NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 17066.

Nárok příslušející rozvedené manželce podle § 1264 obč. zák. zůstává rozvedené manželce zachován, dokud trvá manželský svazek, a nezaniká již tím, že rozvedená manželka žije s jiným mužem jako družka nebo že se oddává nemravnému životu.
(Rozh. ze dne 6. října 1938, Rv I 2365/38.) Manželství sporných stran, uzavřené v N. (na Sibiři) dne 6. ledna 1920, bylo rozsudkem krajského soudu v O. ze dne 23. dubna 1933, č. j. Ck II 483/33-3, rozvedeno od stolu a lože bez viny manželů. Od té doby nežijí už ve společné domácnosti. Proti žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném manželu domáhá placení výživného 1000 Kč měsíčně od 28. srpna 1935, namítl žalovaný mimo jiné, že žalobkyně udržovala po rozvodě poměr s cizími muži a že se oddává nemravnému životu. Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice, aby o věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Tím, že manželství sporných stran bylo rozsudkem krajského soudu v O. ze dne 23. dubna 1933, č. j. Ck IIa 493/33-3, rozvedeno od stolu a lože bez jejich viny, nabyla žalobkyně vůči žalovanému nároku na výživné podle § 1264 obč. zák., neboť při rozvodu může nevinná manželka žádati výživné i na nevinném manželu. Jde pak o to, zdali žalovaná svým závadným chováním po rozvodu, jak je zjišťují nižší soudy, onoho nároku pozbyla.
Nižší soudy posuzují nárok ten podle § 91 obč. zák. Avšak nárok na výživné podle § 91 obč. zák. jest nárok práva rodinného, jest výron povinnosti k společné domácnosti. Proto má porušení povinností manželkou v zápětí ztrátu tohoto nároku, ať došlo jejím zaviněním k rozvodu, ať zrušila svémocně a bezdůvodně manželské společenství. Kdyby šlo v souzeném případě o takové zrušení společného života zaviněním žalované, bylo by právní posouzení věci nižšími soudy správné. Avšak manželské společenství stran bylo v souzené věci zrušeno soudním výrokem, jímž byl vysloven rozvod od stolu a lože. Tím zanikl nárok manželky proti manželu na výživné podle § 91 obč. zák. a vznikl jí, když nebyla uznána vinnou na rozvodu, nárok na výživné podle § 1264 obč. zák. Tento nárok není již nárokem z práva rodinného, nýbrž nárokem soukromoprávním, kterým může manželka volně nakládati. Aby toho nároku rozvedená manželka svým závadným chováním po rozvodu pozbyla, musil by to zákon přímo vysloviti, což se nestalo. Ustanovení § 1264 obč. zák. jest pokládati do jisté míry za majetkový následek rozvodu. Výklad extensivní, že ztráta výživného nastává nejen výrokem o vině na rozvodu, nýbrž i pozdějším jednáním proti povinnostem, pokud po rozvodu ještě pro manželku trvají (zachovávání věrnosti), není možný. Kde zákon takový následek chtěl stanoviti, vyslovil to (§ 796 obč. zák.). Hledíc na podstatu uvedeného nároku, jest usuzovati, že nárok tento zůstává zachován, dokud trvá svazek manželský, že manželka ho nepozbývá ani tehdy, kdyby žila v konkubinátě nebo se oddala nemravnému životu. Rozvedený manžel není tu bezbranný, neboť může z tohoto důvodu žalovati na rozluku z viny manželčiny a tak ukončiti svoji vyživovací povinnost (Lehmhoff v Klangově komentáři III/879, J. Bl. 1930 č. 23, Ehrenzweig, System II/3, str. 130, Sedláček, Rodinné právo 108, Rouček-Sedláček, Komentář V-588, opačně Hussarek, Die familienrechtl. Alimentation v Grünh. Z. XX, Ohmeyer J. Bl. 1930 č. 16).
Neposoudily tedy nižší soudy věc správně, jestliže usoudily, že žalobkyně pozbyla nároku na výživné vůči žalovanému svým životem po rozvodu od stolu a lože.
Poněvadž však se nezabývaly vzhledem k svému právnímu názoru výší nároku, byly rozsudky nižších soudů zrušeny a věc vrácena podle § 510 c. ř. s. soudu prvé stolice k novému rozhodnutí.

Citace:

č. 17066. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1036-1038.