NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7876.

Volnost kandidáta advokacie, složiti advokátní zkoušku u jiného sborového soudu druhé stolice než u onoho, v jehož obvodu vykonal praksi, vztahuje se i na vzájemný poměr mezi vrchními zemskými soudy v Praze a Brně a soudními tabulemi v Bratislavě a Košicích.
(Rozh. ze dne 16. března 1928, R I 207/28.)
Vrchní zemský soud v Praze zamítl žádost Dr. P-а, kandidáta advokacie v Užhorodě, by byl připuštěn k výkonu advokátní zkoušky u vrchního zemského soudu v Praze. Důvody: Ustanovení § 9 nařízení ze dne 10. října 1854, čís. 262 ř. zák. předpokládá týž právní řád v obou obvodech sborových soudů druhé stolice, jež jsou zúčastněny, tedy v obvodu soudní stolice košické, kdež žadatel praxi advokátní konal a dokončil, a v obvodu vrchního zemského soudu pražského, u něhož se hodlá podrobiti zkoušce advokátní. Tento předpoklad v daném případě splněn není a nelze tudíž použíti § 9 cit. nař. Ostatně třeba uvážiti i to, že jde o zkoušku praktickou, kterou má býti podán průkaz o tom, jak si kandidát osvojil znalosti praktického používání práva v praktické přípravné službě. Tato je podmínkou pro připuštění ke zkoušce. Zkouška však, která jest konána ze znalosti právního řádu platného v jiném obvodu, v němž žadatel prakticky vůbec nebyl činným, nemá již rázu praktické zkoušky a připuštění k ní příčí se rázu zkoušky a tendenci příslušných předpisů. Jednotlivé předpisy o tom, jak se zkouška koná, na př. ustanovení § 13, že zkouška má se vztahovati i na zařízení, pořádek prací a běh jednání úřadů soudních, jsou toho dalším dokladem.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil vrchnímu zemskému soudu v Praze, by, pomina důvod, z něhož zamítl žádost stěžovatele za připuštění k advokátní zkoušce, znovu rozhodl o žádosti. Důvody:
Nezneuznávaje nikterak váhu, kterou by důvody vrchním zemským soudem použité, že totiž § 9 nařízení ze dne 10. října 1854, čís. 262 ř. zák. předpokládá týž právní řád a že podle § 13 téhož nařízení zkouška má se vztahovati i na zařízení, pořádek prací a běh jednání soudních, což jsou věci poněkud jiné jednak v historických zemích, jednak v oblasti práva slovenského – samy o sobě měly, nemůže se nicméně nejvyšší soud přikloniti k názoru napadeného usnesení, neboť váha důvodů těch mizí při váze důvodů, které uvedl nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 6037 sb. n. s., kde seznamenány všecky zákony, podle nichž jest mezi oběma právy a oběma právními oblastmi – tedy nejen věcně, nýbrž i územně – úplná rovnost, která, co se týče advokátní zkoušky, plyne již ze zákona o »zákonné ochraně Čsl. republiky« ze dne 23. Července 1919, čís. 449 sb. n. s., podle něhož i v nařízení min. sprav. ze dne 11. října 1854. čís. 264 ř. zák., jímž nařízení ze dne 10. října 1854, čís. 262 ř. zák. uvedeno v platnost, slova »v celém rozsahu říše« mají nyní zníti »v celém rozsahu Československé republiky«, takže potom ustanovení nařízení druhého (čís. 262), že, přeje-li si kandidát složiti zkoušku u jiného vrchního zemského soudu, než u onoho, v jehož obvodu vykonal praxi, je mu to volno a má se zachovati tak, jak tam předepsáno, vztahuje se i na vzájemný poměr mezi vrchními zemskými soudy v Praze a Brně a soudními tabulemi v Bratislavě a Košicích. Potom jest úplná rovnost advokátní zkoušky složené ať v historických zemích nebo v oblasti slovenského práva zaručena v dalších zákonech v citovaném rozhodnutí dovolaných, zejména v § 1 a 2 (3) zák. ze dne 3. února 1920, čís. 83 sb. z. a n., podle nichž ať advokátní zkouška vykonána v kterékoli oblasti čsl. státu, opravňuje k vykonávání praxe i v oblasti druhé. Ke všem důvodům rozhodnutí čís. 6037, na něž se odkazuje, přistupuje nyní i to, že když zákonodárce chtěl rovnost práva a jednotu celého území říše již z počátku republiky, lze ji tím méně rušiti a zaváděti duplicitu území nyní, kdy unifikační práce se chýlí už ke konci a když, jak ze zprávy vrchního zemského soudu plyne, posud se zkoušky kandidátů z oblasti práva slovenského bez závady u vrchního zemského soudu v Praze připouštěly a konaly.

Citace:

č. 8167. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 944-946.