Čís. 14110.

Zákon o dočasných opatřeních v exekučním a konkursním řízení proti nezaměstnaným ze dne 22. února 1934 čís. 34 Sb. z. a n.
Kdo již déle než tři léta před účinností zákona čís. 34/34 Sb. z. a n. neprovozuje živnost, anebo kdo složil koncesi ve prospěch jiného, nemůže se dovolávati zákona čís. 34/34 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1935, R I 1682/34.)
Prvý soud vyhověl návrhu povinného a exekuci proti němu odložil ve smyslu § 8 vládního nařízení ze dne 13. července 1934 čís. 142 sb. z. a n. a § 1 zákona ze dne 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n. do 31. prosince 1934, vzav na základě konaného šetření za prokázáno, že žadatel jest osobou nezaměstnanou podle § 4 cit. zák., ježto jej hospodářská kříse donutila k tomu, by se vzdal provozu živnosti. Rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Účelem zákona ze dne 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n. je chrániti ty, jimž zostření hospodářské tísně v posledních třech letech před účinností zákona zabránilo najíti si práci nebo výdělek, ač jinak jsou k práci ochotni. Zákon vychází tudíž z předpokladu, že příčinou nezaměstnanosti a nedostatku výdělku u těch, kdož byli nezaměstnáni a bez výdělku již v době delší než tříleté před účinností zákona ze dne 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n. není zostřená hospodářská tíseň, nýbrž příčinu tu jest hledati v jich osobních poměrech. Z toho vyplývá, že se ochrana zákona ze dne 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n. na tyto osoby nevztahuje. Poněvadž bylo zjištěno, že se povinný vzdal provozování živnosti již 2. listopadu 1925 a ji dosud neprovozuje, nemůže se ochrany zákona ze dne 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n. dovolávati a jeho návrh na odklad exekuce bylo zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Rekursní soud právem se obíral otázkou, je-li povinný osobou nezaměstnanou ve smyslu § 4 (2) zákona čís. 34/34 sb. z. a n., jehož se dovolává vládní nařízení čís. 142/34 sb. z. a n. v § 8, a na něž poukazovala vymáhající věřitelka ve svém rekursu; rekursní soud nemohl ovšem při tom pominouti skutečnost, že povinný již v roce 1925 ohlásil neprovozování své živnosti stavitelské v K., to tím méně, že sám povinný předložil listinu o tom k osvědčení své nezaměstnanosti. Význam skutečnosti té s hlediska uvedených zákonných ustanovení správně posoudil v napadeném usnesení. Jsou proto vývody odstavce 1 dovolacího rekursu bezpodstatné. Nejinak je tomu u vývodů odstavce 2, neboť podle nich, tedy podle vlastního svého tvrzení povinný složil 1. července 1934 poboční koncesi (ohledně stavebního podniku v T.-Š.) ve prospěch jiné firmy, z čehož patrno, že ji převedl, a že tedy byl podnik v chodu a k dalšímu provozu způsobilý. Nelze však z toho vyvozovati, že se povinný své výdělečné činnosti musil vzdáti pro hospodářské poměry. Jest proto bezvýznamno, že povinný ještě v posledním tříletí platil příspěvky na nemocenské pojištění a že tedy nebyl nezaměstnán déle tří let, na což ostatně ani ve svém původním návrhu nepoukazoval.

Citace:

č. 14110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 83-84.