NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1649.

Zákon ze dne 17. března 1921, čís. 121 sb. z. a n., upravující starší smlouvy o těžbě dříví.
K žádosti majitele lesa podle § 6 soud pouze určí výši jistoty, nerozhoduje však o povinnosti, jistotu složiti.
(Rozh. ze dne 2. května 1922, R I 517/22.)
Smlouvou ze dne 25. dubna 1918 přenechal majitel lesa Leopoldu S-ovi na 10 let právo vykáceti pro sebe každoročně dříví přes 80 let staré za úplatu ročních 150 000 Kč. Po vydání zákona ze dne 17. března 1921, čís. 121 sb. z. a n. domáhal se majitel lesa jednak zvýšení roční úplaty, jednak navrhl, by Leopoldu S-ovi bylo dle § 6 zák. nařízeno, složiti k soudu jistotu 398 000 Kč. Návrhu na složení jistoty bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs.
Důvody:
Především nutno řešiti otázku, zda na tento případ vůbec se vztahují ustanovení zákona ze dne 17. března 1921, čís. 121 sb. z. a n. Stěžovatel to popírá, namítaje, že nejde o smlouvu obmýtnou, nýbrž o smlouvu kupní, kteráž ostatně tvoří jednotný a nerozlučný celek s trhovou smlouvou o velkostatku G. a bez této nemůže býti měněna. Proti tomu dlužno uvésti: Netřeba ani poukazovati k doslovu obmýtné smlouvy ze dne 25. dubna 1918, stačí vytknouti, že v důvodové zprávě k osnově zákona, upravujícího starší smlouvy o těžbě dříví (tisk 1298) výslovně bylo zdůrazněno, že vzhledem k různé právní konstrukci smluv (kupních, pachtovních atd.), o něž jde, jak se v praksi vyskytuje, zvoleno bylo v textu zákona označení, jímž se mají postihnouti všechny smlouvy toho druhu t. j. starší smlouvy o těžbě dříví. Jeť účelem zákona, by při takových smlouvách, pokud nejsou splněny, vyrovnán byl nepoměr mezi smluvenou a nynější cenou dříví. Dle toho, co uvedeno, nelze pochybovati, že ustanovení zákona ze dne 17. března 1921, čís. 121 sb. z. a n. se vztahuje na sporný případ. Když tomu tak jest, dlužno však prohlásiti dovolací rekurs za nepřípustný. V § 6 zákona se stanoví, že k žádosti majitele lesa jest povinna druhá strana dříve, než počne dříví odklízeti z lesního pozemku, na němž vyrostlo, složiti u příslušného soudu jistotu ve výši, kterou určí s konečnou platností soud podle volného uvážení, hledě k přiměřené úplatě stanovené v § 1. Soudu byl tedy přikázán jedině úkol, by k žádosti majitele lesa určil výši jistoty, kterou má druhá strana složiti. Rozhodovati o tom, zda druhá strana jest povinna, složiti jistotu, soudu nepřísluší, poněvadž povinnost ta jest zákonem bez jakéhokoliv omezení a výhrady stanovena. Nemá-li tedy soud ani možnosti, by se obíral otázkou povinnosti druhé strany ke složení jistoty, nemůže býti přípustným rekurs co do této povinnosti. Rekurs do výše jistoty však jest zákonem výslovně vyloučen. Již rekurs do příkazu prvního soudu ve smyslu § 6 zákona měl tedy soudem druhé stolice jako nepřípustný býti odmítnut. Tím spíše pak stíhá tento osud rekurs dovolací.

Citace:

č. 1649. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 449-450.