházejícího sporu rozvodového jako listinného důkazu. Nelze však prostě bráti za podklad rozsudku o rozluce manželství rozsudek o rozvodu manželství a pokládati rozvodovým sporem za pravoplatně rozsouzenou i pro spor rozlukový otázku hlubokého rozvratu manželství a viny na něm (srov. na př. rozh. č. 6527 Sb. n. s.). Rozhodnutí č. 7250 a 4686 Sb. n. s., na něž odkázal odvolací soud, se na souzený případ nehodí.
Podle spisů trvalo spolužití manželů sotva půl roku, kterážto skutečnost, zejména když jde o manžele poměrně velmi mladé, při zjišťování hlubokého rozvratu manželství zavazuje k zvláštní opatrnosti (srov. na př. rozh. č. 10793 Sb. n. s.). Hluboký rozvrat manželství nastal podle žalobcova přednesu proto, že manželka nechtěla míti děti, že si dala uměle vyhnati plod proti vůli manželově, že ho bezdůvodně opustila, přepadla ho a zle s ním nakládala. Žalovaná popírajíc tato tvrzení, uvedla, že opustila společnou domácnost jen proto, že ji žalobce vyhnal a že dal žalobce podnět ke rvačce, při které se oba manželé podle trestních spisů navzájem) poranili. O dotčených vzájemných tvrzeních bylo provésti navržené důkazy — a pokud ke spolehlivému zjištění rozvratu manželství a viny na něm snad nabízené důkazy nestačily — bylo informativním výslechem stran vyšetřiti, zda tu nejsou ještě jiné spolehlivé průvody, podle nichž by bylo možno zjistiti, zda tu skutečně jde o tak hluboký rozvrat, že nelze na žalobci spravedlivě požadovati, aby setrval v manželském společenství, a kdo na tom má vinu. Při tom se zdůrazňuje, že důkaz rozvodovým spisem (Ck VII 208/34) neprovedl ani prvý soud, ani odvolací soud, neboť právě uvedený spis nebyl za ústního jednání přečten, nýbrž bylo pouze z něho zjištěno, že na žalobu manželky byl pravoplatně vysloven rozvod z viny manželčiny. Za tohoto stavu věci musily být rozsudky obou nižších stolic zrušeny a věc vrácena prvému soudu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.

Citace:

č. 16548. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 709-711.