NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 925.

Přípustnost pořadu práva pro žalobu o náhradu nákladu, jenž žalobcem na vodní zařízení byl již učiněn.
(Rozh. ze dne 15. února 1921, R I 196/21.)
Žalovaní pokud se týče jich předchůdci používali vody, odtékající z rybníka žalující obce, ku hnaní mlýna a dohodli se za konkurenčního řízení, zavedeného okresní politickou správou, se žalobkyní, že jí budou přispívati polovicí na náhradu nákladů, vzešlých opravou vodních zařízení. Žalující obec vynaložila po té náklad ze svého a domáhala se pak na žalovaných, by jí polovinu nahradili. Žalovaní vznesli proti žalobě námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Rybník, o nějž tu jde, jest sice soukromým majetkem žalující obce, avšak voda vytékající z rybníku, které používají žalovaní ku hnaní mlýna, vymknuvši se fysické moci dosavadního vlastníka, přestává býti předmětem soukromého vlastnictví, — a dlužno ji pokládati za vodu veřejnou. Že oprávnění žalovaných ku používání vody z rybníka zakládá se na právu veřejném, je patrno z toho, že oprávnění to jest zapsáno ve vodní knize okresní politické správy. Důsledkem toho jmenovaná politická správa osobovala si právem příslušnost právě v této záležitosti a, provedši konkurenční řízení po rozumu § 44 vod. zák. pro Čechy, stanovila pro zájemníky míru příspěvků na udržování vodních zařízení rybníka, neboť jedině úřadům správním přísluší pečovati v zájmu veřejném o zbudování a udržování zařízení vodních, sloužících k užívání vody, a přiměti ony zájemníky, kteří jsou povinni taková zařízení udržovati, ku plnění jejich povinností (§ 44 cit. zák.). Domáhá-li se nyní žalobkyně náhrady nákladů, vynaložených na opravu vodních zařízení, dovolávajíc se provedeného řízení konkurenčního, pokud se týče dohody při něm docílené, je patrno, že nárok svůj buduje na titulu veřejnoprávním a nikoliv soukromoprávním, a že proto nespadá do příslušnosti soudu jednání a rozhodování o této žalobě, která má za předmět, aby zjednána byla platnost dohodě, docílené v řízení konkurenčním za intervence úřadu správního. Žalobkyně, čelíc námitce nepřípustnosti pořadu právního, poukazovala k tomu, že mezi stranami docíleno bylo dohody za řízení konkurenčního ohledně příspěvků na udržování vodních zařízení, a že se toliko domáhá náhrady nákladů vynaložených za žalované. Avšak právě z těchto vývodů je patrno, že se žalobkyni jedná jen o provedení usnesení okresní politické správy, kterým stanovena byla jak co do rozsahu, tak co do výše příspěvků povinnost súčastněných zájemníků, přispívali na udržování vodního zařízení rybníka. Ježto se tedy nejedná o náhradu nákladů učiněných třetí osobou, — která na vodoprávním řízení súčastněna nebyla, a ježto samozřejmě kompetence správního úřadu není dotčena tím, že za řízení konkurenčního, bylo docíleno dohody mezi súčastněnými, jest se zřetelem na důvody výše uvedené pravomoc soudní v této věci vyloučena. (§§ 44 a 75 vod. zák.). Okolnost, že oprávnění žalovaných k používání vody z rybníku jest zapsáno v tak zvané vodní knize, vedené u okresního hejtmanství dle nařízení ministerstva ze dne 20. září 1872, čís. 52 z. zák. pro Čechy, nesvědčí tomu, že oprávnění to jest rázu veřejnoprávního, sloužit kniha vodní pouze účelům statistickým, nikoli — jako knihy pozemkové — založení práv. Konkurenční nějaké řízení za účelem opravy čepu žalobkyní roku 1919 předsevzaté, nebylo ani provedeno, nýbrž dala opravu žalobkyně provésti bez konkurenčního řízení sama. Nelze proto z té okolnosti, že politická správa r. 1901 po provedeném konkurenčním řízení stanovila dříve v této záležitosti dle § 44 vod. zák. pro zájemníky míru příspěvků na udržování vodních zařízení u rybníku, — odvozovati, že nárok touto žalobou uplatněný spočívá na titulu veřejnoprávním. Rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 75 vod. zák. pro Čechy náležejí všecky záležitosti vztahující se k užívání a vedení vod, jakož i bránění se jim podle zákona toho k působnosti politických úřadů. Pod pojem užívání a vedení vod neb bránění se jim spadá také udržování a čistění kanálů a umělých vodotečí, jakož i udržování zřízení pro užívání vod, o němž § 44 vod. zák. mluví. Tento ukládá takové udržování především těm, kdo jsou k tomu v základě platného právního závazku povinni, v druhé řadě pak vlastníku zřízení a v třetí řadě konečně těm, kdo zřízení užívají, a sice, není-li jiného měřítka, podle poměru užitku. Není o tom ani v nauce ani v judikatuře pochyby, že rozhodovati o povinnosti k řečenému udržování zřízení náleží správním úřadům, a že tedy těmto úřadům přísluší řešiti i otázku, je-li tu platný právní závazek, o němž § 44 mluví, ať si ze smlouvy nebo z jiného titulu, protože těmto úřadům náleží bdíti nad tím, aby vady takových zřízení byly odstraněny a odstranění to přísluší po případě prostředky donucovacími vynutiti (Min. orby z 25. ledna 1877, čís. 14.887 Zeitschrift für Verw. 1877, čís. 38). To však se týče jen případu, jde-li o to, aby jistá práce jako zřízení neb oprava jeho byla vykonána a aby tedy náklad k tomu potřebný byl sehnán čili běží o rozepsání příspěvků. Jiná je ale věc, je-li práce již vykonána, náklad tedy už hrazen, učiněn a tudíž to, nad čím správnímu úřadu bdíti přísluší, již hotovo, a pouze ten, kdo náklad ten niknul, práci vykonati dal, domáhá se náhrady učiněného nákladu, ať si již z důvodu smlouvy nebo z jiného titulu. Tu už věc nedotýká se zájmů vodoprávních, zájmů národohospodářských, zájmů veřejných, nýbrž ocitá se čiře ve sféře práva soukromého. Taková náhrada může vymáhána býti jen pořadem práva soukromého, cestou soudní. Tu už nejde o konkurenční příspěvky a určení jich výše, nýbrž o náhradu nákladu již učiněného. Nauka sice výslovně nerozeznává, ale nicméně vychází z jejích výkladů, že vindikuje-li příslušnost politickým úřadům, myslí jen na skutečné konkurenční řízení, rozepsání příspěvků, že však jí netane na mysli otázka náhrady nákladu již učiněného a hrazeného. Tak tomu jest patrné u Randy, Wasserrecht str. 149, tak i u Pražáka, Wasserrechtliche Competenzfragen § 15, jenž má nápis »Vymáhání příspěvku k zřízení a udržování vodních staveb«. V kontextu tento autor uznává výslovně příslušnost soudu, domáhá-li se ten, kdo náklad na nějakou stavbu za účelem užívání neb vedení vody nebo bránění se jí z vlastního hradil, náhrady za to ve smyslu § 1042 obč. zák. (str. 103). Tento případ však je jedním z celé řady možných, i jest to věc v podstatě docela stejná, domáhá-li nákladce takový náhrady z jakéhokoli jiného titulu na př. ze smlouvy (Peyrer Wasserrecht str. 378) a dále převzetí stávajícího již smluvního závazku. A tak tomu je v tomto případě. V žalobě tvrdí se, že narovnáním ze dne 15. května 1901 cukrovar zavázal se na vydržování neb znovuzřízení staveb vodních, o něž jde, přispívati 50 proc., a že žalovaní, koupivše trhovou smlouvou ze dne 31. prosince 1909 cukrovar ten s mlýnem, převzali výslovně závazek ten, že potom v roce 1919 žalobkyně provedla opravy na dotyčných vodních zřízeních, že to vyžadovalo nákladu 5057 K 13 h, jehož polovici (50 proc.) v základě onoho dle udání převzatého závazku od žalovaných žádá. Nejde tu tedy o rozepsání a vymožení konkurenčních příspěvků, jak by tomu bylo, kdyby řečená práce teprv provésti se měla a kdyby šlo teprv o sehnání prostředků k tomu potřebných, nýbrž o náhradu nákladu bez konkurenčního řízení niknutého. Práce sama zůstává tu zcela stranou a jde jen o soukromoprávní pohledávku.

Citace:

č. 925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 136-138.