Č. 3470.

Státní zaměstnanci (Slovensko): I. Není právního předpisu, který by ukládal státu čsl., aby převzal pense bývalých uherských státních zaměstnanců, jichž poslední služební místo bylo mimo nynější území čsl. republiky, a to ani tehdy, mají-li domovskou příslušnost na území čsl. — II. Takovou normou není ani nař. č. 298/1921 ani čl. 199 mírové smlouvy Trianonské.
(Nález ze dne 9. dubna 1924 č. 5998.)
Prejudikatura: Boh. 599, 1065, 1079 adm. a jiné. Věc: Marie J. v Báň. Šťávnici proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o nepřevzetí pense na účet čsl. státu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla žádost st-čina, by její vdovská pense převzata byla státem čsl. zamítnuta proto, že poslední aktivní místo manželovo nebylo na území čsl. státu.
Stížnost do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Stížnost opírá nárok st-lkou vznesený, by stát čsl. převzal její vdovskou pensi o tyto důvody:
1) že sice st-čin manžel měl poslední služební místo v A., místo toto však v čas smrti manželovy r. 1908 nenáleželo k Rumunsku;
2) pense byla již maďarskými úřady přiznána, ba v r. 1913 na základě zák. čl. LXV z r. 1912 zvýšena:
3) její manžel v A. působil jen 17 měsíců, nenabyl tam tedy práva domovského, zůstal tudíž příslušným — a s ním i st-lka — do dřívějšího služebního místa, Báňské Šťávnice, kdež dlouhá léta působil a kteráž je na území republiky čsl.;
4) že rumunský stát st-lku za svou pensistku nikdy neuzná, protože jest státní občankou čsl. a protože dle mírové smlouvy občané, kteří se ipso facto teprve stali čsl. občany, mají právo, by jejich pense byly čsl. státem převzaty.
K těmto námitkm jest povšechně poukázati k tomu, že st-lka pro svůj nárok neuvádí žádného zákonného předpisu, který by republice čsl. ukládal, že a které pense bývalých státních úředníků maďarských má převzíti. Není také dosud žádné právní normy o tom, kdy stát čsl. jest povinen převzíti pense státních úředníků, jejichž poslední sídlo úřední bylo mimo nynější území čsl. republiky. Takového předpisu nemá zejména také nař. z 22. srpna 1921, č. 298 Sb. upravující mezi jiným odpočivné požitky státních zaměstnanců systému uherského, vstoupivších do výslužby před 31. srpnem 1919 a zaopatřovací platy pozůstalých po zaměstnancích systému uherského, zemřelých v činné službě před 1. srpnem 1919, neboť výhody předpisu tohoto v § 18 cit. nař. jsou výslovně omezeny jen na osoby, jejichž odpočivné a zaopatřovací požitky byly zatímně státem čsl. převzaty. Naproti tomu nař. cit. nemá žádného předpisu o podmínkách a modalitách, za kterých převzetí požitků těch k tíži státu čsl. státi se musí.
Není-li však takové normy, pak nelze shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad nevyhověl žádosti st-lčině, by její pense byla k tíži čsl. státu převzata definitivně a nikoliv pouze zálohou a zůstává při tom nerozhodno, že manžel st-lčin své poslední služební místo měl v bývalém uherském státě, že uherské finanční úřady st-lce pensi poukázaly a zvýšily, jakož i kam st-lka domovským právem příslušela a přísluší a neuzná-li ji Rumunsko za svou pensistku.
Pokud se st-lka na odůvodněnou své pochybnosti, že ji Rumunsko za svou pensistku uzná, ve stížnosti své odvolává na smlouvu mírovou, a pokud tím snad i nárok svůj smlouvou mírovou odůvodniti chce, poukázati jest k tomu, že čl. 199 trianonské smlouvy mírové vyhlášené pod č. 102 Sb. z r. 1922, kterýžto článek jediné stížnost mohla míti na mysli, ustanovuje v poměru mezistátním, že kdo požívá občan ských nebo vojenských platů odpočivných od bývalého království uherského a byl uznán nebo se stal podle této smlouvy příslušníkem jiného státu než Maďarska, nebude moci v příčině svých platů odpočivných požadovati nic na vládě maďarské.
Nehledě k tomu, zda ze smluv mezinárodních jednotlivec může pro sebe nějaký nárok odvozovati, nemůže v tomto negativním textování spatřován býti žádný předpis, který by ostatní státy smluvní nutil k převzetí takových pensí. Naopak již ze souverenity každého státu plyne, že každý stát jest oprávněn, by poměry ty svou vlastní vnitrostátní normou si upravil, což v republice čsl. dosud se nestalo (srovnej Boh. 599, 1065, 1079 adm.).
Pro nedostatek právní normy není zde tedy nároku na žádané převzetí pense a tvrdí-li stížnost přes to nárok takový, jest bezdůvodná.

Citace:

č. 3470. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1012-1014.