Čís. 1098.

Úmyslné porušení dodávkové povinnosti (§ 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Dodávková povinnost vztahuje se i na obilí méněcenné (zadinu, směsku). Posouditi jakost obilí přísluší Státnímu obilnímu ústavu, pokud se týče zmocněncům jeho.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1923, Kr I 1344/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Jičíně ze dne 2. listopadu 1921, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr ř. sproštěn z obžaloby, pro přečin §u 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl — mimo jiné z těchto
důvodů:
Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný prodal Josefu K-ovi 2 q ovsa, míchaného s vikví. V tomto jeho činu neshledal nalézací soud jednání, kterým by byl svoji dodávkovou povinnost úmyslně porušil, nebo vědomě zavinil, že jí dostáti nemohl. Rozsudkové důvody dovolávají se v tom směru §u 12 vyhlášky ministerstva pro zásobování lidu ze dne 28. června 1920, čís. 55 486, čís. 423 sb. z. а n., dle něhož byli držitelé zemědělských podniků povinni nabídnouti a prodati zabavené plodiny zmocněncům státního obilního ústavu v dobré jakosti, řádně pročištěné, suché a zdravé. Nalézací soud, uvěřiv patrně tvrzení obžalovaného, že oves, prodaný jím K-ovi, byl špatný zadní oves, míchaný s vikví, a nemaje dle rozsudkových důvodů důkazu o tom, že oves ten byl jakosti dobré, čistý a zdravý, nenabyl v tomto směru přesvědčení o vině obžalovaného. Zmateční stížnost poukazuje vhodně na ustanovení §u 1 nařízení vlády republiky Československé ze dne 11. června 1920, čís. 390 sb. z. a n., jímž mimo jiné i veškeré obilí, nalézající se v oblasti Československé republiky, bylo zabaveno ve prospěch státu a dle jehož třetího odstavce pokládá se za obilí tohoto nařízení také směska, obsahující některé z plodin tam uvedených, tedy i oves, posléze pak i zadina. Na veškeré druhy obilí, a to i na směsku a zadinu, vztahují se tudíž ustanovení předpisů státní správy o úpravě obchodu obilím, o jeho sklizni, výmlatu, výkupu, dodávce a zpracování, především tedy § 8 vládního nařízení čís. 390/1920, dle něhož je držitel zabavených plodin povinen, dodati je Státnímu obilnímu ústavu nebo jeho zmocněncům. Pokud jde o jakost obilí, dovolává se rozsudek §u 12 vyhlášky ministerstva pro zásobování lidu čís. 55 486 neprávem. Tímto předpisem uložena byla držitelům zemědělských podniků povinnost, nabídnouti a prodati zmocněncům Státního obilního ústavu obilí jakosti a vlastností, tamtéž blíže uvedených, při čemž samozřejmě jen Státnímu obilnímu ústavu, který dle druhého odstavce §u 8 vládního nařízení čís. 390/1920 je povinen převzíti zabavené plodiny, pokud vyhovují předpisům, v té věci vydaným, pokud se týče jeho zmocněncům zůstává vyhrazen posudek, zda nabízené plodiny jakostí a ostatními vlastnostmi předpisům těm, najmě ustanovení §u 12 vyhlášky odpovídají. Že tomu tak, je zřejmo z ustanovení druhého odstavce §u 7 nařízení vlády republiky Československé ze dne 25. června 1920, čís. 404 sb. z. a n., dle něhož při přejímaných plodinách, které co do jakosti nevyhovují podmínkám dle prvého odstavce téhož §u, nejsou-li tudíž zdravé, čisté a suché a obsahují-li dle váhy více než 3% přimísenin (znečistění, jež nepochází z obilí samého), dlužno učiniti přiměřenou srážku z plné jinak ceny přejímací. Dle posledního odstavce téhož §u jest konečně mimo jiné i při zadině učiniti přiměřenou srážku s přejímací ceny, nevyhovuje-li její jakost požadavkům v obchodě obvyklým. Pokud tudíž nalézací soud, nedbaje těchto předpisů a nebera zřetele ani ke svědeckému údaji výkupního komisaře Josefa В-a, dle něhož by byli (jakožto výkupní komise od obžalovaného) přijali všechno, tedy i oves špatný, zadní, míchaný s vikví), neshledal zavinění obžalovaného v tom, že 2 q zabaveného ovsa prodal, stalo se tak zřejmě jen následkem nesprávného použití zákona.

Citace:

č. 1098. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 79-81.