NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15036.

Pensijní pojištění.
Kancelářští zaměstnanci podléhají pensijnímu pojištění již svojí příslušností k této skupině; netřeba, aby konali práce převážně duševní.
Pojem prací kancelářských.
(Rozh. ze dne 12. března 1936, Rv II 925/35.)
Žalobce přednesl, že byl ve službách žalované od 4. března 1919 do 19. prosince 1933 a ač podléhal od 4. března 1919 pensijnímu pojištění podle § 1 zák. čís. 89/20 a zák. čís. 26/29 Sb. z. a n., nebyl žalovanou k pensijnímu pojištění přihlášen. Jest narozen dne 11. listopadu 1875 a překročil tudíž 55. rok svého věku. Poněvadž jest rok bez zaměstnání, měl by, kdyby byl býval přihlášen, proti pensijnímu ústavu nárok na důchod podle § 20 čís. 2 zák. čís. 117/34. Podle platu byl by býval ve smyslu § 4 zák. čís. 26/29 zařazen do 6. třídy a podle § 21 by mu příslušel základní důchod 3600 Kč a za 178 příspěvkových měsíců příplatek po 25 Kč, tedy dalších 4450 Kč, tedy celkem 8050 Kč ročně, čili 670 Kč 83 h měsíčně, o které ho žalovaná poškodila tím, že ho, ač k tomu byla povinna, k pensijnímu pojištění nepřihlásila. Domáhá se proto placení renty v této výši. Nižší soudy zamítly žalobu, majíce za to, že žalobce vzhledem k pracím, jež u žalované konal, nepodléhal pojistné povinnosti.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Žalobce byl zaměstnán v podniku žalované firmy v době od 4. března 1919 do 19. prosince 1933. Pro jeho pojistnou povinnost přicházely by tedy v úvahu zákony ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. z. z roku 1907 v doslovu novely ze dne 25. června 1914 čís. 138 ř. z., zákon ze dne 5. února 1920 čís. 89 Sb. z. a n. a konečně zákon ze dne 21. února 1929 čís. 26 Sb. z. a n. Podle zákona čís. 89/20 Sb. z. a n. podléhají pojistné povinnosti mimo jiné i zaměstnanci, kteří vykonávají převážně duševní práce anebo k pracím jiných osob pravidelně dozírají (§ 1 odst. 2 a), a zaměstnanci v kancelářích, písárnách, obchodech, skladech, dopravních a jiných podnicích, kteří vykonávají kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zákona čís. 20/10 ř. z. (§ 1 odst. 2 b). Zákon čís. 26/29 stanoví pojistnou povinnost pro určité skupiny zaměstnanců, zvláště pro kancelářské zaměstnance vůbec, vyjímajíc osoby zaměstnané čištěním, úklidem, hlášením návštěv a posílkami, rozmnožováním písemností pouze cestou chemickou nebo mechanickou nebo podobnými pracemi (§ 1 č. 2) — Čís. 15036 —
a uvádí v § 1 odst. 2 zák. mimo tyto skupiny všechny osoby, jež jsou zaměstnány pracemi převážně duševními (§ 1 odst. 2). Z toho vyplývá, že pokud jde o skupinu kancelářských zaměstnanců, netřeba, aby jejich úkony měly povahu prací převážně duševních. Nižší soudy byly tedy na omylu, když se toliko obíraly otázkou, zda práce žalobcem vykonané byly rázu převážně duševního, nedbajíce toho, že kancelářští zaměstnanci podléhají pojistné povinnosti již svou příslušností k této skupině, a když nezkoumaly, zda lze žalobce zařaditi do skupiny kancelářských zaměstnanců, neboť o příslušnosti k této skupině nerozhoduje, v jaké vlastnosti byl zaměstnanec do služeb přijat, jaký má titul, plat a podobně, nýbrž skutečnost, jaké práce skutečně konal podle příkazu nebo s vědomím zaměstnavatelovým, a podle povahy těchto skutečně vykonaných prací jest rozhodnouti, zda jde o kancelářského zaměstnance. Podle § 16 zákona čís. 26/29 Sb. z. a n. jest nárok na důchod invalidní a starobní vázán na dokonání čekací doby šedesáti příspěvkových měsíců; ježto tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1929 (§ 198 zák.) a služební poměr žalobcův se končil dnem 19. prosince 1933, dovršil žalobce tuto čekací dobu, hledí-li se k ustanovení § 12 (3) zák., že každý započatý příspěvkový měsíc se považuje za dovršený. Stačí tedy v souzené věci přihlédnouti toliko k ustanovení zák. čís. 26/29 Sb. z. a n. Podle tohoto zákona nejde ani o to, by kancelářský zaměstnanec konal kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zákona o obchodních pomocnících, a pojistná povinnost jest jen vyloučena, jestliže hlavní činností, která převažuje obsahově nebo časově, nebo která je podstatným předmětem služebního poměru, jsou práce nižší po vzoru úkonů uvedených v zákoně (§ 1 čís. 2 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n.). Práce, které žalobce podle zjištění nižších soudů vykonával, byly z části nižšími (sluhovskými) úkony a čistými posílkami, avšak z části též ryze kancelářskými úkony. K posledním náleželo zřejmě registrování kopírní knihy faktur, zakládání opisů a prvopisů faktur, výprava pošty, pokud žalobce psal adresy na obálky pro dodací listy a opisy samostatně opatřil příslušnými známkami podle toho, zda šlo o dopravu místní či do tuzemska anebo do ciziny, zjistil i váhu dopisů a nahlédl do tabulek, z nichž muselo býti zjištěno příslušné porto, disponoval se známkami mu odevzdanými a vedl seznam známek. Dále náleží sem účast žalobce při sestavování měsíčních výkazů dodaného zboží a provisí zástupců, ježto ani tu nešlo o rozmnožování písemností pouze cestou chemickou nebo mechanickou, a konečně i telefonní služba a styk s úřady, pokud při tom žalobce vystupoval samostatně na podkladě vlastních znalostí a úsudků a se nemohl obmeziti na pouhé sdělení mu udělených příkazů. Nižší soudy však nezjistily, kolik času vyžadovaly žalobcovy práce spadající do jednotlivých skupin jeho zjištěných služebních úkonů, na které z těch úkonů při jeho služebním poměru musela býti kladena největší váha, zda všechny tyto úkony žalobce konával pravidelně nebo obyčejně jen jistý druh z nich a ostatní pouze jen tehdy, když nebylo pro něho jiné práce, aby totiž bylo využito jeho pracovní síly. Nelze tedy posouditi, která činnost byla převážnou obsahově nebo časově a kterou bylo lze pokládati za podstatnou část jeho celkového služebního poměru. Věc není tedy zralá k rozhodnutí a nejvyšší soud nemohl o ní rozhodnouti (§ 35 zák. čís. 131/31 Sb. z. a n.).

Citace:

č. 15036. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 312-314.